Balíme a jedeme dál. Počasí super. Jasno, sluníčko. Posunujeme se pomalu podél Balatonu přes Balatongyörök do města Keszhely. Neprojíždíme však centrem, ale po hlavní silnici město objíždíme. Cesta nás odklání z předpokládaného směru, ale jedeme zatím dobře. Držíme se stále silnice č. 71, ale zanedlouho přichází komplikace. Doleva č. 76 přes železniční přejezd, doprava též č. 76. Volím doprava a záhy si vzpomínám na to, jak jsi tady před jednatřiceti lety volil stejně. Slyším Tě jako dnes: „ Keszhely, Marcali, kde jsou ty Marcali !! Do p… Prostě to značení je tady pravdu mizerné dodnes. Díky tomu ale přijíždíme do obce Sármellék a tankujeme u čerpací stanice Lukoil. To však není jediná stopa po bývalém Sovětském svazu. V obci Sármellék je bývalé sovětské vojenské letiště. Práh dráhy 16/34 je odtud necelých 800 metrů, ale my po skromné snídani v podobě dvou lahví vody pokračujeme za jiným cílem. Otáčíme a vracíme se zpět. Teď již správně. Projíždíme Keszhely a vzápětí větší obec Marcali. Vzpomínám si, jak při výjezdu z obce byla kasárna plná vojáků Jižní skupiny sovětských vojsk. Dnes je areál opuštěný. Cesta rychle ubíhá. Před Nagyatádem dojíždíme dodávku s basami prázdných pet lahví. No a je to tady. Hup a jedna basa je na silnici. Pet lahve vyjíždějí a po nepředvídatelných trajektoriích si užívají nově nabytou svobodu. Myslím si v duchu , že naše dovolená skončila, že není možné, abych na některou petku nenajel, ale štěstí stojí při nás a všechny se podařilo minout. Řidič ani nezpozoroval, že je o jednu basu lehčí. Po pár kilometrech protijedoucí řidiči blikají a je jasné, že nablízku je policie. Když už si myslím, že je spíš oslňovalo světlo z motocyklu, zahlédnu za stromem auto a radar na stativu. Předpisově hlídku míjíme a pak beru za plyn, abych trochu zvedl jízdní průměr. Krátce zastavujeme jen v obci Csokonyavisonta. Fotíme čápy na sloupu elektrického vedení a jedeme dál. Průjezd lesem označuje blížící se hraniční přechod. Konečně jsme v obci Barcs a míříme k hraničnímu přechodu Barcs – Terezino polje. Úsměv a vyklopit přilbu. Stačí jen ukázat desky pasů a přejet most přes řeku Drávu. Tak jaká jsi bývalá Jugoslávie ?
Po smrti maršála Tita v roce 1980 myšlenky jednoty, bratrství a soudržnosti jugoslávských národů upadaly. Ke slovu přišel nacionalismus na straně jedné a ekonomické problémy pramenící z velkého zadlužení země na straně druhé. Když pak v lednu 1990 došlo k faktickému zániku Svazu komunistů Jugoslávie, který soudržnost a jednotu garantoval, byly budoucí problémy více než jisté. V červnu 1991 vyhlásilo nezávislost na SFRJ Slovinsko a Chorvatsko. Federální stát se začal hroutit. Ve Slovinsku takzvanou desetidenní válku ukončila Brionská deklarace. V Chorvatsku po vyhlášení samostatného státu Chorvatů, který navázal na ustašovský stát Ante Paveliče z druhé světové války, vyhlásili Srbové nezávislou republiku Srbská krajina. Oba státní útvary se zcela neúspěšně snažila v místech bývalých frontových linií oddělit OSN. Konečné řešení přinesla až operace Bouře, při které Chorvaté začátkem srpna 1995 s podporou sil NATO dobyli zpět odtržená území.
Odtržení Slovinska a Chorvatska však dostalo do složité situace Bosnu a Hercegovinu. Deklarace nezávislosti znamenala odtržení Bosny a Hercegoviny od federace. Otevřenou válku mezi Srby, Chorvaty a Bosňáky ukončila až Daytonská dohoda v Paříži z roku 1995. Následovala anabáze v Kosovu, ukončená vyhlášením samostatného státu a následné odtržení Černé hory. Poslední boje probíhaly ještě v roce 2000 v Makedonii. Nástupnické státy, vyjma Slovinska se z konfliktů dosud nevzpamatovaly a následky jsou patrny dodnes. V Bosně a Hercegovině jsou stále přítomny mírové jednotky NATO. Absurdní a málo známou skutečností je, že všem stranám konfliktu dodávaly výzbroj stejné země. Západ nejvíce podporoval Chorvatsko, kam Německo dodalo tanky Leopard a logistické zabezpečení. Poskytlo také tahače pro přesun bulharských tanků do Makedonie a nepotřebnou výzbroj a výstroj včetně uniforem Bundeswehru Bosenskosrbské armádě. USA pomohly vycvičit novou chorvatskou armádu, poskytly některá zbraňová zařízení a výstroj včetně uniforem. Na straně Bosny a Hercegoviny se bojů zúčastnilo mnoho dobrovolníků – mudžahedínů z Afghánistánu, Pákistánu, Kuvajtu a jiných arabských zemí. Rusko podporovalo zase Srbsko, zejména v době, kdy USA nejprve označily polovojenské kosovské oddíly UCK za teroristické, později však s nimi jednaly o kosovské autonomii. Výsledkem pak bylo tříměsíční letecké bombardování. Srbska. Složité že ? Tak se z historie zcela nedávné přesuňme do současnosti.
Vjíždíme do Chorvatska. Pěkná asfaltová silnice svádí k rychlé jízdě, ale je třeba si uvědomit, že po ukončení vojenských konfliktů byly počty vojáků ve všech nástupnických státech uvedeny v mírové stavy, ale kdo měl zájem, místo do civilu odešel k Policii. Policisté jsou všude a rychlost se měří kdekoli. Na to je třeba dávat pozor. Projíždíme první obce, všude je úrodná rovina a obdělávaná pole. Jen sporadicky jsou někde poškozené omítky od střelby ručních zbraní. Nová silnice nás odklání na obchvat a míjíme město Virovitica. Začínají první lesy. Stoupáme táhlými zatáčkami. Po levé straně míjíme vojenskou pěchotní střelnici, po pravé straně pak rozstřílený motel to už ale vjíždíme do obce Lončarice a dále pokračujeme do Grubišina Polje. Jsme v Bjelovarsko-Bilogorském županství. Na zdejším území žije početná česká komunita. Osidlování Čechy začalo již v devatenáctém století a v roce 1900 žilo na území dnešního Chorvatska třicet tisíc obyvatel české národnosti. Dnes je to o dvě třetiny méně, přesto však jen v této oblasti žije sedm tisíc Čechů. Je to patrno i z názvů obcí jimiž projíždíme. Lipovec, Mali Zdenci, Končenice. Zde a v Daruvaru je i Česká škola a fungují české spolky. Běžně se zde česky domluvíte a nápisy jsou také v češtině. Vrcholem všeho českého je mlékárna Zdenka. Při výjezdu z Daruvaru se opravuje silnice. Asfalt je odtěžen a po hliněné cestě teče řídká malta. Jedeme sice co nejpomaleji, ale přesto kola odstřikují maltu na dosud čistou motorku. Vepředu malta zalepuje chladič a vzadu cáká na výfuk a centrál. Nešlo to jinudy objet a mám chuť na adresu dělníků poznamenat: To je neshvatljivo, Gospode !. Jebem májku tvoju, pička ti materina !! ale tady by asi rozuměli i kdyby je člověk česky poslal do prdele. Projíždíme další českou obcí Dolany, kde jsou v lese podzemní sklady munice. Za Badljevinou vjíždíme do lesů, které jsou dosud zaminované, za nimi je město Pakrac. Mnoho budov nese stopy po válce a mnoho budov je také opuštěných. Pokračujme po silnici č. 5 přes Lipik a Dolni Čaglič. Projíždíme městem Okučani, kde probíhaly prudké boje. Stojíme před železničním přejezdem stejně jako před jednatřiceti lety. Poznávám to místo, jen domy tehdy nebyly tak potlučené. Za Okučani přejíždíme dálnici a za mostem míjíme opuštěný Camp jednotek SFOR Pustara. V obci Novi Varoš tankujeme a kupujeme si nějaké pití. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Blíží se hranice.
Přejíždíme most přes řeku Sávu a jsme v Republice srpske. " Pasoška kontrola, putovnicu molim !"Kontrola dokladů chvíli trvá ale nakonec jsme bez problémů vpuštěni. Ocitáme se tak přímo v centru Bosanske Gradišky. Na ulicích to vypadá trochu podobně jako v české obci Potůčky. Venku se prodává úplně všechno, Od potravin po koberce. Mezi tím pobíhají žebravé děti. Všechny nápisy jsou v azbuce. Pravoslavné kostely. Pro upřesnění: Právě jsme vjeli do Bosny a Hercegoviny. Ta se skládá ze tří částí. Republiky srpské s hlavním městem Banja Luka , Federací Bosny a Hercegoviny s hlavním městem Sarajevem a federálním distriktem Brčko. Vyjíždíme z města, ale cesta ubíhá jen pomalu. Policistů je ještě více než v Chorvatsku. Vesnice leží podél silnice, je třeba dodržovat povolenou rychlost a nepředjíždět. Všechny domy jsou opravené nebo nově postavené. Bosanska Gradiška plynule přechází v Rovinje, Nova Topola, Alexandrovac, Mahovljani a konečně město Laktaši. Po pravé straně je vidět stavbu budoucí dálnice. Za městem poprvé vidíme řeku Vrbas, proti jejímuž proudu pojedeme dále a po chvíli najíždíme na jedinou dálnici v zemi. Jde o zhruba patnáctikilometrový úsek čtyřproudé silnice, která je uprostřed oddělena bílou čárou. Kromě sjezdů jak je známe se zde na silnici vyjíždí rovnou z domů a polí. Po pravé straně míjíme letiště Zalužani, zajímavé svou dnešní kombinací nejen leteckého provozu, ale i závodním okruhem zejména pro motocykly. Po dálnici vjíždíme do hlavního města Republiky srpske Banja Luky. U gymnazijního stadionu dálnice končí. Vystáli jsme frontu před semafory a pokračujeme rovně kolem stavby nové mešity Arnaudia, která byla zničena v roce 1993. Míjíme muslimský hřbitov a přijímáme výzvu silnice, klikatící se podél toku Vrbasu. Zatím ale opatrně, jsme ještě v husté zástavbě. Za Koranovacem se však cesta prudce stáčí doprava a kopíruje řeku, protékající hlubokým kaňonem. Užíváme si volnou silnici a pěkné zatáčky. Z jedné strany divoká řeka, z druhé vápencové skály. Na jednom širším místě zastavujeme a jdeme se podívat k řece. Nachází se zde jeden z mnoha raftingových areálů. Údolím prolétá vrtulník TH 89 Cougar švýcarské armády mise EUFOR ze základny v Butmiru, stoupá a nabírá kurz na Kaursko Brdo. Hned jsem si vzpomněl na text jedné jugoslávské písničky o letcích: „Hej vojnici, vazduhoplovci, čelična krila naše armije….“ Pokračujeme údolím na jih. Ty přírodní scenerie jsou nádherné. Sotva se kaňon rozevře v Krupě na Vrbasu, hned se zase uzavírá ještě vyššími vrcholy Jelov vrh a Rakoviča Brdo. Míjíme hydroelektrárnu Bočac. Silnice šplhá do průsmyku nad akumulační nádrží na vrcholu stoupání zastavujeme. Fotíme nádhernou scenerii nádrže Bočac a zříceninu stejnojmenného hradu. Silnice pak opět klesá až k hladině. Přes most Crna Rijeka u hotelu Mandiko přejíždíme na druhý břeh. Po něm stále kopírujeme řeku Vrbas. Zatáčky se střídají s krátkými tunely. Nejprve míjíme pomyslnou hranici mezi Republikou srpskou a Federací Bosna a Hercegovina pak se dostáváme k přehradní nádrži a hydroelektrárně Barevo. Kolem novostavby betonového monumentálního památníku a obnoveného kostela Sveti Iva Podmilače se dostáváme až k městu Jajce. Zde je dnešní cíl naší cesty. Přejíždíme most, míjíme stadion místního fotbalového klubu FC Elektrobosna a po pěti kilometrech nacházíme mezinárodní kemp u malého Plivského jezera. Motorka, stan a dvě osoby v přepočtu za 10 Euro. K tomu je třeba poznamenat, že v Bosně a Hercegovině se platí Konvertibilní Markou, která je směnitelná za Euro v poměru 2:1. Ceny jsou tak oproti okolním zemím poloviční a nepatrně nižší nežli u nás prostě super ! V kempu pro šest set lidí jsme téměř sami. Přitom vybavení kempu špičkové. Čisté toalety, teplá voda. Alena staví stan, já se pokouším dostat z motorky nánosy chorvatské malty. Večer sedíme v hospodě na břehu Velkého Plivského jezera a večeříme každý jedno pivo. Pozorujeme západ slunce na protějším vrcholu Oštro Brdo. Alena je trochu naštvaná, teprve teď mi dochází, že jsme naposledy jedli v sobotu na oslavě šedesátých narozenin mého kamaráda. Tak to zítra napravíme…. Dnes jsme ujeli 390 kilometrů.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Triumph Sprint 1050 ST)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Kozí dech