Jak se rok s rokem sešel, přiblížil se termín srazu v Maďarsku pořádaný maďarskými kolegy a kamarády vlastnící velorex.
Svůj stroj jsem letmo prohlédl, jestli někde nechce něco upadnout. Trochu i promazal.
Oproti loňskému roku motor mého velorexu prošel celkovou Go. Takže jsem očekával , že by mohl vydržet i nějaký ten výkon mít. V podstatě v motoru nezůstalo nic bez povšimnutí krom ložisek ve větráku chlazení.
Přišel rok očekávaný den „D“. Připraveni a ozbrojeni různými druhy repelentů a odpuzovačů hmyzu se naložilo do stroje vše potřebné, ale i nepotřebné a v osm nula nula se vyrazilo jako loni od benzinové stanice ETK v Liberci směr Hradec U Pardubic. V Liberci se připojil s Jawou kamarád Plavák i s kolegou (přítelkyni nechal doma prý příště).
Cestu do Hradce jsem zvolil okolo úpatí Krkonoš. Nechtělo se mi jet po hlavní silnici.
Veloušovi se moc nechtělo, tak projíždějíc okolo sběrných surovin, jsem zajel do dvora na váhu.
Zděšen a překvapen když mi paní přinesla útržek, na kterém byla vytištěna váha rovných 650Kg s posádkou. Toto zjištění mě vedlo k přepočítání věcí, které nepotřebujeme. Po dojezdu k Pytlákům se něco prostě vyloží. Ono 150Kg nad limit se mi zdálo docela dost.
Lístek z váhy
K Pytlákům se dorazilo okolo oběda. Vyložili jsme co jsme uznali, že bez toho přežijeme. Jelikož jsme přijeli o den dříve, pomohlo se Pytlákovým trochu s přípravami, aby se druhý den ráno okolo desáté mohlo v klidu vyrazit směr Slovensko, vesnice Kalinkovo. Při cestě se připojil kamarád s Jawou 634 co měla sajdu.
Kamarád se sajdou řídí jeho žena
Pátek: Toto ráno bylo chladné po nočním dešti. Ono chladno jsme uvítali s radostí. Cesta na Slovensko byla na pohodu. Vše vycházelo dle časového plánu tak, že se dorazilo do Kalinkova okolo 18:30. Rozestavěli se stany a začalo se pít. Za Eura v místní nalejvárně umístěné hned vedle našich stanů. Zhruba za hodinu přijel svojim veloušem kamarád Dano bydlící asi 100km od Kalinkova
Velouš Dana
. Přivezl slivovici. No a pak už mám až do ranního vstávání vše mlhavé a neurčité.
Sobota: Och to den volna by si každý řekl . Ovšem pro nás to znamenalo urazit ještě cca 100km do Győru v Maďarsku. Počkalo se, až dorazí Soptík ,Kamil a Hujer, kteří nocovali v nějakém cikánově ač v pěkném prostředí. Kluci dorazili okolo 10h . Následovalo pár prohozených slov a lehké opravy či údržby na Hujerově stroji a razilo se přes Gabčíkovo
Gabčíkovo
do Győru.
Už konečně po roce v Maďarsku
Po výměně nějakých drobných eur za milióny v maďarské měně v místním Intersparu bylo před námi už jen 10 minut cesty do kempu. Tam už na nás čekal Kárčí a pár kolegů. Před tím než se začalo něco dělat, napajcovali jsme se repelentama (takové to co kdyby). Naše narepelentování se ovšem vyplatilo. Po rozložení spaní a prohození pár slov zalitých trochem místního piva při partičce karet za neustálého bzučení obtížného hmyzu, kterému jsme nechutnali, jelikož naše vrstva těla byla pokryta různýma pajcovadlama, se ulehlo. Noc byla doprovázená krásným hromobitím a blesky, byla to úžasná podívaná. Trochu i sprchlo, což bylo překvapení pro kluky Plaváka a Jakouba. Ty svůj stan v čas zaparkovali do krytého parkoviště mezi auta v přilehlém penzionu.
Zaparovanej stan
Neděle: Před vylezením ze stanu jsme si dali trochu repelentu na své tělo. Bylo chladněji, tak předpoklad hmyzu pijícího krev byl veliký. Hujer si napajcoval repelentem svojí lysohlávku (anglicky skinhedku). Tuto činnost dělal každý den pravidelně, aby mu nějaký komár nepoškodil lak . Po snídani jsme se tři stroje s posádkou rozhodli, že se podíváme na cca 150 km vzdálené Neusiedlerské jezero. Toto jezero obsahuje údajně slanou vodu. Jeho jižní část je v Maďarsku, ale převážná část je v Rakousku. Cesta tam byla dosti ošemetná jelikož strašně foukalo a nárazový vítr byl kolikrát tak prudký až jsem se divil, že to nesmetlo kluky co jeli za námi na motorce. Dojelo se okolo půl jedenácté na Maďarský kraj onoho jezera okouklo se místní pivovar SOPRON. Tam se také vyskytl problém, že trasa, co jsme si vytyčili na přejezd státní hranice, byla jen pro pěší. Kvůli tomu jsme trochu improvizovali a dostali se do malé časové tísně.
V rakousku pěknej větrnej mlejn
Jelikož byla na neděli mimo jiné naplánovaná exkurse do soukromé vodní elektrárny. Objezd jezera se stal spíše takový menší maraton a hon o čas.
aby se vědělo jak se tam má jezdit v tom rakousku
Dodržujíc rychlostní limity na Rakouských silnicích se nám jezero podařilo pomalu obletět za necelé 4 hodiny s malýma zastávkama. Nezbejvalo nám moc času, jelikož při přejetí Rakousko – Maďarských hranic jsme měli za necelých 50 minut urazit okolo 90 km, abychom stihli domluvenou exkurzi vodní elektrárny u obce Nick na řece Rába. Velorexům jsme naložily, co to dalo, i přes nepřízeň větru se dorazilo přesně v 15:00 na domluvenou kvótu.
Vodní elektrárna
Tam už čekali Maďarští kluci a Soptík. Po zajímavém hodinovém výkladu v maďarském jazyce jsme si zašli na pozdní oběd do přilehlé restaurace. Cesta pokračovala už v koloně přes menší, ale ne méně významnou zastávku u kolegy velorexáře na Extra super luxusní maďarský guláš. Za to klukům děkuji, bylo to opravdu žůžolabůžo, takovej balzám pro žaludek. Cesta do kempu v Győru proběhla jako vojenskej přesun s malou zastávkou ve večerce pro chleba na snídani. V Győru Hujer, co s námi absolvoval cestu kolem jezera, zjistil, že mu umřelo ložisko v levém kole. Přišla na řadu domluva v maďrštině, že je potřeba speciálního zakrytého ložiska. To nám bylo přislíbeno na pondělní ráno. Pak se zas něco popilo alkoholických a také nealkoholických nápojů a šlo se odpočívat.
Pondělí: I tento den najde své kouzlo, když člověk nemusí do práce. Po snídani nám bylo dovezeno nové a náhradní ložisko. Operace předního kola proběhla v rychlosti. Kárčí naložil ledničku a jiný kolega chladničku do velouše, pak se pomalu vyrazilo zase vojenským přesunem směr Balaton. Zastávka v nějaké vesnici, nad kterou se tyčilo opatství. Ve vísce byl přivařen Soptíkův blatník, co mu upadl na cestě. Tato událost Soptíkova upadlého blatníku byla součástí i loňského srazu ovšem s tím rozdílem, že to byl ten druhý . Nedalo nám to a vyjeli jsme pomalu na vrcholek okouknout, jak takové opatství vypadá z blízka. Pravda, že převážná většina se už viděla nasávat místní piva u Balatonu, tak je to moc nebralo a počkali pod kopcem. Na kopci nás zaujala vstupní brána, kde nebyl stejný motiv v mnoha čtvercích. Ovšem v místní zahradě, kde rozjímají mniši o bytí a nebytí, byl pěkný směrovník.
Z opatství to není nikam daleko
Tam nám bylo překvapením, že Praha je v podstatě kousek něco přes tři sta km. Po zhlédnutí oné stavby se sešlo k vozům a rozjeli jsme směrem Balaton.
kostelík na druhém kopečku
Už loni jsme míjeli pěkná místa, ale nezastavovalo se tam, což mě trochu mrzelo. Prostě, když někam jedu, rád se kochám přírodou a navštěvuji pamětihodnosti a ony rychlé vojenské přesuny z bodu A do bodu B nejsou moc pro mě. Zastávka byla na hradě Csesznek.
Hrad Csesnek
Tam jsme se oddělili od skupiny, co měla už žízeň.
Přeprava chladničky ve velorexu
Zůstala jen osádka mého stroje a Hujer. Zaparkovalo se pod hradem a vyrazilo se ho dobít. Z hradu byl krásný výhled do okolí a v místním sklepení se okouklo sudy s vínem. Po malé zastávce, měje stále na mysli docela velkou vzdálenost, se razilo k Balatonu. Na kraji Balatonu jsme si dali obídek. Pak už nám nic nebránilo k přesunu do kempu umístěného na severním břehu Balatonu, kde už značně opojení kolegové měli postavené stany. Na Hujerovo překvapivé „…kde jsou ty komáři kuli kterým jsem utratil více jak tisíc korun..“ jsem odpověděl, ať se jde podívat do sprch. Tam totiž staří ostřílení komáří matadoři čekali, až ze sebe člověk smyje ten sajrajt co jim nechutná a pak se pustí do hodokvasu. Nač se prodírat přes látku na oblečení a hledat vhodné místo, když tam se jim člověk obnaží úplně sám a ještě se umyje, aby náhodou něco špatného ten chudák komár nevypil. Po tomto zjištění, že stěny sprch jsou tmavé od lačně vyhlížejících komárů Hujer pronesl : „půjdu se umýt až ráno, tohle bych nedal“ . Jak řekl, tak taky učinil. Po malé poradě s Hujerem jaké budou další cesty další dny se dala debata o podmínkách provozování vozidel na veteránských dokladech“č. 56/2001 Sb. Nejdéle se probíral §79b odstavec 3)“ a šlo se spát.
Úterý: Den jako zrozený pro plavbu na trajektu
čekání na trajekt
Na trajektu
a následné zhlédnutí největšího přemostění ve střední Evropě, které je součástí dálnice. Po informacích nám daných jsme onem most hledali jinde, než byl. Prý ten co je vidět na jižním břehu Balatonu není on. Nezdál se nám ani tak velikej tak jsme se nechali ukonejšit tím, že je jinde jiný - vzdálený cca 100km od kotviště trajektu. Zakoupila se dálniční známka a po dálnici se upalovalo, co to dalo. Po zjištění, že most, co jsme prve viděli z trajektu je pravděpodobně on, jsme přehodnotili situaci. Na základě informací zjištěných z naší polohy a porovnání s mapou nám chybělo cca 40 km k Chorvatským hranicím
Chorvatsko
. Naplánovala se cesta přes Chorvatsko,
Slovinsko
Slovinsko zpět do Maďarska. Na Chorvatských hranicích jsme způsobili trochu rozruch. To samé bylo i na hranicích Chorvatsko Slovinských. V Chorvatsku a Slovinsku došlo po pozorování k zjištění, že tam mají dost veliké baráky. Při cestě zpět už na Maďarské straně proběhl obídek. Cesta do kempu byla už na pohodu, sice s malou regenerační přestávkou, pilotům se chtělo spát. Po doplnění tekutin před spaním se rozhodlo, co se bude dít následný den. Po projetí pár vlakových souprav přišla noc a následný spánek.
Středa: Den začínající snídaní, kterému se obloha pěkně zabarvovala do modra, měl vytyčené přesné cíle, které jsem absolvoval já a kolega Hujer. Při čištění zubů jsem narazil na holčinu, co přijela v doprovodném vozidle se Soptíkem . Po krátké debatě převážně s kartáčkem v puse jsme se domluvili na tom, že už jí neba se povalovat na břehu Balatonu a opíjet se pívem. Jelikož její představa o poznávání jiných krajů byla trochu jiná. Po vyplivnutí pěny od pasty a opláchnutí padlo rozhodné slovo s tím, že Hujer má místo ve velouchoj a že pojede s námi na výlet poznávat okolní krásy Balatonu. Po opuštění kempu následovala malá zastávka na okouknutí vojenské techniky v obci Zánka.
Vrtulník v obci Zámka
První naše větší zastávka byla sopka. Kde bylo něco jako čedičové varhany na Práchni v Čr
Nemají ty čediče tak tvarově stejné jako u nás
(pro blbé - natáčela se tam Pyšná Princezna). Krásný rozhled do okolí a strže.
Čedičové varhany
Druhá zastávka, co následovala, byla plavba na lodičce v podzemích jeskyních pod městečkem TOPOLCA.
Na lodičkách
Až na delší čekání, než jsme přišli na řadu, to bylo velice osvěžující v parném dni. Chladivá voda a chladné prostředí v jeskyni bylo opravdu nádherné.
Na lodičkách
Na lodičkách
Ovšem nápor horkého vzduchu při výstupu ven byl přímo omračující. Třetí zastávka byla hrad.
Hrad
Už loni jsem na něm byl ovšem trochu se to tam změnilo i vstup byl o 100 forintu vyšší. Za to mimo jiné přibilo i WC, což využil každý z nás. Rozhled do krajiny udělání pár fotek
Pohled z hradu
, konzumace nějakého jídla v místní restauraci pod hradem se vyrazilo k poslednímu místu naší středeční cesty a to jeskyně, kde každá cca 15 centimetrová vrstva usazenin znamenala 10000 roků.
Co vrstva to 10000 roků
tmavá díra v jeskyni
Nákup ve Sparu a cesta do kempu. Přehodnocení situace, co s načatým večerem. Po horkém dni doplnění tekutin a domluva, že by jsme se vydali kouknout na noční Budapešť a následné zajištění ubytování se šlo spát.
Čtvrtek: S vidinou poznání hlavního města jsem se probudil okolo 8 hodiny, dala se snídaně. Naučil jsem se nové slovo „DREJE“ znamenající „přijeď“. Upřesnilo se místo setkání a telefonní číslo, po jehož vytočení a následném spojení hovoru vyslovím kouzelné slovíčko „DREJE“ a někdo pro nás přijede a provede městem k místu nocování. Vše se samozřejmě odvíjelo trochu jinak. Chuť obědvat v městě SZÉKESFEHÉRVÁR se trochu pozměnila, nenašli jsme vhodné místo. Tak se pokračovalo okolo Velencei – to (takovej skoro Mácháč). Tam se také zastavilo na Hambáč. Jelikož bylo dosti času, tak se i chvilku posedělo. Následně jsme se pomalu přemisťovali k Budapešti, s očima na šťopkách hledajíce ceduli s nápisem „GAZDAGRÉT - LIÁGYMÁNYOSI HÍD“. Bylo nám řečeno, pokud ji přejedeme, otáčíme se až na Maďarsko - Ukrajinských hranicích. Tam ovšem nikdo z naší posádky zatím cestu neplánoval. Naštěstí se nám povedlo onu ceduli najít a v čas odbočit. K naší smůle jsme našli místní čerpací stanici MOL, ovšem jinou než byla domluvená. Následoval telefonát Davidovi. Ten nám poradil zajít na pumpu, vytočit číslo na Davida a předat tel. místnímu pumpaři. Co se odehrávalo, se nám nepodařilo z hovoru zjistit, až když mi David řekl:“Počkejte, oni pro vás přijedou“. Trochu mě mrzelo, že jsem ono kouzelné slůvko záchrany, co jsem se naučil, ve velkoměstě nepoužil. Netrvalo dlouho a přijel kamarád velorexář se svým velorexem nás vrátit zcestí na cestu pravou. Dovedli nás přes Budapešť do přilehlé části s názvem Dunakeszi. Tady bydlí kamarád Kárčí, který nám domluvil ubytování v jeho mládeneckém bytečku. Tam o nás bylo dobře postaráno. Po následném použití rukou, nohou k domluvě s rodiči jsme byli odvezeni do Pizzerie patřící jejich rodině.
Když pojedete kolem zastavte se mají tam velice dobrou pizzu
Po konzumaci velice dobré pizzy, v místnosti ozdobené velorexy,
V pizzerii
jsme se nechali odvést zpět se zastávkou s výhledem na celou Budapešť. Následovala očista, co vyplnila mezeru při čekání, až zavřou pizzerii. Pak nás tatínek Kárčího naložil do auta a odvezl na noční projížďku po Budapešti. Vyvezeni na kopec, kde je hradní pevnost Citadella
Socha na vrcholku Várhegy
na vrchu Várhegy chránící břehy bývalé Budínské strany s výhledem jak na Pešť,
Noční Pešť
tak i na Budu. Noční Budapešť a její osvětlení významných budov
Noční Pešť
(vyjmenovávat je tady nebudu, zlámal bych si na klávesnici prsty a hlavně by vám to stejně nic neřeklo), je moc pěkné pokoukání. Po zhlédnutí a udělání několika fotografií jsme se projeli po významných místech Pešti, které se naplánovali jako páteční cíle. Docela utahaní jsme rádi ulehli a usnuli v Kárčího bratrovo mládeneckém příbytku.
Pátek: Den určený poznání různých zákoutí Pešti, ale i Budy. Po snídani jsme obdrželi tři lístky na příměstský vlak končící v Budapešti. Cesta tam byla jednoduchá. Na nástupiště v Dunakeszi nás dopravila maminka Kárčího. Vybaveni jízdenkou, telefonním číslem na tatínka Kárčího a se slovem „DREJE“ jsme se vydali za poznáním. Vlak jako každej jinej drkotající na vyhybkách, houkající na přejezdech nás dopravil na hlavní nádraží. Odtud směřovali naše kroky k parlamentu,
Parlament
který je na straně břehu Pešti. Tam jsme si zařídili vstupenky. Jako lidé bydlící v části pod nadvládou Evropské unie jsme měli vstup zdarma
Před parlamentem
s výjimkou Němců. Asi Maďaři vědí zač je toho loket, nechat si něco od někoho diktovat. Prostě co se nepovedlo dosáhnout násilím za druhé světové války Hitlerovým vojskům, povedlo se mírovou cestou za posledních dvacet roků. Se vstupenkou v kapse a časovou rezervou jsme se vydali na břeh Dunaje,
pohled na most z Dunaje
který dělí Budapešť na Budu a Pešť. Tam jsme si vyhlídli loď, co nás provedla jak stranou Pešti tak Budou. Při nástupu na loď jsme dostali zařízení vypadající jako bezdrátový walkman s anténkou. Toto zařízení sloužící k vícejazyčnému výkladu historie města obsahovalo 12 voleb jazyka plus jednu volbu pro ty, co si nevybrali. Tam se linuli libé tóny navozující pohodu a klid maďarského národa. Ač jsem řešil prekérní situaci neznalosti jazyků v nabídce marně hledajíc češtinu, nevzdal jsem to a vybral jsem si mě nejbližší ruštinu. Pro ty co znají angličtinu, ať si zkusí vybrat mezi britskou a americkou angličtinou. Chvilku mi to trvalo, než jsem si osvěžil ruský jazyk, ale 8 roků ve škole se vyplatilo. Ono ne nadarmo se říká „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. Plavba trvající hodinu se opravdu vyplatila. Člověk se při ní dozvěděl mnoho o pamětihodnostech města a celkové historii Maďarska. Po přistání v kotvišti jsme se vydali do ulic velkoměsta. Ohromující monumentální stavby tyčící se na náměstí hrdinů (hösök tere), sem tam cinkající tramvaj nás provedla přes tržnici Vásárcsarnok okolo Baziliky sv.Štěpána pokračujíc po Andrássyho třídě a mnoho jiných zajímavostí jsme se domotali zpět k parlamentu, kde zrovna neúřadovali a proto tam byl vstup možný. Po chvilce nás pustili za ohrádku. Při vstupu do budovy se prošlo kontrolou na zbraně. Někteří němečtí turisti se nebránili ani prohlídkám tělesných dutin. Nám Čechům stačilo vyndat z kapes mobil, foťák, klíče a opasek kvůli kovové přezce. Skupinky se rozdělili na anglicky, německy a maďarsky mluvící. Hodinová prohlídka a ven . Takže k tomu můžu dodat, budova parlamentu je pěkná.
Samé zlato v parlamentu
odložit doutník každý měl své číslo
Samé zlato v parlamentu
Nějakou ulicí jsme se dostali k hlavnímu vlakovému nádraží. Chvíli se hledalo ten správný vlak, ono člověk si mohl vybrat z pomalu třiceti nástupišť. Problém byl ten, že byla vždy na ceduli napsaná konečná stanice,
Tak si vyber :-)
kam vlak jede a ne přes co jede. Takže hledat Dunakeszi nemělo cenu. Zašlo se na informace, tam jsme se dozvěděli víc. Vlak se našel nastoupilo se, měl ještě chvíli čas k odjezdu, to nám pomohlo k lehkému odpočinku a koukání se na oční víčka zevnitř. Po malém škobrtnutí při výstupu o zastávku dříve se nám podařilo rychle zorientovat a nastoupit zpět tak, že se nic hrozného nestalo. Příjezd a výstup, následné vytočení čísla a vyslovení „DREJE“. Po chvilce přijel tatínek Kárčího a odvezl nás domů. Následovala očista a osvěžení ve sprše. Pak proběhla nějaká rukonohová gestikulace s rodiči Kárčího, poděkování a vyvedení z města na trasu směr Slovensko. Hranice jsme překonali v Komárnu. Jelikož se den chýlil k večeru a pomalu se smrákalo, bylo na čase hledat nocleh. Na mapě se našlo šest kempů. K našemu překvapení nefungoval žádný. Tak kolega Hujer rozhodl, že půjdem na jistotu a to do obce Senec, kde jsou „Slnečné jazerá“, že prý tam před 25 roky byl. Kemp fungoval! Příjezd chvíli po desáte večer nás vedl rychle postavit stan a připravit se ke spánku. Hujer konstatoval, že klidné tábořiště se proměnilo v Disneiland. Po pár pivech se najednou, jak bych to nejlépe napsal „nad Tatrou se blízká hromy divobijů“ prostě masakr na nebi, který se rychle přibližoval. To vedlo k tomu urychleně zabezpečit stan proti blížící se pohromě. Zem tvrdá, kolíky nešlo přitlouci. Stan jsem přivázal k velorexu a velorex přikryl igelitem a zajistil. Zatížil se stan vlastním tělem. Hujer boj s blížícím se živlem vzdal, svůj stan složil a zalezl do veloucha a usnul. Po chvilce spaní jsem musel opustit i já stan. Teklo do něj ze všech stran nehledě na to, že se pod náporem větru prohýbal na všechny strany. Pobralo se všechno krom karitatěk a zalezlo se do velducha, kterej odolával pohromě. Tam jsem se nějak uvelebil a usnul. Po dvou hodinách, celej dolámanej, jsem vylezl. Zahlédl jsem Hujera spícího už vedle veloucha s konstatováním, že už neprší ani nefučí, jdem zpět do stanu. Hladina vody ve stanu přesahovala hloubku přes 12cm.
Sobota: Pro mnohé z nás vstup do tohoto dne začal brzo. Vylil jsem to malé koupaliště, co vzniklo za pohromy ve stanu. Urovnalo se tam spaní a chrupkal jsem už ve stanu do rozbřesku. Nedávno Pytlák konstatoval „…ono se ve stanu tak nějak rychleji spí…“ proto brzké každodenní vstávání s nadějí, že se bude následující noc lépe spát. Po zevrubném pohledu na kemp a stany v něm jsme ještě vyvázli dobře. Někdo měl zbořený stan, někdo něco dolámané. Stan, co přežily bez újmy, byly převážně ty pravé mohutné z éry hlubokého socialismu. Po naskládání věcí do velducha a malé snídani v místní putice se jménem u Bíle myši jsme odjeli k bráně zaplatit nocleh. Nezdržejíc se ani 12 hodin po nás bylo požadováno za jeden stan, dvě motorky a tři lidi 25euro. Pravděpodobně příplatek za vlastní bazén. Usmlouvalo se to na 15euro a se slovy, že v tomhle Disneilandu už nikdy. Chtějíce se vyhnout Bratislavě jsme okrajově projeli Malou Fatrou a kousek před hranicemi se od nás oddělil Hujer, asi upaloval k Neumětelům. Jelikož jsme měli dosti časovou reservu, tak jsme se zastavili na Lednickém zámku
Zámek Lednice
s malou procházkou zámeckým parkem.
Pohled na jinou stranu
Po telefonátu a pár ésémeskách jsem zjistil pozici Pytlakovic rodiny a vydal se na cestu směr Hradec u Pardubic. Malá zastávka na výborný oběd asi tak na půl cesty a pak už bez zastávky do Pytlákova. Tam nás ubytovali a před spaním jsme hodnotili Maďarsko 2010.
Neděle: Ta už byla v duchu návratu domů. Nikam se nespěchalo. Ani z pelechu se nechtělo ven po předešlé pomalu hororové noci. Snídaně. Očista. Naložil jsem vše, co jsem odložil, abych odlehčil zátěži při jízdě do Maďarska a upalovalo se domů. Do Liberce se dorazilo okolo 17hodiny.
Po spočítání ujetých kilometrů se najelo za ten týden přes 3000km a to při spotřebě krásných 4,5l/100km. Za volantem jsem strávil bez mála 45 hodin. Což se poznamenalo na bolavé zadnici a v podstatě na celém těle.
Závěrem bych chtěl poděkovat klukům z Maďarska zvlášť rodičům Kárčího, jak se o nás pěkně postarali, ač nám nerozuměli ani slovo. Příští rok jedu znova!!
Plně souhlasím s Betonem - pro milovníky akční dovolené parádní zážitek. Jen doufám, že těch komárů bude příští rok o poznání víc - rád bych aspoň všechny ty repelenty použil, když už mě stály takový prachy
No jen to nepřivolávej. komárů tam bylo hodně ovšem u nás jen ty co buď neměli čich nebo to byl nejakej fetˇák ujetej na repelent. Vždyt jsme byli napajcovaní jako nejakým deodorantem. Tak že se k nám ani nedostali. Příště to zkus bez repelentů já si klidně ty tvé na sebe vypotřebuju
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Betoneček)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Maďarsko 2010
www.motodebils.cz
Re: Maďarsko 2010 komáři
zachováni SPZ