Jaké byly/nebyly moje velorexářské začátky - Velorexy.CZ - vše o tříkolkách Velorex

Ale časy se mění a já si začala pomalu zvykat, že se Vlasta tohoto divného stroje jen tak nevzdá. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že by měl být Velorex nějaká zvláštnost. Zlom přišel jednoho krásného dne, kdy mě Vlasta naložil do hadráka a jeli jsme se projet po okolí Vlastova bydliště. Sedíme si v hadráku, drncáme krajinou a před námi koňský povoz plný zahraničních turistů, kteří se nechali vozit okolo Červené Lhoty. A jak si tak prdláme, turisté zaslechli, že se něco za nimi děje a že ty nedefinovatelné zvuky neznají. Jeden po druhém se otáčeli, fotili si nás jak o závod a nemohli se nabažit pohledu na stroj. A to byla ta chvíle, kdy se ve mně něco hnulo a já začala přemýšlet, co zatím je, že jsou v takovém úžasu.

No a tak už mi nevadilo jezdit velorexem, ale pro změnu se mi nelíbilo, že je Vlasta věčně zavřenej v garáži u hadráka a pořád něco šteluje. Byla to pro mě španělská vesnice, když mi ohlásil, že má moc velkej odtrh nebo moc malej předstih a když neustále generálkoval motor. I toto šílenství časem ustalo a teď už se to pohybuje v "normálu", i když nevím, jestli se dá u velorexářů určit hranice normálu, protože velorexáři jsou zvláštní sorta lidí.

Už jsem si zvykla, že hadrák úplně netěsní a že musím mít něco na hlavě, jinak bych se tři dny nemohla učesat :-). Taky už jsem měla chvíle, kdy ve mně byla malá dušička, jestli v pořádku dojedeme domů, když se nám při expedici Bovec rozsypalo chlazení, nebo když nám prasklo oko kyvky cestou z expedice Alpská sedla. Ale nakonec jsme vžycky dojeli. Musím ale říct, že když si Vlasta koupil dvěstěpadinu, tak k té už jsem nějak nepřilnula. Já prostě nedám dopustit na našeho Velouška. Sice teď je trochu zprzněný novým motorem, který se mu nelíbí tolik jako ten původní, ale co se dá dělat. Ale Vlasta slíbil, že do velorexe dá zpátky ten starý dobrý motor, až ho dá do pořádku.

Dnes jsem na Velouška hrdá, že ho máme a že nás zatím všude spolehlivě dovezl a svému počátečnímu chování se jen tiše usmívám. Už mi nevadí, že občas za hadrákama zůstane někde nějaká ta olejová loužička (i když se to stalo málokrát), protože to k hadrákům patří. A když se mě navíc v práci kolega zeptá, kam zase vyrážíme s tím splašeným tygrem nebo jestli do stanu strkáme i velouše, tak to přece nemá chybu.