Dříve narození asi vědí o čem to bude, nicméně pro pořádek uvádím že nejde o smažení na počítači na internetovém pokecání ale chatou rozuměj víkendové sídlo. Když byl tátovi v práci přidělen Velorex jako služební vozidlo, stávalo se často, že jsme s ním podnikali víkendové jízdy na chatu. Jiný vůz jsme nevlastnili a tak v pátek odpoledne začínalo vždy velké balení. Tehdy se běžně žádné kufry do čumáku sehnat nedaly a zástěra před pedály tak byla největším luxusem. Rodiče vždy naskládali vedle Velorexu vše, co bylo třeba přepravit z bodu A do bodu B a pak se vymýšlelo, kam to všechno přijde, případně co se už nevejde a bez čeho se na příští tři dny obejdou. Tak proběhlo také jedno sobotní ráno časného léta roku 1972. Táta nasoukal do útrob Velorexu tašky s oblečením a jídlem, nějaký stavební materiál a další nezbytnosti pro víkendový pobyt mimo město. Na hromadu věcí na polici nad motor navrch dal ještě plech s čerstvě upečeným máminým švestkovým koláčem. Usedl za volant, máma vedle něj já mámě na klíně. Jízda mohla začít. Již při sjezdu kopce u Libockého kostelíku se koláč z plechu přesunul a následně přilepil na posádku, ale po krátké zastávce se mohlo pokračovat. Cesta po karlovarské silnici plynule ubíhala. Přetížený stroj statečně zdolal i stoupání před Novým Strašecím u Rynholce, pohladil svými třemi koly silnici zaříznutou do křivoklátských lesů a při vjezdu do Rakovníka který poznal podle červeně natřených lamp pouličního osvětlení se již těšil na zastávku na Husově náměstí. Tehdy tudy vedl hlavní tah přes město a nikdo se nesnažil vydělat jen na tom, že je třeba koupit čerstvý chleba, navštívit železářství, vybrat barvu na plot a posvačit vyhlášenou držťkovou polévku v restauraci U Orla, prostě žádné závory a výběrčí poplatků. Táta zastavil na náměstí a Velorex se začal plnit dalšími věcmi. Potíž nastala ve chvíli, kdy rodiče k Velorexu přinesli novotou vonící hranatý uhlák na uhlí. Jeho rozměry byly poněkud větší a začalo být jasné, že všechno se dovnitř nevejde. Po zjištění, že dočasně odložený uhlák na ulici dlouho nevydrží a jistě by na nás nepočkal a rychle změnil majitele bylo rozhodnuto, že já mohu mít v tomto směru větší štěstí. A tak jsem dostal velkou zmrzlinu a instrukci, že se nemám hnout z místa a že se pro mne za chvíli vrátí. S obavou a trochu i závistí jsem pozoroval zmenšující se Velorex s rodiči a uhlákem na mámině klíně. Asi po hodině napětí jsem konečně zaslechl vysvobozující tlukot dvou pístů Jawy třistapadesát, přidušované pohonem ventilátoru a zajaté ve změti, pro oko tak báječně naohýbaných trubek. Táta se pro mne vrátil a tak jsme se nakonec dostali do cíle cesty v plném počtu i se všemi zavazadly.