Probouzím se v osm hodin hukotem větru. Je pět stupňů nad nulou, v noci určitě mrzlo. Štěpán ještě spí, ale Emila nevidím. Později zjišťuji, že se z římsy přesunul na zem do rohu, aby na něj tolik nefoukalo. Přecházím řeku po kamenném mostě z roku 1910 a šplhám na protilehlou skálu. Velorexy mám odtud jako na dlani. Fotím. Ranní slunce se odráží v kolmých stěnách kaňonu a světlo vytváří nezapomenutelnou scenerii. V devět hodin se probouzí Emil a Štěpán se začíná vrtět - za noc pětkrát dofukoval matračku, kterou někde prorazil o kámen. Pravdou je, že ani já jsem neměl klidnou noc. Několikrát jsem se probudil v hrůze, že jsem se ze spaní otočil a padal z kamenné římsy, která je široká tak akorát na úzkou matraci. Vaříme snídani. Ke slovu přichází čaj a láhev rumu.
V nádrži mého Velorexu jsou jen výpary a sotva litr benzinu. V průběhu snídaně na parkovišti zastavuje Fiat Ducato valník. Z jeho útrob vylézá snad deset krajanů z Českých Budějovic. Na korbě mají velkou bednu s věcmi, které se jim již nevešly do kabiny. Přejí nám šťastnou cestu a přiznávají, že v Norsku čekali ledacos, ale že to budou Velorexy, by je nikdy nenapadlo.
Dalším spirálovým tunelem a velkým klesáním přijíždíme do Øvre Eidfjordu. Tady je naštěstí benzinová pumpa. Doplňujeme pohonné hmoty. Je půl dvanácté a teplota již dosahuje 15 stupňů nad nulou. Štěpán úspěšně nachází díru v matraci a používá záplatu. Já s Emilem zatím pozoruji ochočené nebo spíš drzé vrabce, kteří posedávají na stole z kusu odštípnutého placatého kamene.
Zjišťujeme, že máme poměrně dost času, a tak podle mapy plánujeme nějaký výlet nad rámec itineráře. Zaujal nás ledovec Hardangerjøkulen o rozloze 120 km2 ve výšce 1862 m n.m., ke kterému se hodláme dostat po úzké silnici podél Simadalsfjordu a dále pěšky. Jak jsme naplánovali, tak jsme zpočátku i činili. Po silnici č. 7 přijíždíme do obce Eidfjord, která tvoří dolní bránu do náhorní plošiny Hardangervidda. Zde odbočujeme a podél Simadalsfjordu postupujeme směrem k ledovci. Silnice se však po několika kilometrech znatelně zužuje. Zastavujeme u odbočky , kde cedule upozorňuje na tunel a pravidlo, že v celou hodinu se jezdí nahoru a v půl dolů. Připadá nám to zajímavé a upouštíme od původního plánu. Jedeme nahoru!! Silnice je skutečně široká asi dva a půl metru. Po první zatáčce podřazujeme až na první rychlostní stupeň a dáváme plný plyn. Silnice je tak strmá, že uvedený způsob jízdy sotva stačí překonat stoupání. Asi po jednom kilometru vjíždíme do tunelu, který je jen hrubě vytesán do skály, není osvětlen a vozovka je široká stále stejně - kolem dvou a půl metru. Na ní občas leží kameny spadlé ze stropu. Bezprostředně po vjezdu do tunelu nic nevidíme. Venku svítilo slunce a než naše oči přivyknou tmě v tunelu, nepomáhají ani dálková světla. Nejhorší je však sklon vozovky přes 12 stupňů. Přemýšlím o sladké nevědomosti těch, kdo s Velorexem nemají najety desítky tisíc kilometrů tak jako my. Jedeme na plný plyn na jedničku - ideální situace k tvorbě usazenin na zapalovacích svíčkách. Kdyby se to stalo, není kde otočit ani zastavit. Přiznám se, že poprvé na naší cestě mám vážné obavy o naši bezpečnost. Přidává se další komplikace - v horní části tunelu je mlžný opar, který přispívá ke značnému snížení viditelnosti. Přes těsné prostory jsme se dokázali vyhnout protijedoucímu traktoru. Po dvouapůl kilometrech vyjíždíme z tunelu. Jsme 600 metrů nad Simadalsfjodem a dle hrubých propočtů jsme každý kilometr vystoupali o 170 metrů.
Zastavujeme na parkovišti, Velorexy jsou svěží, zato řada moderních aut vybavená vodním chlazením vaří. Podnikáme menší pěší výlet po okolí. Po deseti minutách chůze se ocitáme u podivného hučícího tunelu. Při bližším zkoumání zjišťujeme, že nejde o klasický tunel, ale o chodbu, která ústí do obrovské hydroelektrárny. Nacházíme se přesně u staré farmy a vyhlídky Kjeåsen ležící pod horou Onens ( 1621 m.n.m.). Dle starých pověstí zde sídlí norské pohádkové bytosti - trollové , lesní víly a rusalky. Nikoho ze jmenovaných jsme však nepotkali. Za neutuchajícího zájmu turistů vaříme oběd. Blíží se stanovený čas a tak spěcháme tunelem zpět dolů. U Simadalsfjordu se fotíme. Stále jsme teple oblečeni , ale u fjordu vedle nás se koupou děti. Při pohledu na ně nám naskakuje husí kůže. Vracíme se do obce Eidfjord a podél břehu stejnojmeného fjordu postupujeme opět po silnici č. 7.
Zastavujeme krátce na parkovišti, kde stojí Renault 19 z Děčína. Posádka tvrdí, že z České republiky vyjela před 24 hodinami !! V každém větším městě bloudili. Jedou na ryby. Když jim ukazujeme mapu, zjišťují, že jedou po jiné silnici, než chtěli, což v Norsku může znamenat zajížďku i několika set kilometrů. My pokračujeme do obce Brimnes. Odtud jede přívoz přes 471 metrů hluboký Eidfjord do Bruraviku. Platíme převozné jako za motocykl 44 NOK a ihned najíždíme na přívoz. Během tří minut odrážíme od břehu. Posádky převážených automobilů si krátí čas prohlídkou Velorexů. Po cca 15 minutách jsme na protějším břehu. Po několika kilometrech vjíždíme do tunelu Vallavik, který je dlouhý 7510 metrů. Podjíždíme tak vrcholy Ingebjørgfjellet ( 1210 m.n.m.) a Midtnuten ( 1255 m.n.m.) Pokračujeme podél břehu Granvinfjordu do Kvanndalu. Zde vidíme převozní lodě jezdící z Kinsarviku a Utne do Kvanndalu po hladině širokého Hardangerfjordu, jednoho z největších a nejkrásnějších fjordů v Norsku. Fjord je hluboký až 830 metrů a dlouhý 120 km. Podél tohoto fjordu také pokračujeme dále. Štěpán zastavuje a z blízkých stromů otrhává zralé třešně. Já s Emilem jedu dál a na Štěpána čekáme po několika kilometrech. Šplhám na svah nad silnicí. Skála se tyčí do úctyhodné výšky a končí převisem. Zajímavá je však sama hornina. Obsahuje tolik slídy, že ve slunci se leskne, jako by byla stříbrnomodrá. Přijíždí Štěpán a dělíme se o třešně.
Po několika kilometrech opět zastavujeme na parkovišti s vyhlídkou. V dáli jsou vidět vrcholy pohoří Hardanger. Přijíždí norský motocyklista na motocyklu Jawa 350 Sport. Vyměňujeme si zkušenosti z provozu českých výrobků.
V Norheimsundu zastavujeme na parkovišti, prohlížíme si kostelík se hřbitovem. Začíná pršet a vytváří se duha. „Vyvíječ duhy“ tušíme někde uprostřed Ytre Samlafjordu. Všímáme si také poměrně nových skleněných budov obchodů a banky se střechami pokrytými travnatým porostem.
Hned za Norheimsundem je vodopád Steindalsfossen. Procházíme brankou na soukromý pozemek a šplháme do kopce až k místu, kde se dá po pěšině vodopád pohodlně podejít.
Dále stoupáme stále po silnici č. 7 do pohoří Kvamskogen. Silnice se zde často ukrývá do tunelů a překonává rokli Tokagjellet . V obci Jonshøgdi na parkovišti před obchodem vaříme kávu. V dáli je vidět zasněžený vrcholek hory Tveitakvitingen ( 1299 m.n.m. ). Dalšími tunely se dostáváme až na pobřeží Samnangerfjordu a Sørfjordu. Zde se napojujeme na silnici E 16. Odtud jízdu poněkud zvolňujeme s tím, že budeme hledat příhodné místo na spaní. Našli jsme ho u obce Gullbotn in. Protože však šlo o plácek přímo u silnice rozhodujeme se nakonec postoupit ještě blíže k Bergenu.
Projíždíme městečkem Indre Arna, Ytre Arna a poblíž Åsane na staveništi motoristického sportovního areálu u silnice č. 564 stavíme naši vozovou hradbu. Proti větru nás chrání betonový zátaras.
Vaříme večeři a pozorujeme letadla startující z Bergenského letiště. Od města jsme vzdáleni asi dvacet kilometrů. Po večeři likvidujeme jednu lahev českého rumu s plachetnicí. Asi v půl dvanácté na asfaltové parkoviště přijíždějí místní „buranos“ s Chevroletem Camaro a chystají se k produkci, jejíž obsah odhadujeme podle dříve zde zanechaných smykových stop. Vylézáme z vozové hradby a každý z nás třímá v ruce nějaký nástroj. Nejde sice o kosy, vidle, cepy ani sudlice, je však zřejmé, že dnes žádná družba nebude. Chceme spát. Po pětiminutovém tůrování motoru Camaro dobrovolně opouští své pozice.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Velorex 16/350)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Kozí dech