pátek 7.8.
Sraz celé skupiny je naplánovaný navečer v kempu Sycherák poblíž Boru u Rozvadova. Chystám se kolem 16h vyrazit, když náhle volá Tomáš a přesměrovává dnešní cíl do Lipolce u Dačic, kde Ivan přestal řadit a bude se prvně kuchat převodovka. Naše pražská větev se sjíždí v Bukovanech a klikatě, vzhledem k pátečnímu hustému provozu, dorážíme již za tmy do Lipolce. Do dvou hodin do rána je motor opět složen, ráno vsazen zpět na své místo a můžeme pokračovat.
sobota 8.8.
Původní trasu jsme pozměnili, místo směru na Norimberk, volíme Pasov přes Vyšší Brod. Pak dál podél Dunaje do vodáckého tábořiště v Plattlingu. I tak máme 1denní manko, protože Plattling má zhruba stejnou zeměpisnou délku, jako Rozvadov, akorát je jižněji. Cesta je však bez problémů, vše funguje v Plattlingu se dá krásně plavat v řece .
neděle 9.8.
Další postup skrz Německo na západ, Regensburg, Aalen, Stuttgart. Silnice jsou perfektní, rovné, široké a bezpečné, avšak krajina nudná a nezáživná. K večeru před Stuttgartem u pumpy zjišťuje Vašek vážný problém – prasklé oko zadní vidlice. Máme však štěstí v neštěstí, při hledání vhodného nocležiště nacházíme dobráckého farmáře, který nám dá k dispozici louku a hlavně půjčí svářečku k provedení nutné opravy. Nakonec si on i jeho pes Baloo s námi dává večerní pivko.
pondělí 10.8.
Od rána to vypadá na déšť, který se na nás valí hned při průjezdu Stuttgartem. Čekáme asi hodinu - dvě za městem na pumpě. K poledni se jakžtakž vyčasí, pokračujeme k francouszké hranici. Do Francie vstupujeme u Saarbrückenu již za krásného slunečného počasí. Plynule projíždíme Metzem a ve Verdunu tankujeme. Na mapě jsou vyznačené kromě řeky i další vodní plochy. Avšak (v tom se ujistíme později) ve Francii jsou diametrálně odlišné od našich rybníků a řek. Jsou to žabincem zarostlé bažiny a stoky, o koupání si můžeme nechat jen zdát. Většinou k vodě není vůbec přístup. Asi 5km za Verdunem jedeme kolem jakýchsi pískoven, za plotem je vidět i vodní plocha, avšak dostat se k ní nelze. Protože se již stmívá, dáváme přednost zakempování - idylická louka vedle výběhu krav, izolovaná od bučící zvířeny pásem křoví. Je nádherná noc plná hvězd, ani nestavíme stan.
úterý 11.8.
Rovinatou, řídce osídlenou krajinou francouzkého venkova sice km rychle přibývají, avšak pobřeží Normandie dnes ještě nedosáhneme. Za krásného letního počasí, přes poledne až nepříjemného vedra, míjíme města Reims, Compiégne, Beauvais a několik km za Evreux snadno nacházíme fajn louku mezi lesem a el. rozvodnou stanicí. Kromě banality v podobě mého přidřeného motoru na dálnici se nám závady vyhýbají. Opět krásná letní noc, avšak doplněná nevídanou dávkou rosy ještě před půlnocí.
středa 12.8.
Na pobřeží nám zbývá necelých 100km. Stále je krásně slunečno, jen těsně za Lisieux, asi 20-30km před pobřežím se náhle objeví opar a teplota rázem citelně klesne. Pobřežní město Trouville-sur-Mer nás však vítá opět sluncem, pořádným vedrem, zpříjemněným větrem od moře. Doplňujeme zásoby potravin a vína na symbolickou oslavu dobytí moře. Po pobřeží postupujeme západním směrem kolem Caen, Arromanches, do kempu v Colleville-sur-Mer. Patrně působíme po cestě dost zašle, protože paní recepční nás rovnou odmítá, se slovy, že má plno. Nakonec se to promění v naší výhodu, neboť v sousední vsi Saint-Honorine-des-Pertes nacházíme vlídný kempík rodinného typu za poloviční cenu, a to se vším, co nám chybí – především teplá sprcha. Co nám doslova vyráží dech, je to, že paní recepční se domluví česky! Její otec pocházel z Čech a do Francie odešel ve 30. letech. Večer plánujeme program na další den, muzea, pláže,…
čtvrtek 13.8.
Ráno není spěch, pojedeme se podívat na německou obrannou baterii u Arromanches, kde je kino s plátnem 360° kolem nás. Sledujeme velmi působivý film, kde se prolínají záběry na stejná místa v současnosti a z doby vylodění spojenců. Po „bijáku“ si prohlížíme pobřežní městečko Arromanches, chceme se projít po Omaha Beach, bohužel je zrovna příliv. Pokračujeme do muzea vylodění v Port-en-Bessin-Huppain. Je zde k vidění zejména vojenská technika, která skončila na mořském dně a byla vylovena v 70. letech. Pozdní odpoledne pak věnujeme údržbě naší skromné techniky, zejména povoleným klepajícím výfukům, uvolněným a popraskaným špicím výpletů, apod. Osazenstvo kempu má díky tomu exotickou atrakci, jsme nuceni dávat mnoho interview. Večer pak umocňujeme zážitky vynikajícími sýry a ještě lepším vínem.
pátek 14.8.
Část výpravy (Jirka, Luděk, Tomáš a Ivan) se rozhodla pokračovat napřed do Bretaně. Zbytek (Václavové, Michal a já) podle plánu zůstáváme a jedeme na druhou polovinu pamětihodností. Dohodneme se, že se setkáme v sobotu večer někde kolem Le Mont St. Michel. Pouze ve 3 velorexech vyrážíme směrem na Utah Beach, která je, řekl bych, ještě hezčí, než ty předchozí. Přijíždíme k muzeu v la Madleine, kde nás zdraví krajani z Hradce Král. Už prý viděli ledacos, ale velorexy v Normandii by nečekali. Radí nám, ať si velorexy zaparkujeme raději k jejich karavanu, neboť se zde objevily krádeže. Opět velice zajímavé muzeum, ve kterém trávíme snad půl druhé hodiny. Venku praží slunce, míříme na zahrádku místní restaurace, dáváme si kopec mušlí a french fries. Následuje krásná silnice přímo po pobřeží, jen pár metrů od pláže. Na jednom místě je vjezd na pláž a písek uježděný traktorem, který tudy naváží čluny do vody. Využíváme toho k vjezdu velorexy na pláž a děláme si fotky. Na jiném místě by to nešlo, písek je tak kyprý, že pneumatiky Mitas 3,5x16 se okamžitě zahrabávají. Paříž – Dakar bych s velorexem nejel . V Quinéville navštěvujeme obchod s armádním zbožím, Vašek chce udělat nákup, avšak zjišťuje nadsazené ceny, proto odjíždíme s nepořízenou. Pokračujeme do Saint-Mére-Eglise, kde je na věži kostela zavěšena figurína parašutisty (vtahuje se ke skutečné události) a muzeum paratroops. Opět skvělé a zajímavé exponáty, zde se mi vybavuje film „The Bridge Too Far“. Cestou zpět ještě zastavíme v dalším military-obchodě, kde Vaškové tráví jen necelých 90min a poté vycházejí obtěžkáni batohem velikosti jatečního čuníka. Večer bodne sprcha a zážitky se lépe vstřebávají se sýry a vínkem.
sobota 15.8.
Dnes potřebujeme dohnat kamarády, co nás opustili. Míříme do dnitrozemí na Bayeux, Villedieu a Avranches. Po najetí na hlavní A84 krajina náhle zpustne, jedeme úsek více než 100km, aniž bychom potkali pumpu, vesnici, či jakoukoli civilizaci. Je to až depresivní. Slunce stále peče, když konečně vjedeme do města, bez rozmýšlení vpadneme do chládku klimatizované restaurace a dobrou hodinu se cpeme. Přichází SMS, že nás předvoj čeká v Plancoët. To je sice o kus dál, než jsme počítali, ale zvládáme to poměrně rychle. Na předměstí se už slyšíme vysílačkami a bez problémů střetáváme. Tankujeme plné a chceme urazit ještě aspoň 100km dál k Brestu. To se nám podaří, na přespání se naskýtá docela příjemné odpočívadlo se stolky a lavičkami dál od silnice.
neděle 16.8.
Ráno vstáváme brzy, chceme dosáhnout nejzápadnějšího bodu expedice a ještě nahnat kilometry zpět do vnitrozemí. V pondělí totiž musíme nutně začít ukrajovat ze zpáteční cesty, jinak přijdeme o den rezervy, a to, vzhledem k naší poruchovosti, by byl risk. Do Le Conquete nám zbývá něco přes 100km, přejíždíme národní park …. V nadmořské výšce pouhých 380mnm to vypadá jako ve Skotsku. K poledni dosahujeme Le Conquete, na předměstí je dobré parkoviště s lavičkami a trávníkem, kde vaříme oběd. Náhle se objevuje vysmátá Belgičanka středních let a vyptává se na Velorexy. Zmizí a po půlhodince se vrací i s dalšími přáteli, na náš stůl staví 2 lahve šampaňského a prosí o fotky. Milé. Jedeme do centra Le Conquete, hledáme – spíše odhadujeme nejzápadnější bod. Nakonec sjedeme do přístavu na molo, děláme společnou fotku a jdeme si prohlédnout město. Křivolaké uličky, kamenné prastaré domy, jak z filmu o pirátech – trochu mi to připomíná jihoanglické městečko Rye. Před odjezdem studujeme mapu, Luděk plní daty navigaci a vypadá to, že bude optimální dojet dnes zpět na naše včerejší nocležiště.
pondělí 17.8.
Původní záměr - než začne polední žár, urazit podstatnou část denní porce km - se částečně daří. Vyrážíme kolem 7:30, postupujeme hladce na východ na Rennes. A nebýt nečekaně vymletého ložiska v soustavě zadního kola a rozety na Ivanově hadráku, mohli jsme hladce pokračovat ještě dál. Zas takový problém to není a nebýt čumilů, máme do hodiny opraveno. Na druhou stranu, právě tito čumilové (parta harleyářů) nám ze soucitu věnují 20eur, ať spláchneme smůlu. Jen nevím, čím jsem v nich takový soucit vyvolali… Celé zbylé odpoledne polykáme s drobným i přestávkami rozžhavené kilometry.
úterý 18.8.
Další tranzitní den. Nezáživné francouzské roviny již začínám mít po krk, stejně tak vedra a absenci základní hygieny. Nedovedu pochopit, proč většina výpravy je tak striktně proti aspoň jednomu přenocování v kempu s teplou sprchou. Všechna snaha se soustředí k co nejrychlejšímu přesunu k Bodamskému jezeru. Le Mans, Orleans, stoka Loira a pořád dál na východ. Odmítám nahánět kilometry nebezpečnou noční jízdou.
středa 19.8.
Colmar máme na dosah, když tu se ozve klepání z Michalova motoru. Obědovou pauzu využíváme k sejmutí hlav a válců – tam však nic abnormálního nezjišťujeme. Dolů jde spojka, neboť zvuk vychází z levé strany. Kromě nadměrné vůle vnějšího koše však opět nic nenormálního. Po zkompletování jde motor normálně. Časové prodlevy využívá Jirka ke kontrole svých výpletů. S hrůzou zjišťuje prasklý brzdový půlbuben! Kolo demontuje a jede s Luďkem hledat svářeče. Bez potíží svařeno. Michalův motor však po zahřátí klepe dál. Za studena ne. Nevíme si s tím rady. Jedeme dál, jsme již v Německu, vjezdem do hor konečně polevuje nesnesitelné vedro. K večeru si dáváme odpočinek. Po večeři rezignuji a souhlasím i s další jizdou, dokud nedorazíme k Bodamskému jezeru. Cesta je naštěstí dobrá, členitá, jen provoz oproti Francii znatelně zesílil. Kolem půlnoci konečně nacházíme volný přístup k vodě, koupeme se za svitu hvězd a nevidíme tak naštěstí špínu, která po nás v jezeře musela zůstat. Spaní jsme i přes tmu našli poměrně snadno, na mezi, mezi kukuřicí a chmelnicí.
čtvrtek 20.8.
Kilometrové běsnění předchozích dnů bylo kompenzováno jednak včerejší koupačkou v nočním jezeře a dnešní „horskou etapou“, kdy nás čeká směšných 160-170km a dva průsmyky v rakouském Vorarlbergu. Před prvním passem Luděk ještě snímá válce a zabrušuje na pístech prasátka z předešlých záděrů. Nepotvrzuje se jeho podezření z nevyúhlovaných ojnic, na vině je těsný výbrus. Oba průsmyky jsou až na určitá místa srandovní, když to porovnám se Stelviem před 3 lety. Počasí je stále slunečné, v horách je mnohem příjemněji. Ivan si vybírá poslední dávku své poruchové smůly – před druhým passem mu nejde zařadit 4. rychlostní stupeň. Na trojku však může pokračovat až do nám již známého Heimingu, kde bude oprava celkem snadno proveditelná. Po rozpůlení nachází téměř zničené trojkové kolo. Původcem všeho je však s nejvyšší pravděpodobností křivá kulisa řazení, která měla na svědomí i první Ivanovu závadu v Lipolci. Ivana tak bude čekat ještě jedno, snad už domácí, půlení motoru.
pátek 21.8.
Páteční přesun do Vyššího Brodu, resp. na Rožmberk. Poměrně hustý provoz celou cestu, naštěstí vynikající rakouské značení cest. Večer zapíjíme zdar expedice a Jirkovy narozeniny.
sobota 22.8.
Hned ráno se nedočkavě loučím s kamarády a vyrážím domů. Vidina sprchy a večer měkké postele, bez komárů, mně po 2 týdnech žene dopředu. Za Č. Budějovicemi mně ještě zdrží policejní hlídka, která mi zcela bezdůvodně dává dýchnout. Mají však smůlu, chlapci. Kolem 13h konečně dorážím domů.
Fotky jsou chaoticky pomíchané - nemohu za to, to dělá internet...
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Velorex)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Kozí dech
JAWA 350