"To snad není možné", vykřikl jsem, "vždyť je to nová pneumatika!"
Důvod se ukázal, když jsem pneumatiku opět sundal. To, že mi nakonec pneumatika
při prvním nandávání vklouzla na ráfek, bylo způsobeno tím, že se rozpojily sváry
na okrajovém zpevňovacím drátu v pneumatice a ten pak vyhřezl ven a protrhl v
délce několika desítek centimetrů duši. Duše se hodila akorát na přidání do táboráku.
Rezignovaně jsem konstatoval, že nová pneumatika je pryč. Koukající dráty jsem
bezmyšlenkovitě uštípl kleštěmi. Nacpal dovnitř další záložní duši a vypodložil
tlustou gumou. Ty dráty jsem ovšem štípat neměl. Jak jsem je uštípl, malinko jsem
je přitom ohnul. A jak se to kolo otáčelo, tahaly dráty těmi drápky za gumovou
podložku tak dlouho, až ji odtáhly na stranu a opět duši roztrhly v délce několika
desítek centimetrů. Duše to byla poslední. To jsme byli takových deset kilometrů
před Komárnem v kapse ani forint. Nezbylo nám než Velorex nechat u cesty, stopnout
si auto a dojet do Komárna, tam jsme pěšky přešli hranici, vysvělili celníkům,
co se nám stalo a začali na naší straně shánět pneumatiku. Jenomže ona byla sobota,
skoro noc a kde v sobotu v noci seženete pneumatiku. Nakonec jsme dospěli až na
místní taxislužbu. Taxikáři, když vyslechli naši odysseu, rozhodli se nám za každou
cenu pomoci. A tak za půldruhé hodiny jsme měli pohromadě pneumatiku i duši. Jenomže
pneumatiku o číslo menší a duši o číslo větší. Věděl jsem, že tahle pneumatika
jakžtakž na ten ráfek půjde, a proto jsem se rozhodl riskovat. Taxikářům jsem
poděkoval a překročil opět hranice, Velorex opravil a dojel s ním na náš hraniční
přechod.
Přesně na hraničním přechodu nám z kola opět utekl vzduch. Nechali jsme se odbavit
a kousek za přechodem jsme duši zalepili. Tentokrát to byla malá dírka způsobená
tím, že velká duše se skládala v těsné pneumatice a prodřela se. Byli jsme ovšem
nuceni přespat kousek za Komárnem, neboť defekt se opakoval. Další den se mi podařilo
po několika opravách defektů najít to správné modus vivendi s naší novou duší.
Zjistil jsem, že když budu dodržovat rychlost 50 km za hodinu a nepojedu rychleji,
duše si dá docela i říct. Duše si taky říct dala. Ovšem Velorex zřejmě usoudil,
že by to pro nás bylo ještě příliš jednoduché. A tak postupně na cestě ku Bratislavě
nám tam přestaly jít rychlosti. Poslední rychlost šla zařadit před Státnou bankou
ve středu Bratislavy. A pak konec. Celá převodovka se zablokovala. Stroj se mi
podařilo ještě rozhýbat a vjet s ním až na dálnici do Malacek, ale kus před Malackami
převodovka vypověděla službu nadobro. Nešlo s ní vůbec hnout ani tam, ani zpátky.
Musel jsem odpojit řetěz a stopovat. Zastavil nám nákladní vůz, který nás odtáhl
alespoň do Břeclavi. Vypadalo to, že zbytek cesty takto dostopujeme.
Má choť si vlezla do kabiny náklaďáku, já usedl za volant, Velorex řádně přivázal
a vyrazili jsme. Ovšem, co jsme zapomněli řidičovi náklaďáku říci bylo, že naše
pneumatika vydrží maximální rychlost padesáti kilometrů. A to bylo podle mého
tachometru. A to jsem netušil, že padesát kilometrů na mém tachometru je něco
jiného, než padesát kilometrů na jeho tachometru. Za chvíli už můj tachometr ukazoval
devadesát kilometrů. Začal jsem troubit a svítit. Jenomže řidič si mých signálů
nevšiml, protože mě přes hluk svého motoru neslyšel a mé světlomety mu svítily
pod kola. Věděl jsem, co bude následovat a v hrůze jsem to očekával, přitom jsem
tomu nemohl nijak zabránit.
Velorex byl neúprosně tažen vpřed. A pak to začalo. Nejprve to bylo cítit jako
drncání. To už jsem věděl, že uchází vzduch. Drncání se změnilo ve škubání do
stran. Zuřivě jsem manipuloval s volantem, abych to nějak vyrovnal, ale stále
jsem byl vlečen stejnou, neúprosnou rychlostí. Nakonec už jsem to nemohl ukočírovat.
Velorex se postavil na pravé přední kolo a šel do kotoulu. Zařval jsem si, ale
ještě jsem si stačil lehnout na sedadlo spolujezdce. V tu chvíli se naštěstí lano
přetrhlo. Všechno bylo dílem okamžiku, ale pro mě to bylo jako zpomalený film.
Myslel jsem, že je to můj konec. Velorex udělal boční přemet, opět se postavil
na všechny tři a zastavil se jako by se nechumelilo.
Třesoucí jsem se vytáhl ven a ohledal škody. Mimo utržené zahrádky a prodřené
střechy se mu nestalo vůbec nic. Mí dobrodinci si všimli, že jim chybím na provaze
asi tak až po půl kilometru a přicouvali za mnou zpátky. Nechal jsem si s díky
vrátit choť, poděkoval jim za laskavost a šel jsem si z dálníčního telefonu zavolat
VB. Ti přijeli i s odtahovou službou, kroutili nad tím hlavou a nechali mi Velorex
odvezt těch pár kilometrů do Malacek na jejich parkoviště. Udělali jsme si malý
uzlíček na cestu a zcela vyčerpaní a utrmácení jsme se jali stopovat. Kupodivu
z Malacek jsme dojeli do Prahy snad jenom na třikrát. Z Brna jsme chytli jedno
nákladní auto až do Prahy na Sokolovskou. Domů jsme dorazili pozdě večer. Prospali
jsme půl příštího dne. Byl jsem ovšem odhodlán Velorexem za každou cenu dojet
do Prahy po vlastní ose. A zrovna následujícícho dne se můj otec chystal s matkou
na dovolenou na Slovensko. Honem jsem posbíral všechny nutné součástky z těch
několika trosek motorů, co jsem měl doma, vzal si veliký pytel nářadí, a to všechno
jsem přibalil otci do auta. Přibalil jsem i svou choť, aby mi na zpáteční cestě
nebylo tak smutno.
|