Po první páteční bouřce vyrážíme s Peťasem, který měl u mně provizorně ustájený velorex, směrem na západ. U Stochova na benzince máme sraz s Pepou Sukem. Plynule pokračujeme, zvládáme nutný úsek nebezpečně frekventované karlovarské, ze které rádi odbočujeme na Podbořany, Kadaň a Klášterec n. Ohří. Opět prší, naštěstí méně, než loni. Od Míly, který jede před námi dostáváme telefonem tip na zkratku přes Srní. Cesta je sice dost kostrbatá, ale krajina pěkná. Ještě netušíme, že tudy povede zítřejší trasa závodu.
Na Blatenský Vrch dorážíme kolem 20 hodiny, fasujeme čísla a vkusné kšiltovky, rozbíjíme stany, plníme se dvojitou porcí skvělého guláše, zdravíme se s ostatními. Fajnový večer, ale pro nashromážděnou celotýdenní únavu jdu poměrně brzy spát. Ráno mě probudí štěkot jakéhosi čokla, vzápětí ostré slunce dělá ze stanu malou saunu. Překvapuje mně velkolepá snídaně přímo v trávě, o naše žaludky je tu postaráno přímo fantasticky. Dostáváme další informace o trase, hledáme klíč k určení startu. Ten je ukryt v polomech v přilehlém lese. Vydáváme se na trasu směr Boží Dar.
Odtud jsme za pomocí vyobrazených křižovatek s kilometráží navedeni k prvnímu stanovišti, kde máme na hrnčířském kruhu vyrobit libovolnou nádobu. Je to velmi pěkný a velmi náročný úkol, zvlášť časově. Nabíráme tady 2hodinové zpoždění. Druhé stanoviště je „za bukem“. Opět mokrá disciplína – z písku na dně vany v kalné vodě vylovit co nejvíce „svítících“ kusů rudy. Zde jsme hotovi nejrychleji. Dovídáme se také význam slova „krušit“ = těžit. Tedy Krušné Hory nejsou krušné podnebím, ale hodně se tady těžilo. Je již po poledni avšak my máme za sebou teprve čtvrtinu úkolů a čtvrtinu kilometrů. Po rychlém obědě, na který dlouho čekáme, jedeme za dalším úkolem, a to vyšíváním. To už je solidní dusno a na obloze se nafukují bouřkové mraky.
U zastřešeného mostu, kde se „šije“, je každá posádka vyfocena (později se dovíme proč). Po píchání jehlou do plátna, které mi vůbec nešlo, za vydatného deště plaveme podél Ohře (možná chvílemi i v ní) k Hornímu Hradu. Výjezd nahoru šel docela hladce, na nádvoří výheň a úkol znějící – z kusu kulatiny vykovat kramli. Mistr kovář nám předvádí jak, zdá se to jednoduché, avšak když vezmete kladivo do ruky, realita je jiná. Fyzicky hodně náročný úkol. Liják vykonal své, a tak po této dřině nás čeká bahení skluz lesní cestou, jen těžko kontrolovatelnými smyky z hradního kopce dolů. Na asfaltu se naše tříkolky stávají opět ovladatelné a pokračujeme dál, k odbočce na Srní, tento úsek již známe ze včerejška. Uprostřed stoupání je další stanoviště.
Vyrábíme z prkének vodní mlýnek a v kolemtekoucí strouze ho máme přimět k rotaci. Některé opakovaný neúspěch přivádí na pokraj zoufalství. Po úspěšném roztočení mlýnku šplháme opět na hřebeny, večer se již blíží a máme obavu, zda stihneme časový limit. Míjí nás Blesk a sděluje, že časový limit je o hodinu posunutý, nemusíme se obávat. Poslední dvě stanoviště jsou ve znamení klempířiny a hašení. Z plechu (titanzinek?) vystřihnout, vytvarovat a snýtovat něco jako květ a u hasičů se ruční pumpu trefit do kelímku. Večer se opět hoduje u grilu a hlavně skvělého Plzeňského Prazdroje, který byl naražen narozdíl od pátečního večera. Po setmění vystupuje skupina šikovných kejklířů žonglujících s pochodněmi a plivajících plameny. Zábavu výborně vede Luděk s kytarou, jen občasná sprška nás chvílemi zahání od ohně do velkého stanu.
Vyhlašuje se Grillman srazu. Jeden z plzeňských velorexů měl smůlu, když mu prasklo spodní oko svislého čepu a přivážejí ho na přívěsu. Následuje provizorní oprava flexou a svářečkou. Kolem půlnoci mně déšť definitivně zahání spát. Ráno je stejné, jako to předchozí – švédský stůl ke snídani, k tomu rychlé balení a řazení na kolonu. Na výjezdu z tábořiště dostává každý velorex pamětní listinu s vlastní fotkou od zastřešeného mostu – moc pěkné! Kromě toho si každý může vybrat ještě z krmiva pro kočky, štuku, nebo primalexu – no, neberte to! Vše probíhá jako na drátku, skupina motorkářů nám pomáhá bezpečně projet křižovatkami, takže plynule dojíždíme těsně po 10h do Karlových Varů k poště. Vyhlašují a dekorují se vítězové, probíhá loučení a rozjezd domů.
Cesta zpět se obejde bez již bez deště, po karlovarské jedeme opět jen nejnutnější úsek a odbočujeme na malebnou vedlejší cestu přes Žlutici – Jesenici – Rakovník a dál ku Praze. Krušnohorské Vršky již pevně patří do kalendáře srazů. Skvělý tým Bleskových lidí předvedl perfektní organizaci, promyšlenou do posledního detailu.
Každý, kdo Vršky navštíví se sem rád bude vracet. Karlovaráci, děkujeme!
|