autor: 20. 8. 2003přečteno: 25005 xfoto: 2známka: - |
Až trochu opomenut, stál můj Velorex na špalcích kvůli zadřenému motoru
celých 18 let, i když občas jsem se na něj přišel podívat, ale na renovaci
nebyl čas. Myšlenka na něj ožila, až když jsem v roce 1996 na mé výpravě
po Skandinávii mrznul v Norsku za polárním kruhem na Ogaru 350 (tehdy
cesta trvala něco přes měsíc a na tachometru 11000 km – stroj roku výroby
1948).
Potom už události dostaly spád. Renovace se speciálními úpravami jako je
lůžková úprava, posunutí sedadla o 100 mm dozadu (abych mohl pohodlně sedět
za volantem), nádrž na 20 litrů oleje do benzínu, měrku na olej ve víčku
nádrže, krabice na nářadí a náhradní díly (obě bedny jsou vzadu u motoru),
nádrž z trabanta, palivoměr, počítač kolometrů (denní i celkový), hodiny,
radiopřehrávač, větrák na nohy, výstražné blikače, clony proti slunci, fanfáry
z mercedesu (pro případ pomalu jedoucích vozidel po prostředku nebo
pro pozdravení policejních kontrol v zahraničí) a další drobnosti zpříjemňující
pobyt na delší cestě.
Po 550 hodinách usilovné práce a nějaké té koruny do renovace vložené, stál
Hadrolet v plné kráse a oba jsme se chvěli nedočkavostí po blížícím
se dobrodružství. Ve čtvrtek 13. srpna 1998 jsme vyrazili na dlouhou cestu,
ale osud tomu asi nechtěl. U hranic s Lucemburským vévodstvím se z převodovky
začalo ozývat ťukání, což nevěstilo nic dobrého – odešel jeden unavený zub
a zmizel na dně převodovky.
Po několika km a zralé úvaze (že to není to pravé ořechové) jsem stroj otočil
a dal se na ústup z bojové cesty. Převodovka ťukala morseovku a my hnali
po dálnici k domovu. Nejel jsem ale dost rychle, a tak vzhledem k většímu
odpolednímu provozu jsem se dostal od německé policie napomenutí. Po nějaké
stovce km na mě čekali policisté a byl jsem z dálnice odkloněn na vedlejší
silnice. Po jedné přestávce při vjíždění na silnice se začaly trousit zuby
z kolečka na dno převodovky k tomu prvnímu, co to začal. Tak jsme dojeli
od hranic s Lucemburskem až do Augsburku u Mnichova a z 11 zubů
na hřídeli předlohy zbyl jeden a na dvou kolech chybělo po jednom zubu.
Ještě jsme se dosunuli k telefonu přivolat první pomoc v podobě
bratrance s Golfem a přívěsným vozíkem. A doma mě čekalo „jen“ někde
sehnat dvě ozubená kolečka a hřídel předlohy a čekat do příštího léta.
A tak až 2. srpna 1999 jsem si konečně mohl začít splňovat můj dávný sen.
Dva staří mladící se znovu vydali nabiti elánem a bezmeznou touhou po dobrodružství
poznávávání nových zemí jejich obyvatel. Napakovaní výstrojí, výzbrojí (to
vše vážilo přes 80 kg) jsme vyrazili na dlouhou cestu. Před Rozvadovem u
benziny se mě přišla jedna studentka zeptat (soudě podle erbu na tričku) jestli
taky jedu s Robertovou družinou do Alp. Německé dálnici Stuttgartu muzea
Porsche Mercedes Benz potom následoval Luxemburg, Waterloo, Brusel, Ostende zase
vidím po pár letech moře. Calais podél pobřeží Normandie, Dieppe, Rouun, Caen,
Rennes, Bordeaux, San Sebastian, Salamanca, Aveiro kousek od moře dolů Lisboa
až Ságres nejzápadnějšího místa Evropy (na jednom skalnatém výběžku pevnost, na
druhém maják, tady končí Evropa).
A jedeme kousek zpátky – Sevilla, San Fernando, zemička Gibraltar a zpátky
do Algeciras. V přístavu se naloďujeme na velikou loď a plujeme přes hodinu
do španělské Ceuty a jsme v Africe. Po Maroku vedla naše cesta do Tetuanu,
vyměnit DM za dirhamy, dál kolej pobřeží do Rabatu, Casablanky, Agadiru,
Goulimine a pouští až do Tarfaya (Tarfaya je na mapě 115 km nad městem Laayuone).
Jsme na úrovni ostrova Gran Canaria. Nasycen jemňoučkým písečkem, který
je už od moře do vnitrozemí ván větříkem, po prohlídce městečka, otáčíme
před místní kovárnou na zpáteční cestu a zahrabali jsme se až po motor.
Všude samý písek, zaváté hradby města, duny, silnice místy zaváté, na něco
stačí radlice, na větší příděl písku buldozer.
Nazpátek až do Agadiru a odtud do vnitrozemí, přes pohoří Atlas (výška přes
4000 m.n.m. ) do Marrakeche, Meknézu, Fézu a dalších měst. Po částečném
nasycení Maroka ještě týden jen na pláži u moře. Po 25 dnech strávených
v této zemi připlouváme do Evropy. Vyrážíme do Malagy, přes Kordillery
do Santa Fé a Granady, Valencia, Barcelona a zase do vnitrozemí do hor,
do státečku Andorra. A zase k moři. Podél potřeží do Nimes, Marseille,
Toulon, St. Tropez. Ve vedlejším městečku Ste Maxime jsem se dozvěděl od
jednoho francouzského obdivovatele Velorexu, že právě před měsícem si vyfotil
v St. Tropez dva Velorexy.
Fotky mně dal na památku (české SPZ BK 1-49-46 a BMA 57-90 a vozíkem Pav).
Následovalo Monte Carlo a týdenní rekonvalescenční pobyt na plážích u Genovy.
Teplota vody 5. října 26 stupňů a krásně teplo. Přes Milano do švýcarského
St. Morice, kde přes noc napadl sníh (přes 10 cm), ale jel jsem „nahoře
bez“, abych si vychutnal krajinu a ten rozdíl teplot dvou dnů. Lichtenštejn,
Stuttgart, Munchen, Strážný a do Solnice. V Hlinsku u Havlíčkova Brodu
napočítal tachometr 15000 km.
Domů jsme se vrátili po 71 dnech na cestách, ve zdraví a v plné síle
a já byl jen o málo světlejší než můj přítel Hadrolet v čokoládově hnědém
hávu.
Pavel
Žůrek z Jarošova
Údaje o vozítku Velorex, které překonalo uvedenou cestu:
Motor: Jawa 350
Hmotnost: výstroje: 80 kg, posádky: 76 kg
Cestovní rychlost: 60 až 70 km/hod (většinou bez střechy)
Spotřeba: 4,95 l/100 km
Nejdelší cesta za den: 500 km
Ujeto v horku bez zastavení: 310 km
V Maroku najeto: přes 4000 km
Celkem najeto: přes 15000 km a projeto 14 zemí a zemiček
Poruchy:
- ulomené celé zapalování (tj. tři nožičky z plechu 1x10mm – svařeno
v Maroku v loděnici)
- jednou zacpaná tryska
- ojetý zadní plášť (čemuž se při počtu ujetých km ani nelze divit)
- nepíchl jsem ani jednou
|
|
| |
Oznámkujte článek jako ve škole: nehodnoceno
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. | | Dotaz | |
| |
| Tos jel sám bez spolujezdce bez doprovodu? a kolik umíš jazyků ajak ses domlouval?? Posláno 20.08.2003 v 12:32 |
|
|
|
Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|
|
|
| Celkem článků: | 842 | Celkem fotografií: | 9451 |
|
| TOP články | |
| | Diskuse u článků | |
| | |
|