Jak se stát specialistou - Velorex a já VIII | |
 autor:  14. 3. 2005přečteno: 14929 xfoto: 0známka: 1 |
Návrat domů už nebyl tak hrozný, neboť místní silniční správa se skutečně překonala
a nakonec se rozhodla, že by přece jenom, až o víkendu, měla tu cestu alespoň
protáhnout, když už ne vysypat škvárou. A tak i učinili a tudíž se nám zpátky
jelo o mnoho lépe a kupodivu jsme až do Prahy, celých 130 kilometrů, ujeli bez
jediného opravování.
I řekl jsem si, že to přece takhle dál nejde, že ten Velorex musím nějak dát do
pořádku. Rozhodl jsem se udělat generální opravu. Navštívil jsem proto prodejnu
náhradních dílů družstva Velo. Samozřejmě můj nákupní seznam z poloviny obsahoval
věci, které nikdy nebyly, nejsou a nebudou, či jsou v úzkém profilu nebo jinak
jsou postrádány na regálech prodejny. Ale nezoufal jsem si. Podařilo se mi získat
alespoň celý původní, na míru šitý apartní kabátek z pogumovaného plátna. Hned
jsem si řekl, že je na čase miláčka taky jednou převléci, neboť když je Velorex
údajně králem rychlosti, jak napovídá jeho jméno, měl by podle toho také vypadat.
Velkou část motorových součástek je totiž možné získat v běžných Mototechnách
pro motocykly, či výměnou formou jako například kliková hřídel v některých opravnách,
kde vedle motocyklů opravují také Velorexy. Nemyslete si však, že převléci Velorex
je tak jednoduché. Kdepak! To bychom měli život příliš snadný a tento úžasný dopravní
prostředek by neplnil svou úlohu. Apartní obleček je prodáván bez knoflíků a knoflíkových
dírek, kterými se připevňuje na onu změť rour, které tvoří jeho kostru a pro které
se mu také říká "splašené roury". A proříznout ty díry na správném místě
tak, aby obleček nebyl nikde krabatý a byl správně napnutý. A ještě k tomu v zimě
každou dírku opracovat, opatřit kovovým lemem na takové patentní cvočky - to je
skutečně práce pro odborného krejčího.
Měl jsem s tím trochu zkušenosti už z prvního Velorexu, kde jsem se sám rozhodl
vyměnit střechu a dopadlo to dost po řemeslné stránce katastroficky. Tentokrát
- podruhé díky svým zkušenostem oblékání oblečku nebyl takový problém. I výměna
brzdových obložení a další drobnosti nezpůsobily žádné větší potíže. Zakopaný
pes se ukázal být v motoru. Rozhodl jsem se totiž, že mu vyměním klikovou hřídel.
Byla už pěkně vyklepaná a při nízkých otáčkách docela hezky zvonila. Motor jsem
asi půldruhou hodinu doloval ze změti rour pod nadzvednutou zadní částí zavazadlového
prostoru. Když jsem ho konečně vydoloval, to vše jsem prováděl venku pod širým
nebem, odnesl jsem si ho do tepla dílny. Tam jsem ho pečlivě, asi tak hodinu,
rozebíral do šroubku, abych z něho získal klikovou hřídel, kterou jsem pak odnesl
na výměnu do opravny motocyklů, kde mi za ni dali jinou, generálkovanou. Tu jsem
si opět přinesl domů, řádně opatřil ložisky, všechny spoje namazal Hermetikem
(tentokrát už jsem přistupoval ke spojům velmi opatrně), nepoužíval jsem na otvírání
karteru ani sekyrku, ani na čištění ploch pilníku - jako dříve, ale správně předpisově
benzínu, a všechno jsem dal takřka podle předpisu zase zpátky dohromady. Motor
vypadal moc dobře. A tak jsem ho zase vzal do náručí - byl potvora pěkně těžký
- a odvrávoral s ním zpátky k splašeným rourám, abych ho tam zase ponořil do jejich
změti. Jenomže když jsem asi po hodině k němu připojil všechny výfuky a bowdeny
a páčky, zapnul dynamostartér, nestalo se vůbec nic. Motor se nepohnul a z dynamostartéru
se jenom kouřilo. Zkusil jsem to ještě několikrát, dokonce i ručně - ovšem nepodařilo
se mi ho vůbec otočit. No nazdar ! Co to může být? Nezbývalo nic jiného, než ho
opět vydolovat, odnést zpátky do dílny, zase celý rozebrat, ale když jsem ho rozebral,
nezjistil jsem nic nenormálního. Tak jsem ho zase dal dohromady, zkusil jsem s
ním otočit, když jsem ho měl polosložený. Všechno se otáčelo. Tak jsem stáhnul
kartery k sobě, nasadil válce. Jenže to už člověk normálně rukou s klikovou neotočí,
tak jsem ho musel zase odnést zpátky do Velorexu, abych viděl, zda se to bude
točit. A ono zase nic. Tuto proceduru, vyndávání, rozebírání motoru, dávání dohromady
a zpětné montáže jsem za jeden jediný týden zopakoval třiadvacetkrát(!), než jsem
přišel na to, čím to bylo.
Zpočátku mi samozřejmě trvalo vyjímání přes půldruhou hodinu. Ke konci už jsem
se stal takovým expertem, že jsem motor demontoval za dvacet minut, rozebíral
za dalších dvacet minut a dával dohromady za půl hodiny. A montoval taky dvacet
minut.
Celý týden jsem pracoval ve dne i v noci. Jednou mi dokonce přišel pomoci kamarád,
který se mnou strávil celou noc až do rána do půl páté v mé šílené snaze objevit
příčinu, proč se motor netočí. Když jsme při mrazu mínus šest stupňů vyndavali
a nandavali motor dvakrát. A pak mě to jen tak napadlo. Snad není křivá klikovka.
Ona totiž u motorek a Velorexů není z jednoho kusu, ale je lisovaná z několika.
A snad mi ji dali špatně slisovanou, anebo jsem s ní někde klepnul v tramvaji.
Ona taková klikovaka moc nepotřebuje. A tak s tímto podezřením jsem klikovku bafnul,
odnesl ji a vyměnil za jinou. Tentokráte se ukázalo, že jsem zřejmě měl pravdu.
Už ani nedoufaje jsem si sednul za volant a pohnul páčkou dynamostartéru. Motor
naskočil na druhé otočení. Byl to tedy naprostý opravárenský maratón. Sám se divím,
že jsem to po cestě nevzdal. Ale jaksi jsem nemohl. Musel jsem na to přijít, co
tomu je. Nemohl jsem kvůli tomu ani spát, proto jsem dělal i v noci. A nakonec
jsem přece jenom zvítězil.
S Velorexem jsem pak byl ještě nekolikrát na horách s použitím mých osvědčených
sněžných řetězů ze psích obojků. Měly visací zámky, ale jeden problém: každý měl
jiný klíč, a když jsem je potom zkřehlými prstíky chtěl odemknou na čisté silnici,
byl to vždy problém najít ten pravý. Ale taky se to zvládlo.
Na jaře jsme pak na Velorexu provedli zátěžový rekord. Na zahrádku na střeše jsme
na naložili dvě keni a dovnitř se nás složilo pět. Jak? Nejprve si jeden vlezl
dozadu do zavazadlového prostoru, kde normálně bylo místo pro jednoho stočeného
člověka. Pak si k němu vlezla druhá, nejlépe samozřejmě dáma a museli se do sebe
velmi intimně zavinout. Pak si na sedadlo vedle řidiče sedl jeden, který si na
klín vzal druhou dámu. Nu a pak jsem zbyl jenom já - řídič. Takto naloženi, se
dvěmi keňami na střeše, jsme se dopravili do Týnce nad Sázavou. Když jsme přijeli
na místo určení, byl zrovna takový hezký jarní den a teplo, seděl tam před domečkem
jakýsi starý pán s dýmkou. Už samotný příjezd hromady lodí na třech kolech ho
vyvedl z míry natolik, že mu zhasla dýmka. Ale co následovalo! Nejprve vystoupil
jeden člověk. Já. Sám o sobě osoba veliká a chlupatá. Pak vylezla dáma, pak další.
To už starému pánovi ta dýmka z ruky vypadla, když konečně jsme vytahovali pátého,
ztuhlého, skoro udušeného ze zavazadlového prostoru. To vstal, jako kdyby nám
chtěl vzdát hold. Ovšem, když jsme potom kolem něho nesli lodě, nebyl schopný
ze sebe vypravit ani slovo. Jenom na nás koukal - čelist měl zablokovanou v poloze
"otevřeno". No prostě - "splašené roury" nám sloužily, co
mohly. |
Oznámkujte článek jako ve škole: Hlasů: 3, Známka: 1
Související články:
| |
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. K tomuto článku nebyly vloženy žádné komentáře. Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|
Zaregistrovat
Verze pro tisk
Odeslat na e-mail
Velorex a já I
