Řeknete si, že to možná na velorexí stránky ani nepatří, ale když jsme v létě pracovali na knize, bylo třeba si také na pár dní odpočinout. Dopis je vlastně cestopisem a je sice o současné motorce, ale zachází i do minulosti. Navíc si myslím, že je dobrým tipem na nějakou velorexí cestu pro toho, kdo má rád pěkné silnice, slabší provoz a má také dost času. Já měl z celého léta jen 9 dní a tak volba dopravního prostředku padla na něco rychlejšího.
Ahoj táto,
Tak jsem si vzpomněl, jak jsme jeli v roce 1978 do Jugoslávie k Jaderskému moři . Měl jsi tehdy nového Wartburga 353 W de luxe, kterého soudruzi z Eisenachu nastříkali krásným žlutým lakem. Měl chromované kryty kol a zelené čalounění. Na to, že to byla limuzínka měl obrovský hluboký kufr. Pamatuji si, že uprostřed zadního čela ale vyčuhoval takový zobáček zámku kapoty a o ten se pravidelně roztrhlo vše těžké, co bylo třeba při vyndavání o zadní čelo opřít. Nejlepší to bylo s cementem a vápnem. Vidím to jako dnes. Každý papírový pytel si opřel o tu hranu zadního čela. Zobáček zámku se zakousl nenápadně přesně uprostřed pytle a předznamenal běh příštích událostí.. Při jakékoli další manipulaci s objemným nákladem došlo k roztržení pytle. Ozvalo se zlověstné grrrrrrr! Břicho pytle se otevřelo, obě strany se zvedly nahoru a celý obsah se vysypal zpět do kufru na rezervu, hever, nářadí a vše ostatní. Odhaduji, že právě tehdy jsem se naučil taková zvláštní slova, která od té doby dodnes velmi rád a s oblibou k nelibosti mámy opakuji. Zavazadel potřebných na dovolenou se to samozřejmě netýkalo. Zavazadlový prostor východoněmeckého stroje s přehledem spolknul objemný třicetikilový vak se stanem Malorka, spací pytle, matračky většinu jídla i kempinkovou výbavu. Taky bylo třeba někam ukrýt peníze, které byly jaksi navíc neboť devizové prostředky přidělené státem stačily tak akorát na benzin a nezbytný olej a ubytování. Prostě příprava cesty nebyla vůbec jednoduchá. Pro výjezd do Socialistické federativní republiky Jugoslávie, v jejímž čele tehdy na doživotí stál Josip Broz Tito, předseda Svazu komunistů Jugoslávie a prezident SFRJ, bylo třeba získat devizový příslib, speciální šedé pasy a výjezdní doložky. Vzpomínám si, že náhodě bylo trochu pomoženo a tak si vybaven všemi potřebnými listinami připravil rodinného Wartburga na dalekou cestu. Vlastně ještě delší cestu než by bylo třeba, protože nebylo možné jet přes kapitalistickou cizinu. Bylo nutno použít tranzit přes Maďarskou lidovou republiku. To, co tehdy bylo výhodné například pro rekreanty z Bratislavy, bylo pro nás obrovskou zajížďkou. I přes velkou vzdálenost jsme tehdy jeli prakticky celou cestu na jeden zátah, nepočítám li pokus o nocleh v MLR na poli s kukuřicí, kde se pro množství komárů nedalo oka zamhouřit. Po dvou dnech jsme pak s Wartburgem dorazili na poloostrov Pelješac do obce Trstenik.
Vzpomínky na mé dětství a pobyt na Jadranu budou navždy spojeny s Autokempem Perla. Jsou to vzpomínky na čisté tyrkysové moře, plné ryb, krabů, chobotnic a ježků. Na teplé noci ve stanu Malorka, jehož plátno nemohlo utlumit neustálý cvrkot cikád. Na pobřeží plné skal, na stín subtropických borovic. Na polévky Vitana z prášku a konzervy z Čínské lidové republiky. Na slanou chuť uherského salámu, do kterého se při jídle vpíjela mořská voda.
Od té doby uplynulo již jedenatřicet let a ani pozdější pobyty na Makarské a na Istrii , dokonce ani zážitky ze Slavonie a Bihače prvé poloviny devadesátých let na mých vzpomínkách nic nezměnily. Říká se, že člověk se nemá vracet na místa, která si z dětství zidealizuje. Předejde tak zklamání. Já jsem ale tuto zásadu porušil a letos v létě se vydal po stopách naší báječné rodinné dovolené. Podobnost obou cest však nebyla náhodná. Počty válců a objemy motorů našich strojů byly téměř shodné. Ty ses tehdy spolehl na vodou chlazený tříválec v plechové karoserii Wartburga. Já jsem udělal to samé, ale vsadil jsem na 126 koní tříválce Triumph Sprint ST.
Obecná předpověď na červenec nevěstila nic dobrého. Vesměs deštivé počasí a jen průměrné teploty. Balíme. Do 26 litrového kufru toho moc nedáš a tak nejvíce místa zabírají nepromoky do deště, sandály, náhradní tričko a plavky. K tomu katráček na zuby a mikroručník. No a ještě plyšové zvíře „co tak kouká“ bez kterého bych z pověrčivosti na mašinu nesedl. Alena na tom s druhým kufrem není o nic lépe. Do vaku na nosič pak přišel stan, matračky a spací pytle toť vše. Abych neměl proti Tobě moc velkou výhodu, mrkl jsem na internet jen po očku a spolehl se na tvou mapu Jugoslávie ze sedmdesátých let. Pro vážné zájemce však doporučuji vynechat nesmyslné a zastaralé informace na stránkách Ministerstva zahraničních věcí, naopak prostudujte pečlivě mapy zaminování území, kam hodláte vyrazit. Pochopitelně žádná navigace, na moto vše zpaměti. Jako Everest bez kyslíku…
Neděle 19.7. 2009 Start cesty byl stejný. Vyjížděl jsem z garáže snad 900 metrů od místa, odkud si vyrazil tehdy v létě roku 1978. Najel jsem na tehdejší chloubu a jedinou tepnu spojující hlavní města našich dvou republik, tvořících tehdejší ČSSR – dálnici D1. Představ si, dálnice je dnes někde i tříproudá. Jak jsme se smáli dálniční síti v NDR, kde tisíce Trabantů a Wartburgů poskakovalo po hrbolatém betonu odlitém ještě za 3. říše. Pravý pruh dé jedničky je dnes ještě horší. Přetížené kamiony, které nikdo nekontroluje vytvořily takovou roletu, že se nedá bezpečně jet. To by nám upadaly kufry a všechny šroubky by se povolily. Musíme tedy do pruhu levého a nasadit vyšší tempo. Cesta tak rychleji ubíhá a tachometr ukazuje mezi 150 a 190 km/h. No a vzpomínáš na ta krásná odpočívadla, kterých byla dálnice plná ? Jak nám jejich hustotu turisté z jiných zemí záviděli. Nemohlo to ale po té sametové revoluci dopadnout jinak. Každý tam zastavil snědl svou svačinu a došel na záchod. No nechal tam jen odpadky a žádné koruny. Tak všechna odpočívadla zrušili a nechali jen ta, kde jsou benzinové pumpy. Tam přeci každý dá alespoň 12 Kč za vodu. No na druhou stranu, tehdy byla Benzina jen v Průhonicích a pak U devíti křížů. Dnes natankuješ bez omezení a čerpacích stanic je více než dost. Občas nás zdrží kamion předjíždějící v levém pruhu ale ty přetížené Trabanty se soudruhy z NDR, směřujícími k Balatonu jsou již minulostí. No taky jsem se jim nedivil, byla to pro ně jediná možnost, jak se dostat k vodě teplejší než Baltské moře, vždyť nesměli ani do Bulharska.
Pokračujeme po záložním vojenském letišti u Měřína. Dnes jsou jízdní pruhy rozděleny betonovými bloky a na stojánkách pro letadla je motorest a benzinová pumpa Poslední letová akce tady byla před 24 lety. U Brna najíždíme na dálnici D2 a provoz slábne. Kupodivu jsme ještě nezmokli. Za Hustopečemi míjíme památník, kde je na podstavci sovětský tank T 34 č. 200. Natřen a opečováván pamětníky, leskne se svým pancířem do dálky. Jeho hrdinná osádka se vyznamenala průlomem do týla nepřítele. No ve skutečnosti jak to bývá v každém takovém případě, posádka prostě pro úzké průzory ztratí orientaci, vjede do nepřátelských linií a pak jí nezbývá než pálit kolem sebe do té doby, než je tank zasažen. Za Břeclaví zpomalujeme a předpisovou rychlostí míjíme hlídku Policie s kamerou na stativu. To už jsme ale v jiné zemi. Na Slovensku. Dé dvojka je jenom naše. Provoz téměř žádný. Míjíme Malacky a po krátké zastávce u opuštěného motorestu vjíždíme do Bratislavy. Teda ta prokoukla. Projedeš tunel Sitina a jsi ve městě. Stejně ale jen projedeš po dálnici, která Tě převeze i přes Dunaj po novém mostě. Tehdy bylo nutné projet po nábřeží téměř do centra a po mostě SNP do sídliště Petržalka. Tady byla poslední pumpa, benzin a olej se vzal až po špunty a pak vzhůru k maďarským sousedům. No tak jednoduché to zase nebylo. My ale jedeme po D2 až k odbočce na Jarovce. Tady také tankujeme a pak sjíždíme na starou silnici č. 2. Na Slovensku se platí Eurem, chvíli trvá než si člověk zvykne. Provoz je řídký. Dnes tudy nikdo nejezdí. Dávno pryč jsou dlouhé fronty popojíždějících aut s ustrašenými posádkami. I na Tobě byla vidět nervozita, zda jste vyplnily všechny doklady, jestli nás pustí přes hranice. Zapomněl jsi odevzdat vojenskou knížku a tak se nám celní a devizové odbavení trochu protáhlo. Pokračujeme maďarskou rovinou přes Mosonmagyaróvár, po silnici č. 86 do Csorne. Za Vasegerszegem u čerpací stanice OMV odbočujeme na silnici č. 84. Daří se držet vysoký rychlostní průměr. Silnice jsou rovné a dá se dobře předjíždět. Cesta rychle ubíhá. Jen je potřeba sledovat situaci hodně daleko před sebou a pátrat po možných nástrahách Policie aby se výlet neprodražil.
Objíždíme Sárvár a blížíme se k hradu Sümeg, který se tyčí na kopci. Míjíme ho tentokrát bez zastávky. Od Balatonu nás dělí jen pás lesa a pár obcí. Kolona nás zpomaluje za odbočkou na Balatonfüred. Jezdí se kyvadlově díky dopravní nehodě. Hned jak se kolona rozjíždí odbočujeme vlevo do kempu Delta. V recepci je poměrně přátelský správce Šefan. Cena je rozumná, půjčuje nám i kladivo na zatlučení stanových kolíků. Od vod Balatonu nás dělí jen železniční trať. Je sice po sedmé hodině večer, ale jdeme ještě k vodě. Do sedmi se tady platí, ale teď je již vstup volný. Jeden stánek je ještě otevřený a tak večeříme čtyři piva.
Z Prahy jsme vyjeli v poledne. Do kempu dorazili ve čtvrt na sedm. Ujeli jsme 536,4 km. Na průměrné spotřebě 6,3 l/100 km se podepsal rychlý dálniční provoz.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Triumph Sprint 1050 ST)
)
)
)
)
)
)
)
)
Kozí dech