Mojmír Stránský - Velorexy.CZ - vše o tříkolkách Velorex

Mojmír Stránský

autor: rex6814. 6. 2011Infokomentářů: 2přečteno: 6234 xfoto: 18známka: 1

Je tomu dvacet let, kdy jsem poprvé potkal konstruktéra Mojmíra Stránského. Od té doby se zajímal o klubové dění a pravidelně i s manželkou Oldřiškou jezdil na naše srazy Velorexů. Vždy se těšil, až zase v běžném provozu uvidí vynález, který pomohl tisícům postižených lidí přiblížit se plnohodnotnému životu, vynález, který se svou unikátností a počtem v sérii vyrobených kusů zanechal nesmazatelnou stopu v historii motorismu – motorovou tříkolku. Vždy byl ochoten pomoci jak radou, tak i třeba novým nápadem. Neopomněl pochválit přestavbu, či zlepšení užitných vlastností tříkolky. Vždy myslel dopředu a svými vizemi a nápady mohl někomu připadat jako snílek a utopista, avšak právě ze snů a zdánlivě nereálných představ se rodí věci nesmrtelné. Právě takové, jakými jsou tříkolky OS-KAR/Velorex, díky nimž získal nesmrtelnost i sám Mojmír Stránský. Ač již není mezi námi, zůstane v srdcích nás všech. Myšlenka na výjimečného člověka ožije vždy, kdy usedneme do našich tříkolek, které s láskou a s citem pro funkční jednoduchost spolu s bratrem Františkem vytvořil.

Předloni přijel konstruktér Mojmír Stránský do Solnice ze Miroslavem Slezákem. Tehdy řekl: „Slezák, dejte dohromady starou partu a zase budeme dělat tříkolky!„ Bývalému zaměstnanci čisté montáže ze Solnického závodu nezbylo než oponovat: „ Ale pane Stránský, z tý starý party už skoro nikdo nezbyl, všichni už jsou mrtví !„ Mojmír Stránský se ve „Velorexím nebi“ se starou partou jistě potkal. Setkal se po letech i s bratrem Františkem. Pokaždé, když vyjedeme s milovanou tříkolkou, bude se jistě Mojmír Stránský z nebe dívat dolů a všichni se budou za nás modlit, abychom bez nehody dojeli do cílů svých cest. Cest, které by bez tříkolky Mojmíra Stránského měly úplně jiný charakter a smysl. Čest jeho památce

Pojďme se ve stručnosti nyní zamyslet nad bohatým a prací naplněným životem „ našeho konstruktéra.“

Mojmír Stránský se narodil 29.6. 1924 v obci Parník u České Třebové, kam se rodina přestěhovala v průběhu první světové války. V roce 1930 studium na Občanské škole chlapecké a dívčí v Parníku, kterou ukončil v roce 1938. V roce 1935 ho rodiče poslali během prázdnin na tzv. „výměnu“ do německého Kunzeldorfu za účelem zdokonalení se v jazyce. Pobýval tam v rodině Merklových. U Stránských na oplátku trávil část léta mladý Augustin Merkl, který se velmi spřátelil s Mojmírovým bratrem Františkem. Po tomto studiu se čtrnáctiletý Mojmír nechal zapsat do jednoročního učebního kurzu při Státní smíšené škole v Řeťové, který absolvoval ve školním roce 1938/39. Matka ho přesvědčovala, aby ve studiích pokračoval, udělal si průmyslovku a stal se strojvedoucím jako otec. Avšak Mojmír silně ovlivněn bratrem Františkem v roce 1939 nastoupil v České Třebové do první třídy tříleté „Odborné pokračovací školy pro živnosti kov zpracující“ jako učeň živnosti automechanické a zámečnické v dílně Josefa Sovy. Ve druhé třídě se zúčastnil místní výstavy učňovských prací se svým výrobkem s názvem „vodácký hasák“. Za jeho výrobu získal v červnu 1941 první cenu a postoupil na Zemskou výstavu prací učňovských. Po ukončení druhé třídy přešel z dílny Josefa Sovy do učení ke svému bratrovi do jeho firmy MOTO VELO SPORT, kde už dříve přispíval ke vzniku prvního tříkolového vozítka. Ve dnech 22. a 29. června 1942 se podrobil tovaryšské zkoušce před komisí Společenstva zámečníků a strojníků v Litomyšli, kterou složil s velmi dobrým prospěchem. S výučním listem v kapse se naplno začal věnovat práci v prostředí rodinného podniku.

Během 2. Světové války tak vzniká první tříkolka. V roce 1944 byl Mojmír totálně nasazen do nedalekých Kerhartic – protektorátního městečka vzdáleného 12 kilometrů od České Třebové. Zde pracoval na kompletaci leteckých motorů BMW, později jako vedoucí zkušební stanice leteckých motorů. Pár měsíců před koncem války byl z totálního nasazení v letecké továrně vyvázán a odešel k soukromníkovi panu Josefu Štarmanovi do České Třebové. Tam pomáhal při výrobě chladících strojů a byl zařazen do vývojové skupiny k řešení problémů chladící techniky.

8. ledna 1946 se Mojmír Stránský oženil se slečnou Oldřiškou Krčmářovou (1925–2004), dcerou rolníka a starosty obce Mostek. V listopadu se jim narodila dcera Jiřina. V roce 1947 narukoval Mojmír na vojnu do Českých Budějovic, odkud byl později převelen do Plzně. V roce 1949 se z vojny vrátil a oba bratři se naplno začínali věnovat vývoji tříkolek. Kusová výroba na Parníku fungovala jako rodinný podnik, ale kvůli narůstajícímu zájmu souhlasil František s nápadem bratra Mojmíra zahájit sériovou výrobu. Politické klima v tehdejším Československu se ale začalo nezvratně měnit a bylo zřejmé, že provozovaná živnost na Parníku se nebude moci dále rozvíjet podle jejich představ. Od tohoto roku už lze hovořit přímo o České Třebové, protože k ní byl 21. února 1949 městys Parník připojen.

V únoru 1950 se Mojmírovi a Oldřišce narodil syn Mojmír a v červenci 1951 dcera Miroslava. Koncem roku 1950 začínají bratři jednat o vstupu do Velodružstva v Hradci Králové. Tam je dílna MOTO VELO SPORT začleněna 22. ledna 1951 jako Závod 09 a Mojmír se zde stává vedoucím. V rámci zařazení parnické dílny do tohoto výrobního družstva bylo možno ve výrobě tříkolek oficiálně pokračovat. V létě roku 1952 se produkce stěhuje do Solnice v Orlických horách, kam bratři ve svých tříkolkách dojíždějí každý den více než čtyři desítky kilometrů za prací. Po tragické smrti bratra Františka dne 25.1. 1954 chtěl Mojmír co nejvíce podpořit bratrovu rodinu, a proto ještě téhož roku ze Solnice odešel domů do České Třebové. V prostorách na Parníku zřídil vývojovou dílnu závodu v Solnici. Toto „podnikání“ se v roce 1955 znelíbilo některým stranickým funkcionářům, kteří svůj politický tlak na Mojmíra vystupňovali, až k došlo k jeho vyloučení z družstva 31.října 1955. Toho roku v říjnu se mu ještě narodilo čtvrté dítě – dcera Oldřiška.

Mojmír ani chvíli nedokázal zahálet, nápadů měl pořád mnoho. Hned po nuceném odchodu ze Solnice v roce 1955 vstoupil do nově založené českotřebovské pobočky Lidového klempířského družstva v Chocni, které se později transformovalo na VKDI Orlík. Družstvo vyrábělo například pekařské váhy a jiné zámečnické výrobky. V okamžiku, kdy se VKDI Orlík začíná orientovat na výrobu kompresorů, Mojmír družstvo opouští. Vyklidil a spravil si starou dílnu a pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti, jíž se stal členem začal svou vlastní činnost pod názvem Vývoj doplňkové dopravní techniky. Nejprve začal s výrobou paprskových šestnáctipalcových kol pro Velorex 16/250. Mojmír vždy přemýšlel o ekonomické stránce výroby. A tak není divu, že jako materiál na paprsky používal odpadový plech z továrny, který měl k dispozici zdarma. Následovala výroba čtyřkolových ručních přepravních vozíků na pneumatikách, které přihlásil k patentování. Již v této době pracuje na ručním řízení pro tělesně postižené občany. První zakázkou byla úprava Renaultu 4 CV. Nechal si toto ruční řízení pro invalidy patentovat 19. prosince 1958 a dokonce jej v roce 1960 prezentoval i na brněnském Veletrhu. O vynálezech Mojmíra Stránského se postupně dozvídali další zájemci nejen z Československa. Doba byla taková, že Mojmír nemohl pracovat samostatně jako podnikatel, a tak byl donucen s veškerou dokumentací a s přípravky přejít zpět pod družstvo Orlík. Mojmír se logicky domníval, že pod hlavičkou družstva bude moci i nadále svůj patent rozvíjet. Bohužel se tak nestalo. Když byla družstvu celá dokumentace předána, byl mu do něj zakázán vstup. Mojmír ani okamžik neváhal a celý případ dal k soudu. Tento krok vzbudil smíšené reakce okolí. Nebylo zvykem, aby v socialismu soukromá osoba žalovala podnik. Je zajímavé, že z tohoto neobvyklého sporu vyšel Mojmír jako vítěz a vysoudil 20000 Kčs. Soud sice Mojmír Stránský vyhrál, ale ocitl se bez práce.

Na výroční schůzi Vědeckotechnické společnosti požádal hlavního inženýra, aby mohl absolvovat zkušební stáž a školen í v n.p. Kovona Karviná. Práce se skelnými vlákny ho zajímala a materiál polytex považoval za velice perspektivní a vhodný na celou řadu výrobků. Bylo mu to povoleno, ale bez nároku na mzdu. Aby v Karviné nebyl příliš dlouho, pracoval tam a učil se s laminátem po dobu jednoho měsíce v intenzívním dvousměnném provozu. Rodina v České Třebové žila v tu dobu z ušetřených finančních prostředků. V Kovoně dostal zajímavou nabídku, že si může odebírat zmetkové výrobky, a tak si přivezl domů laminátové lodičky k motocyklům. Ty pak opravoval a následně prodal. Pod hlavičkou Doplňkové dopravní techniky začal Mojmír Stránský realizovat výrobu nového vozítka s laminátovou karoserií. V Kovoně se vyrobila pětikusová série karosérií, načež Mojmír pracoval na chassis. A tak se v roce 1958 zrodilo vozítko, které bylo pojmenováno Super-laminát. Inspirován vozidlem BMW Isetta umístil Mojmír zadní kola blízko k sobě, takže nebylo potřeba použít diferenciál. V roce 1959 zrealizoval Mojmír svůj nápad na domácí vozík pro invalidy. Vyrobil první prototyp, který dovezl do Prahy a předal jej zájemkyni. Ta byla velice spokojená, protože se dokázala po bytě pohybovat bez cizí pomoci. Potěšen výsledkem své práce, sestavil dalších pět těchto vozíků a dodal je do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Ne všichni odběratelé mu však za výrobek zaplatili.

Dalším výrobkem Mojmíra Stránského v té době byla dvoudílná laminátová kapotáž, na kterou podal chráněný patentový vzor. Tato kapotáž byla spolu s vozítkem Super-laminát a ručním řízením v roce 1960 prezentována na veletrhu v Brně u pavilonu Z. Především na motocyklovou kapotáž přišlo velké množství objednávek a Mojmír opět čelil problému, že nemohl v socialistickém zřízení vyrábět doma. Hledal řešení v podobě spolupráce s výrobním družstvem z Pardubic, ale nakonec přišel Vertex Litomyšl s evidentní kopií Mojmírova výrobku, který si dal podnik patentovat. Když Mojmír Stránský oprávněně namítal, že se jedná o porušování řádu o vynálezech, byly mu ukázány drobné odchylky od jeho kapotáže a jeho chráněný vzor mu nebyl uznán. Později byla tato sporná kapotáž používána na motocyklech hlídek Veřejné bezpečnosti.

Mojmír pod tlakem okolností nastoupil do podniku Strojtex Česká Třebová, kde pracoval jako brusič. V roce 1968 začal Mojmír Stránský realizovat své nápady v další organizaci, která se nazývala Sdružené služby města České Třebové. Jednalo se vlastně o komunální podnik. Mojmír se dohodl s ředitelem na tzv. zvláštním zapojení. Znamenalo to, že mohl pracovat soukromě ve své dílně, ale musel odevzdávat 20% ze zisku. Dostal k dispozici také čtyři pracovníky, kteří ho pro jeho nadšení a zálibu v materiálu polytex nazývali „Pan Laminát“ Jenže politická situace po srpnu 1968 se opět změnila a Mojmírovo soukromničení nedovolovala. Přesto se za něj vedení komunálního podniku postavilo a mohl dál vyvíjet. Vymyslel laminátovou karosérii na vysokozdvižný vozík a záhy získal zakázku na 20 kusů. Byl nadšen. Znamenalo to nejen práci a přísun financí, ale díky této zakázce získal Mojmír v podniku dobrou pozici.

Mojmír se dále zajímal o termoplasty, protože je výrobek hotový po jedné pracovní operaci. Z vydělaných peněz zakoupil vyřazené lisy z jiných továren, které dal přiděleným pracovníkům domů. Nemusel tak řešit jejich pracoviště a nějakou dobu takto dál vyráběl pod Sdruženými službami města České Třebové. Mojmír se v sedmdesátých letech podílel na několika projektech. Za zmínku stojí například práce ve Fatře Napajedla na výrobě ventilků k nafukovacím výrobkům, které tehdy nikdo nevyráběl. Mojmír vymyslel technologii a tyto ventilky začal vyrábět, dokonce na ně podal vlastní patent. Stále ho ale lákalo využití laminátu v praxi, a nakonec se mu povedlo získat místo ve Vertexu Litomyšl, kde se dostal až do výroby. Technologie v tomto oboru však pokročily a Mojmír tento vývoj již nedokázal akceptovat. Poslední tři roky před důchodem pracoval na pozici mechanika ve Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí nad Orlicí. Do penze odešel v roce 1984, ačkoliv byl přemlouván, aby zůstal. Změna zákona o podpoře malých vodních elektráren jej inspirovala ke koupi malé vodní elektrárny v obci Dolní Lhota nedaleko Blanska. V roce 2004 se s manželkou Oldřiškou přestěhoval z Nového náměstí do domu s pečovatelskou službou v České Třebové. Oldřiška však brzy po přestěhování téhož roku zemřela. Mojmír se do posledních chvil věnoval konstrukční a vývojové činnosti. Jeho oblíbenou surovinou, nad kterou neustále přemýšlel byly PET lahve. Stále uvažoval o výrobě vozítka s karoserií z plastů.

K výrobkům, za kterými stojí jméno Mojmíra Stránského patří také například: zpětný ventil pro chemický a farmaceutický průmysl a pro nafukovací výrobky, patentované ventilky využívané při výrobě nafukovacích ramínek, ventilky k nafukovacím hračkám pro Fatru Napajedla, zátky k radiátorům pro Koventu v České Třebové, kroužky k lyžařským holím pro Dřevotvar Znojmo. Pro Botanu Skuteč tužinky k bruslařským botám a monolitní brusle.


1992 Diskuze nad Superlaminátem
1992 Diskuze nad Superlaminátem


1992 Koliba Hrádek
1992 Koliba Hrádek


1997 Česká Třebová Nové Náměstí
1997 Česká Třebová Nové Náměstí


2004 Boskovice
2004 Boskovice


2004 v Boskovicích
2004 v Boskovicích


2005 Boskovice
2005 Boskovice


2006 Boskovice
2006 Boskovice


2006 projev v Boskovicích
2006 projev v Boskovicích


2008 Bukovany
2008 Bukovany


2008 projev v Bukovanech
2008 projev v Bukovanech


2009 Česká Třebová
2009 Česká Třebová


2010 Autogramiáda v Houdkovicích
2010 Autogramiáda v Houdkovicích


2010 diskuze nad technickými detaily
2010 diskuze nad technickými detaily


2010 Autogramiáda v Houdkovicích
2010 Autogramiáda v Houdkovicích


2010 nad knihou  Velorex - Tělesně vadní do šťastnější budoucnosti
2010 nad knihou Velorex - Tělesně vadní do šťastnější budoucnosti


2010 Vítání v České Třebové
2010 Vítání v České Třebové


2011 Česká Třebová DPS
2011 Česká Třebová DPS


2011 Česká Třebová
2011 Česká Třebová


Oznámkujte článek jako ve škole: 12345

Hlasů: 5, Známka: 1


Komentáře (2)

Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.

VIDEOZÁZNAMVIDEOZÁZNAM
AUTOR ČLÁNKŮvelorexmaniakOsobní WWW stránkawww.velorex.tym.cz, www.velorexr66.tym.cz
Kolega velorexář Stanislav Morávek zpracoval dvoudílnou videoreportáž z pohřbu pana Stránského a umístil ji na net. K vidění je na následujících dvou odkazech:

http://www.youtube.com/user/Bobtvcz#p/a/u/1/JeBvLDx95d4

http://www.youtube.com/watch?v=BQeFDTuW84U&feature=relmfu

Posláno 16.08.2011 v 10:11

Odborný tiskOdborný tisk
AUTOR ČLÁNKŮHonzaBK
V časopise Motorjournal, je v prázdninovém dvojčísle 7/8 2011 velký článek o panu Stránském.

Posláno 24.06.2011 v 11:15


Komentáře mohou psát pouze zaregistrovaní a přihlášení uživatelé.

Hlavní stránka
Přehled článků
Seznam autorů
Top fotky
Fotka dne
Další fotky dne

Info

Celkem článků:791
Celkem fotografií:9032

TOP články

457Pozvánka na 9. mikul...
83Pískování v domácích...
71Zapalování a seřizov...
64Renovace palivové ná...
57Převodovky ve Velore...
56KONSTRUKTÉR JAROMÍR ...
56XVIII. SRAZ VELOREXŮ...
52Motocykly Jawa a Čz ...
51Kampaň - stop zbyteč...
50Velorex 16/250 Tomáš...

Diskuse u článků

Re: První soutěž sra...
Re: První soutěž sra...
Re: První soutěž sra...
Re: Soutěž - naše ti...
Soutěž - naše tipy
Re: Soutěž
Soutěž
Re: Soutěž
Soutěž
První soutěž srazu P...

Reklama