Je tomu téměř 2 roky, co mně oslovil Vlasta s nabídkou mojí účasti na připravované expedici dvěstěpadestátek do Dolomit. Byl jsem tím docela zaskočen, ale čas na přípravu byl dostatečně dlouhý, a já si uvědomil, že taková nabídka se prostě neodmítá. Následovalo několik přípravných schůzek, schválila se trasa a termín byl stanoven na 18.srpna 2006.
Předmětem dlouhých debat byly náhradní díly, které povezeme s sebou. Jejich rozsah se v některých chvílích natolik rozšiřoval, že jsem začínal mít obavy o "užitečné" zatížení našich Velorexů. Každému je asi jasné, že se vybavíme více součástkami, než běžně vozíme po tuzemských srazech.
Jak tedy probíhá příprava? Abych nepsal dvakrát totéž, velmi podrobně je všechno obsaženo v článku http://www.velorexy.cz/clanek/dolomity-na-jeden-valec/ . Po úvodních schůzích, stanovení trasy, termínu, atd. bylo na každém členovi, zhodnotit stav svého velorexu a provést případné doladění. V mém případě to znamenalo již v průběhu zimního spánku kontrolu a příp. výměnu ložisek v kolech a rozetě, výměnu sek. řetězu, výměnu všech pneumatik a duší. V těchto dnech proběhne ještě výměna brzdové kapaliny, kontrola hladiny přev. oleje, kontola všech pohyblivých částí a jejich vůlí, promazání (a pomazání...) a kontola a dobití akumulátoru.
Velmi důležitou roli bude hrát "znaková řeč" pro jízdu v koloně. Absence vysílaček bude problém při případném roztržení kolony a zabloudění při průjezdu větším městem.
7.8. Po nečekaném "vysátí" baterky během Lipnice, jsem pořídil světla pro denní svícení. Jejich použití se ukázalo nutností - Vape při využívání nízkých otáček dvaaapůle a častém volnoběhu, není schopno při plných světlech pokrýt spotřebu elektřiny. Nehodlám shánět nabíječku po salaších...
14.8. Víkend mi znepříjemnil zlobící spínač brzdového světla, který bylo nutné nakonec celý vyměnit. Krom této drobnosti, naštěstí nic. Provedl jsem zkušební jízdu s "plnou polní" tedy s téměř veškerou zátěží, kterou povezu s sebou. Není to tak hrozné, zjednodušeně - jízda s průměrně objemným spolujezdcem je možná horší.
18.8. Tak jdeme na to. Držte nám palce...
30.8. Podrobný průběh výpravy, komplikace, které nás provázely, pozitiva, negativa, vše bude velmi pečlivě zpracováno v reportáži na velorexy.cz. Zde bych chtěl jen udělat stručný závěr z našeho týdeního putování. Dvaapůle je stroj, který bez problémů zdolá nadmořskou výšku nejvyšší české hory. Vyškrábali jsme se o více, než kilometr výš, avšak ponechal bych toto v rovině experimentu. S dvaapůlemi do Alpských sedel nejezděte.
Průběh výpravy:
Po snaze o co nejpečlivější přípravu a s pocitem, že jsem stejně cosi podstatného zapomněl, vyrážím v pátek 18.8. 2006 odpoledne směrem na jih. Volím poklidnou cestu přes Štěchovice a Neveklov, na frekventovanou „táborskou“ se napojím až v Olbramovicích. Hustota provozu je vcelku přijatelná, plynule se dostávám až do Jižné. Postupně dorážejí další expedičníci. Bohužel, už naše první setkání je ve znamení poruchy a opravy. Tomáš zůstal viset v posledním kopci se zadřeným valníkem. Jeho několikeré přidření z Lipnice si „nesedlo“ – naštěstí ochotný Jiřík přiváží jiný dobrý válec i s pístní sadou. Po výměně poškozených dílů jdeme ještě ochutnat Regenta a padáme spát kolem 1h.
Sobota:
Protože původní záměr byl v sobotu dojet až kus za Innsbruck, pípá mi budík v 5:00. Budím spáče, v některých případech musím i razantněji. Po letmé snídani a ranní hygieně „potichu“ startujeme a odjíždíme. Na(ne)štěstí se dost brzy objevuje příčina Tomášova zadírání – vnitřek jeho karburátoru není způsobilý služby. Podivně nízká spotřeba valníku jen potvrzuje teorii zadírání vlivem chudé směsi. Vlasta se vrací pro jiný karbec domů a přitom mu praskne těsnění pod hlavou. Hezký začátek, blíží se 11 a my jsme teprve v Kardašově Řečici. Dnešní cíl, Haiming, se stává „příliš vzdáleným mostem“. Pokračujeme na Č.Budějovice, Č.Krumlov, Rožmberk a Vyšší Brod, kde v cca 14:30 obědváme. Po svíčkové vstupujeme na území Rakouska. Rázem jízda přestane být skákavá, velorexy jen šumí po kvalitním rovném asfaltu. Bude tomu tak až do pátku odpoledne. Sjíždíme z táhlých kopců k Dunaji, Ivanovi náhle přestává téci benzín. Patrně zavzdušněné vedení. V Linci bloudíme jen symbolicky, Tomáš vibracemi likviduje držák zadní lampy. Padáme z nehezkého Lince ohavnou aglomerací na Salzburg. Se západem slunce vyniká nutnost i potřeba svítit, což je pro některé generátory problém. Kolonu vede nesvítící Tomáš, dvoučlená policejní hlídka si ho vybrala a zastavuje ho. Policisté však netuší, co zastavují a co jede za ním a v momentě jsou obsypání dalšími pěti smrdícími a hlučícími divnými vozidly. Tomáš využívá momentu převkapení a než stačí policajt něco říct, ptá se ho na cestu do kempu k blízkému jezeru Walersee. Ten, zmaten, poradí a je rád, že se nás zbavil. Nacházíme nocležiště v koutě parkoviště, po strohé večeři a pár plecháčcích usínáme pod širákem.
Neděle:
Ráno nespěcháme, budík mlčí, Vlasta laboruje s hlavami, vyfukuje další 2 těsnění a utvrzuje se v křivosti jedné z nich. Spánek na asfaltu mi krásně vyrovnal záda, se kterými, proti předpokladu, nemám celý týden žádný problém. Jedeme vstříc dopravnímu hlavolamu zvaném Salzburg. Jak je v celém Rakousku perfektní značení, zde je to snad horší, než u nás. Trháme se, bloudíme, ptáme, posílají nás na všechny strany. Nakonec, jako zázrakem, se potkáváme na jedné křižovatce a naše cesty se zase a správně spojují. Bohužel jsme netrefili zcela správný směr na západ, ale více na jih, takže si cestu zpestříme o dvě neplánované stoupání kolem Berchtesgadenu. Počasí se kazí, přichází déšť, hustý, drobný, vytrvalý. Díky skvěle značené objížďce se najednou ocitáme na dálnici. Co naplat, pokračujeme v odstavném pruhu, ve vlhkém vzduchu motory jedou jak splašení. Náhodou nacházíme prázdné zastřešené mýto pro kamiony a využíváme ho k opravě vypadlého kolíčku řazení na Jiříkově stroji. Kus před Schwazem se nám zase kolona trhá, a to v nešťastně členitém terénu – serpentiny, tunely, mimoúrovňové křížení. Nelze se vrátit, čekáme poměrně dlouho na konci města. Tato zkušenost nás donutí důsledně dodržovat zásadu použití vysílaček vždy v prvním a posledním vozidle kolony. Ivan s Vlastou se zdrželi opravou opět nedotékání benzínu a naopak přechlastání u Vlastova stroje. Ivan konstatuje prasklou trubku páky startování. Průjezd Innsbruckem je brnkačka, sympatické město. Skoro za soumraku nacházíme Haiming a vodácký plac u řeky. Jsme tu sami, řeka pod námí šumí, dálnice nad námi hučí. Rozbíjíme tábor, vaříme, tlacháme, řekou chlazené plecháčky po perném dni chutnají.
Pondělí:
Ráno je mlhavé, vlhké a přímo úměrně těžké počtu večeních plecháčků. Snídaně je nerealizovatelná. Balíme, musíme ještě najít dílnu se svářečkou na opravu Ivanovy páky. A měli bysme dojet až do Bormia. Mému břichu se tento plán evidentně nelíbí. Hned v Haimingu nacházíme automechanika ochotného pomoci. Tomáš mu cosi vysvětluje a pak na mě mává abych šel do dílny. Prý nám půjčí svářečku a já mám svářet – no, tě prdel, v tomhle stavu. Automechanik si nás fotí, se zájmem se ptá na podrobnosti a za pomoc dostává 4 Braníky. Valíme směrem na Itálii, na Reschenpass. Před začátkem stoupání se opět trháme, ale naštěstí jen v dosahu vysílaček. Vracíme se na pumpu, některé žíznivější stroje musejí doplnit PHM. Doplňujeme tak všichni, aby těch 1600m bylo s plnou polní. Injekční maxistříkačka na dávkování oleje je skvělý pomocník. S polednem mě opouští indispozice, dokonce zvládám i corny-tyčinku. Moje klika, že zde mají povoleno malinko alkoholu, ráno bych nejspíš ještě něco nadýchal. Stoupání zvládáme všichni bez zádrhelů, i serpentiny bere dvojka. Nahoře projíždíme opuštěnou celnicí, to, že jsme v Itálii, prozrazuje nejvíc pěkné počasí, které se průjezdem passu vybralo. Hledáme místo na polední piknik, ale nemůžeme najít kousek soukromí. Stále nás někdo obhlíží, fotí, ptá se. Už začínám mít té pozornosti po krk. Míjíme dlouhou promenádu kolem přehrady za Reschenpassem, avšak místo na oběd prostě není. Projíždíme kolem dvou obřích větrných elektráren, živly tu mají docela pěkně zkrocené. Nakonec klesáme do údolí a obědváme na návsi u kašny, ve které si někteří méně ekologicky uvědomělí jedinci myjí solvinou ruce. Po jídle pokračujeme dále na jihozápad a již hledáme odbočku na Passo Stelvio. Vzhledem k hustšímu provozu se nám nedaří udržet kolonu pohromadě a první čtyři stroje předčasně odbočují, v domění, že konají správně. Jiřík s Ivanem, kteří se na hlavní silnici opozdili, tak jeli dál a odbočili správně asi o 2km později. Čekáme v místě, kde budeme o pár hodin později nocovat, ale to ještě v tuto chvíli netušíme. Nakonec přichází SMS: „My už asi jedeme Stelvio, jsme v Gomagoi!“. Vyrážíme tedy všichni vzhůru. Bláhově jsme si mysleli, že se v Gomagoi sejdeme a domluvíme na dalším postupu. Gomagoi je vesnička na začátku stoupání, ale není zde ani píď roviny, prostě začně 12% kopec a skončí až po téměř 20km ve výšce 2760mnm. Jsme roztrháni, vůbec nevíme kde kdo je. Držím krok s Jirkou a jeho zelenou 54kou. Motor zpočátku zvládá na dvojku, jen serpentiny, kde je nutné zpomalit za jedna. Všímám si cedulí s čísly v serpentinách. 38 – 37 – 36 – evidentně jde o odpočet serpentin. (celkem asi 50) Za jednou serpentinou je jakési zvlnění silnice, krátké narovnání. Využívám toho k zastavení, kontrole motoru (není kupodivu přehřátý) a „odlehčení“. Je zde cedule 1750mnm, kolem jsou ještě stromy, ale dvojka už nevydrží dlouho, projevuje se nižší tlak vzduchu. Jedu trvale za 1 a spoléhám na skryté kvality oleje Motul 510. Zbývá necelých 20 serpentin, výhled na stráň nade mnou s klikatou čárou silnice nahání hrůzu. Zvlášť, když nahoře vidím vytáčet se autobus. Potkám-li ho v zatáčce, bude zle. A bylo. V pravotočivé serpentině, kde křísili zkolabovaného britského motorkáře, mě tento "cornuto italiano" zastavil a já se za boha nemohl rozjet. S poprskaným čelním sklem zevnitř bezradně scouvávám asi 300m zpět, ale kopec nepolevuje. Shora mně dojíždí auto ze Slovenska a ptají se, zda mi mohou pomoci. „No, když mi zatlačíte, abych se rozjel...“ Netváří se dvakrát nadšeně, ale rozjel jsem se. „Ďakujem!“ V plné rychlosti roztočené jedničky a s rukou na klaxonu se vrhám znovu do prokleté serpentiny, ale hned vidím, že je zase zle. Najíždí do ní pro změnu holandský karavan... Mávám na něj, by počkal, ale kdyby o metr dřív – nevytočím se. Snažím se o rozjetí v zatáčce, kde je silnice nepatrně rovnější, lezu po centimetrech, morduju spojku, a posouvám se přecejen výš. Motor je líný až běda, vůbec nejde vytočit, jsem přesvědčen, že je to vlivem nadmořské výšky. Náhle pedál spojky vadne a spojka nevypíná – to už ze mně srší výrazy i zde nepublikovatelné. Rezignovaně zatahuju ručku a jdu naproti Jirkovi, který to celé pozoroval z horního parkoviště, myšlenkami již měním zatavenou spojku. Na vrcholek zbývají poslední 3 serpentiny... Naštěstí má Jirka (jako vždy) optimističtější pohled a radí mi lanko napnout štelovákem. A má pravdu, spojka opět vypíná, nechápu, jak se mohlo lanko povytáhnout během půlminuty. Nahazuji motor a vyjíždím konečně na vrcholek. Je tady zima, jak v ruském filmu. Motory jsou během čtvrthodinky studené. Kupujeme samolepky – symboly pokoření Stelvia a vyhlížíme poslední 2 kamarády, Vlastu a Tomáše. Vlasta si to hasí na laně za jedním Italem, Tomáš je však v nedohlednu. Přesouváme se na lepší pozorovatelnu a již vidíme, jak Tomáš před sebou tlačí stříbrnou Boru. Obdivujeme jeho zrychlení za serpentinami... Zachránci se silnými vozy a s lany dostávají, jak jinak, za odměnu plecháčky „čekiše bír“ a ještě se s námi na vrcholku fotí. Ivanovi se však nelíbí další pokles výkonu jeho stroje a zjišťuje stržený závit v hlavě na svíčce. To je velmi, velmi nepříjemná komplikace, neboť hlavy válce se již měnily a jejich zásoba je vyčerpána. Nakonec se podaří zakombinovat mezi hlavami kývačkovými, péráckými a univerzálními, že jsme opět schopni jízdy. Během opravy proběhne bouře mozků a je rozhodnuto o změně plánu cesty. Pokračovat do Bormia by byl hazard, čekalo by nás neznámé Passo Gavia 2600mnm a 16%. Protože již není další náhradní hlava, volíme návrat a improvizaci trasy. Je téměř tma, když zahajujeme sjezd do údolí. Máme obavy, jak vlastně půlbubny zvládnou ten sešup. Moje kotoučovky sice nevadnou, ale i tak mám obavy z uvaření kapaliny. Zastavujeme asi po 5km hned na prvním rozšíření. Přidávají se další komplikace s nefunkčním dobíjením valníku a Jiříkova stroje. Valník jede zcela bez světel. Nálada je na bodu mrazu. Brzdy zvládají klesání nad očekávání dobře. V Gomagoi je opět problém se zapálkem na valníku. Hledáme místo, kde jsme odpoledne čekali na Ivana s Jiříkem. Je tu loučka, kde by se daly postavit stany. Žaludek mám hlady scvrklý, jdu úplně vyčerpaný spát.
Úterý:
Ráno nás budí fekální vůz, který vozí do přilehlé čističky materiál. Je krásně slunečno, vedro, zvolna snídáme, opravují se závady na dobíjení, přemýšlí se o trase. S pomocí chytré knihy se daří opravit dobíjení. Jiříkův stroj pojede „na baterku“ a bude si ji měnit s Jirkou Řezníkem, který má 200W dynamo z trabanta. Byl odsouhlasen návrh trasy: Zpět na Innsbruck, za ním doprava do údolí Zillertall, přes Gerlosspass na Mittersil a Zell am See, kde se napojíme na původní trasu do Č. Hory. Jirka troubí Odjezd, jedeme již známou silnicí na Reschenpass. Obědváme opět u známé kašny, která se stačila od včerejška vyčistit. Italskorakouská hranice přináší zase změnu počasí, avšak dnes k horšímu. Zataženo, pršet může každou chvíli. Naštěstí Haiming není daleko. Frčíme, cesta ubíhá, Haiming nakonec míjíme a pokračujeme ještě dál. Innsbruck se daří projet bez problémů, odbočujeme na Zillertall a hledáme bivakoviště. Prší, stavíme vozovou hradbu, natahujeme plachtu k posezení. Nálada je podstatně lepší, dnes se nám závady vyhýbaly.
Středa:
Ráno se počasí líně vylepšuje. Podle hesla jedenáctá rozhodne, vyjíždíme před polednem, po usušení stanů a po opravě Ivanovy nalomené vrtule. Stoupáme na Gerloss, cesta má dva stupně, uprostřed se dlouho kocháme výhledem na nádherné, sluncem nasvícené údolí. Dotahujeme kopec až na vrchol, kde je pěkný plácek s výhledem na jezero, přímo vybízející k pikniku. Než stačíme zadělat na oběd, hlásí Tomáš do vysílačky, že dole pod přehradou ulomil vrtuli. Za půlhodinku je nahoře a po jídle pokračujeme přes neočekávané mýto dolů ke Krimmelským vodopádům. Stále, dalších snad 15km jedeme trvale z kopce. Náhle se nalevo objeví pěkné a hlavně skoro prázdné koupaliště. To okamžitě využíváme k osvěžení. Valíme dál, za Zell am See se valník opět zastavuje, vyklepal se tradiční kolíček řazení. Musíme sebou hodit, zanedlouho padá tma a chceme dojet za Bischofshofen. To se nám daří, ale pod dálničním mostem Vlastovi opět vyfukuje těsnění pod hlavou. Vysílačka hlásí, že kluci jsou asi 3km před námi a mají flek na spaní. Dorážíme také, a dnes jsme rozhodnuti potrestat lahve červeného, co mám stále v kufru. Při tom nás navštěvují místní policisté a vyptávají se. Tiskový mluvčí Tomáš jim vysvětluje, co jsme zač, že máme „kleine problem mit dynamo“ a po ujištění že „das blinker ist alt vie Hitler“ nás nechávají být. Valník slouží jako skvělý barový pult.
Čtvrtek:
Probouzí nás dřevorubec, jedoucí nakádat kulatinu, která je kolem nás. Snídáme, počasí je opět krásné. Při balení u nás zastaví pán a paní v úžasném sporťáku Aston Healey z 60. let. Prohlížíme se navzájem, pán říká, že nás včera viděl. Vyrážíme vstříc posledním dvěma sedlům, která jsou sice pouhých 1000 a 900mnm, ale mapa slibuje 17 a 19%. Tak nevím, jak moc se dá mapám věřit. Je to asi jako výjezd na Špindlerovku, jen dolů je zatraceně prudké. Zastavujeme na kávu u Hallstattersee, Jirka vytahuje pexeso proti trudomyslnosti, dáváme partičku. Pokračujeme k Traunsee, kde bychom rádi uvařili oběd ze zbytků co máme. Mažeme na Steyr a dál k Dunaji. Je to ještě docela štreka. Dlouho se nám nedaří najít nocležiště, hory jsou fuč, kolem samá kukuřice, pole, silnice, rovina. Tomáš mně střídá ve vedení kolony a jako zkušený „černotáborník“ za chvíli nachází mezi kukuřicí asi pastvinu, ale nedá se nic dělat, lepší nebude. Za soumraku stavíme stany a drtíme lahve tentokráte bílého. Valník je opět skvělý bar. Tráva kolem něj je ráno dost zdupaná.
Pátek:
Dnes bychom měli dorazit do černé Hory. Je to ještě stále kus cesty, přes 200km, což je průměrné denní penzum. Závady nás s horami opustily, takže vcelku plynule přejíždíme hranice zpět do Čech, tedy (pardon) na Moravu. A hnedle dostáváme „facky“ Silnice samá díra, drncáme a natřásáme se. Šílenec, co nás předjíždí, i přes protisměr, aniž by byl schopen řádně zrychlit, atd. Znojmo proklínám do horoucích pekel, protože tak idiotské značení jsem neviděl ani v Praze. Ivana zase obtěžuje policie a není schopna přijmout vysvětlení, proč nemůže svítit. Po hodině strávené v tomhle (pro tuto chvíli) otravném městě, jedeme směrem na Ivanovice, Tišnov a na ČH. Večer máme zarezervovaný stůl v místím pivovaře, důstojné zakončení D1V může začít.
Sobota:
Sobota je poněkud ničemný den, není co opravovat, nikam se nemusí jet. Navštěvujeme Kostíky v Boskovicích, jdeme na prohlídku Černé hory, lelkuje se a tlachá. Večer opět v pivovaře, avšak ne v takové míře jako včera.
Neděle:
Ráno zavčas balíme a odjíždíme do Blanska na sraz. Je zde přítomen i pan M. Stránský. Účast odhaduji na cca 40 Velorexů, nezdržuji se déle, než do 10h, pak se loučím a s Vlastou a Katkou vyrážíme směrem na Prahu. Po týdnu toho mám skutečně plné kecky, domů se moc těším a na Velorex se další týden ani nepodívám.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Velorex)
)
)
)
)
)
)
)
)
zachováni SPZ