Po několikerém odložení a zvažování jsem se odhodlal k malému ohlédnutí za 1. ročníkem srazu-setkání Velorexů v solnickém závodě.
Všeobecně známé smutné okolnosti, kdy nás opustil konstruktér pan Mojmír Stránský, byly nakonec příčinou, proč jsem tento sraz „absolvoval“, ač jsem z osobních důvodů původně akci z kalendáře vypustil, a to i přesto, že „na poslední chvíli“ byla k akci přiřazena pietní vzpomínka na Františka Stránského. Navíc jsem měl možnost do bývalého závodu na výrobu a servis Velorexů nahlédnout při loňském křestu knihy Ivoše Fajmana, tak jsem toto setkání mínil letos vynechat. Jak se nakonec ukázalo, podobně zauvažovalo i dalších asi 20 posádek z celkových necelých čtyř desítek tří a čtyřkolých vozítek, když se podařilo po pátečním pohřbu zajistit nocleh a posezení v Dobrém, abychom společně ještě poseděli a zavzpomínali na naše společná setkání s panem Stránským a nerozprchli se jen tak zase do svých domovů.
Snad všechny, co v sobotu do závodu v Solnici zavítali, ovlivnila tato smutná událost a snad i více ty, kdož se v pátek zůčastnili pohřbu a pietní vzpomínky při odhalení pomníčku Františkovi Stránskému. Příjezd k dnešnímu závodu ASV Solnice mne, a dovolím si z reakcí říct, že nejen mne, krapet zaskočil a vyvedl z míry, když jsem při popojíždění v koloně vozítek a návěsu s reklamními vozy náhle dostal dotaz „budete soutěžit?“. Ani jsem nad tím nepřemýšlel a řekl jen „ne“. Nebyl prostor na žádné rozmýšlení a jen jsem zajel spolu s většinou do areálu, kde již stála řada stojů, hrála doprovodná hudba, hostesky roznášely reklamní „lítací nápoje“ a popojíždělo zde celkem známé a hodně drahé elekrovozítko, na které jen stoupnete, zaujmete polohu a pohnete ojem či řídítky, jak kdo chce, za něž se držíte a už to jede.....
Prostě krapet šok a silný kontrast s tím, co se stalo ten týden a událo den před tím. Je jasné, že člověk zapadne do hovoru a zdravení se s ostatními kolegy, a tak jsem ani nezaznamenal uvítací řeč a zmínku o panu Stránském, která údajně proběhla. Faktem ale je a to nesu jako velký šrám na velorexářově duši, že místo černého praporu či alespoň černé stuhy u vystavených fotografií /a o absenci kytky či věnce u hrobu s pietní vzpomínkou ASV ani nemluvě/ to tam vypadalo na velký „raport“ pořadatelů ve firemních tričkách a kšiltovkách, na závodě plápolaly vlajky ASV a celkový dojem byl jako z nějaké pouti...... . Já bych to tak nebral a ni bych to nepsal, kdyby se solnický závod pouze otevřel pro účastníky vrámci nějakého jiného srazu, ale jelikož se ASV rozhodlo sraz uspořádat, tak se tím pro mne logicky stává pořadatelem velorexářské akce a hlásící se k odkazu původního závodu, z čehož výše uvedené pocity a činy potom pro mne logicky vyplývají.
Ani nebýt událostí předchozích dnů, nečekal bych, jakým směrem se po loňské rozlučce za branou závodu v Rychnově akce nasměřuje.
Ale po kritice k tomu, co se vlastně na akci událo. Pro účastníky a návštěvníky z řad veřejnosti bylo připraveno občerstvení a památeční půllitry s gravírovaným logem a obrázkem tříkolky. Závod samotný byl ve skupinkách zpřístupněn k prohlídkám s průvodci a odpoledne pak následovala, nakonec uspíšená a celkem „k ničemu“ vyjížďka do nedalekého závodu na výrobu čtyřkolek v Rychnově. Kdo měl zájem, mohl, a pro mne nepochopitelně za poplatek, vyzkoušet výše uvedené dvoukolé vozítko. Na večer zbylých několik strojů, které na akci zůstaly od celkem brzských hodin osamocené, mohlo přes noc parkovat v areálu firmy a dokonce nám byl v levé části areálu poblíž výčepu umožněn nocleh pod širákem či vlastním stanu, což bylo příjemné a za to patří díky.
V areálu samotném a k velké škodě pořadatelů a i nás nevědomých účastníků, se kromě veřejnosti procházeli i pamětníci té doby, kdy se Solnicí proháněly tříkolky běžně a ještě vonící novotou a také pamětníci výroby vozítek. Mezi nimi naštěstí neunikl pan Slezák, který je svou vitalitou a stálou nákloností k vozítkům nejen studnou, ale doslova gejzírem chrlícím vzpomínky a detaily z výroby a nejen z ní. Umí se dlouze rozpovídat, ze široka a je tak krásné i neopakovatelné slyšet výpověď o té době celkově, o jednotlivých kostičkách, které nám dávají dnes s odstupem možnost poskládat je do sebe jako rubikovu kostku a pochopit tu dobu, jako zákonitost „ že každá akce plodí reakce“. S panem Slezákem jsme dlouze pohovořili nad spoustu fotografií a poté se podařilo zajistit, aby jedné ze skupin dělal bývalým Velodružstvem průvodce. To byl velmi světlý okamžik celé akce, bohužel i vrámci nastaveným podmínkám pořadatele i neuskutečnitelný pro veškeré účastníky. Pan Slezák prohlídku dnes již jinak využívaných či i stavebně upravených prostor doprovodil vydatnou dávkou vzpomínek a detailů, co, kde a jak se dělalo, jaká byla logistika v závodu, jak se tříkolky šibovaly do horního patra či zase spouštěly po rampě dolů do přízemí a třeba i že zaměstnanci chodili odpočívat na střechu, odkud se dokonce dochovala fotografie či jak si vyhrávali a zpívali při práci :)).
Jako bonusu se mi pak poštěstilo při procházce okolím závodu dostat se díky milým a ochotným majitelům do sousedního objektu u domku, kde bývala dříve autoopravna a opravna tříkolek Velorex. Před tímto objektem pak také vznikla i fotogragie, parodující i připomínající jednu z dobových fotek, kdy jedna ze zaměstnankyň, známá z fotek za svobodna jako sl. Paštiková, svařuje přední trubky na tříkolce.
Tady se dostávám k mému pocitu, k tomu, jak každá mince má dvě strany. Slova pořadatele závěrem ponechám osudu vlastnímu, jen je přetransformuji v mé závěrečné přání a vizi. A tak z té druhé strany je ten pocit lidí, kteří mávají na projíždějící tříkolky, udělají jim „kordon“, s pochvalnými slovy okukují každý projíždějící či vystavený stroj, ať raritní prototyp či kousek, dochovaný či zrestaurovaný originál či mírně upravený cesťák, aby vyhovoval potřebám majitele. A to se každopádně líbilo všem, i pamětníkům a spokojení vyjádřil v neděli ráno, kdy se za námi přijel rozloučit, i pan Slezák.
Solnické srazy mohou mít své místo v rámci akcí ve velorexářově kalendáři, mohou mít své kouzlo, byť ty prostory jsou již o něčem jiném, i v prohlídkách, ale hlavně v setkání s pamětníky té doby a výroby, které to snad také, zdá se, těší. Ale to vše záleží na pojetí organizátora, zda to uchopí za správný konec, nabídne např. nocleh na jednom místě a ne v několika ubytovnách či penzionech /na to nejsou přátelé vozítek příliš zvyklí/, na prohlídky s „odborným“ výkladem či besedou. Možnosti dnešní doby jsou obrovské, z malých fotek se dají udělat velká plátna či krásné pozadí i do výrobních prostor, možná i kroniky a soukromé archivy by akci mohly obohatit a není to celé o seleti zdarma (jaké svět neviděl), ale o tom pochopit, proč na takové akce jezdíme a také, že každý logicky zvažuje, zda a kam vyrazí, že ono to celé je dnes i o financích spojených s cestou na sraz, o dostatku času a odhodlání vyrazit na děravé a nebezpečné silnice a tak si každý rozhodujeme, kam a kdy pojedeme.
Tak jestli to byla akce, která se opakovat již nebude, nebo jak vyjádřil pořadatel, na pokračování jako každoroční samostatné setkání, nebo jen např. návštěva vrámci programu jiného srazu, třebas pořadatelů rozjíždějící se tradice srazů v Dobrém, to ukáže čas..........
Já jsem odjížděl v to nedělní dopoledne ze Solnice (i pod vlivem smutné události) se smíšenými pocity, jak těmi zvláštními a špatnými, tak i těmi krásnými z určitých okamžiků a setkání /shodou okolností/, nějakými těmi fotografiemi a dávkou megabitů na SDHC kartě s videosekvencemi
a konečně také s památečním a hezkým výrobkem jednoho ze zaměstnanců závodu, který před zraky procházejících návštěvníků vykouzlil stojánek s tříkolkou z drátu, který je dnes hlavním materiálem v nosném výrobním programu ASV.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Rudolf)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Kozí dech