Vzhledem k noční pěší tůře jsme hodlali spát dlouho, budí nás však Štěpán již v osm hodin křikem: „ Rychle, balit, dělejte, za hodinu zde dosedne vrtulník !!“ V mžiku máme sbaleno. Vedle nás pobíhají místní švédové a z nákladních aut skládají rozebraný domek včetně oken a květináčů. Vše balí do několika hromad. Za chvíli skutečně přilétá vrtulník, z něhož by úředníkům Státní letecké inspekce u nás stály vlasy hrůzou na hlavě. Že je jednomotorový, to by ještě šlo, ale má také jen jedno řízení. Po krátké poradě pilot vzlétá a pomocník připíná na závěsné lano jednu z hromad. Vrtulník tak zakrátko přemístí celý dům na blízký ostrov. Jedná se zde o běžný způsob dopravy materiálu, lodí by to bylo asi komplikovanější a časově náročnější.
Na červenec začíná být docela zima, fouká studený vítr a je zataženo. Jedeme do přístavu Kyrkesund a zde si prohlížíme barevné dřevěné rybářské domky, kterými jsou posety i ostrovy v okolí. Škodolibě též pozorujeme místního rybáře, kterému uprostřed zátoky cestou z Kyrkesundu na protější ostrov zhasl motor jeho člunu. Fotíme a vyrážíme na další cestu.
Napojujeme se opět na silnici 160 a po dalších mostech s báječnou vyhlídkou přijíždíme na ostrov Orust. Svačíme na odpočívadle. Přijíždí Toyota Corolla s chebskou SPZ. Starší pán nám drží palce a ptá se, zda máme sněhové řetězy. Zatím jeho otázku moc nechápeme a netušíme, že její smysl nám bude jasný hned druhý den. V Munkedalu se napojujeme znovu na hlavní E 6. V obci Skee doplňujeme pohonné hmoty a v blízkém obchodě i zásoby. Je 14,00 hodin. Prší. Po dalších dvaceti kilometrech se loučíme se Švédskem. Projíždíme kolem velké cedule, která upozorňuje na povinnost deklarovat všechna převážená živá zvířata, a přejíždíme most přes Iddefjord. Fjord zde tvoří přirozenou hranici a my se tak rázem ocitáme v Norsku. Za hranicí krátce zastavujeme a kontrolujeme svou polohu na mapě. Občas drobně prší.
Zjišťujeme nepříjemnou skutečnost. V Norsku je provoz poměrně plynulý, ale hustý. Všechna motorová vozidla jedou rychlostí cca 80 km/h. Nikdo nepředjíždí . Na naše stroje ale Norové nejsou připraveni, a tak při rychlosti mezi 30 - 70 km/h způsobujeme tvorbu dlouhých kolon. Norové však moc předjíždět nedovedou a raději čekají, až někde zastavíme a pustíme je. Když se tak stane, a my vyjedeme na silnici, vše se opakuje zhruba po 500m. Pokud předjíždějí, pak jen na rovných úsecích a to ne nijak hbitě. Ožijí až tehdy, pokud se v protisměru objeví jiné vozidlo, což mnohdy vede ke vzniku kritických situací. Někdy jsou i netrpěliví a předjetí si vynucují neustálým troubením - a pak že na severu nejsou horkokrevné povahy. Častým úkazem na norských silnicích je také automatická kontrola rychlosti vozidel prováděná prostřednictvím sloupů s kamerami a
signalizačním zařízením. Jedete -li rychle, rozsvítí se červené světlo . Na tyto úseky jsou řidiči dopravním značením zvláště upozorněni. Stalo se také, že po mém průjezdu takovým úsekem se červeně rozsvítilo úplně všechno - no ještě že Velorex má SPZ pouze vzadu. Čumák ať si fotí kdo chce, jak je mu libo. Emil na uvedené kontroly často upozorňuje vysílačkou: „ Kluci, úsměv, bude se fotit“.
Ráz krajiny se zatím nijak výrazně oproti Švédsku nemění a my po silnici E 6 postupujeme stále na sever přes Sarpsborg, město známé využitím 20 m vysokých vodopádů řeky Glommy pro potřeby dřevařského průmyslu, které bylo také krátce hlavním městem Norska, Karlshus a Moss. Blížíme se k hlavnímu městu Norska Oslu a před městem na dálničním odpočívadle zastavujeme a na orientačních mapách, které srovnáváme s tím, co máme sami k dispozici, plánujeme průjezd městem.
Z informací, které jsme získali před cestou víme, že za průjezd městem se platí mýtné. Není nám však jasné, zda potřebujeme drobné mince, které nemáme, nebo zdali nám stačí papírové peníze. Nakonec riskujeme a vydáváme se na další cestu. Poprvé poznáváme, co jsou to norské tunely, jedním projíždíme a opouštíme silnici E 6 a pokračujeme po E 18, po které hodláme projet celým Oslem.
Silnice je dvouproudá. Pravý pruh je určen jen pro vozidla Taxi, levý je pro vše ostatní. Po levé straně se rozprostírá Oslofjord s řadou ostrůvků. Pobřeží je hustě osídleno. Samotné hlavní město připomíná spíš velkou vesnici. Má půl milionu obyvatel a je sídlem norského krále Haralda V. Vesnický dojem umocňuje architektura dřevěných domků a spousta zeleně. Sám název Oslo ve starogermánštině znamená Louka bohů. Z rozjímání nás vytrhuje příjezd k mýtnici. Řadíme se do fronty. Zaměstnanec se ptá, čím to jedeme, zda je to auto nebo motocykl. Odpovídáme že motocykl - průjezd městem zadarmo je zajištěn. Celé Oslo projíždíme po pobřeží Oslofjordu po dálnici. Litujeme, že není kde zastavit a město si prohlédnout. Ze zajímavostí nám utkvěl v paměti přístav vlevo a městská radnice vpravo. Dálnice vede též tunelem Oslotunnelen, kterým podjíždíme pod Muzeem obranných sil Norska. Ve čtvrti Sandvika za neustálého mávání posádek kolemjedoucích vozidel opouštíme silnici E 18 a odbočujeme na E 16. Následujících 18 kilometrů silnice stále stoupá a po předchozím svižném průjezdu Oslem mám pocit, že se motor nepřiměřeně hřeje a nemá optimální výkon. Jde však naštěstí jen o subjektivní dojem.
Všímáme si, že v Norsku jsou v provozu jednak normální osobní auta a jednak klasické osobáky vybavené však jen dvěma předními sedadly a přepážkou za nimi. Jsou evidovány jako užitkové a odlišují se zelenými poznávacími značkami. Oproti našim vanům a pikapům se zde jedná i o takové vozy jako Citroen XM apod. Kouzlo jejich provozu bude pravděpodobně v nižším daňovém zatížení.
Po stoupání následuje jízda poměrně úzkým úsekem podél Holsfjordu. Cesta se opravuje a musíme kličkovat mezi velkou stavební technikou. Vjíždíme do tunelu a po výjezdu z něj jsme snad v jiné zemi. Svítí slunce, po pravé straně máme prudký kamenitý svah s vrcholem Krokkleiva tyčící se do výše 484 metrů , po levé sráz s úchvatným pobřežím Tyrifjordu. Zastavujeme a fotíme.
Dochází nám voda a rozhodujeme se při nejbližší příležitosti zásoby doplnit. Voda je totiž základem. Může z ní být čaj, syntetický nápoj, bramborová kaše nebo polévka, dokáže ohřát párky a když je jí dost, dokáže nás také umýt.
Po několika kilometrech sjíždíme k pobřeží do obce Rorvika a u benzinové pumpy doplňujeme zásoby vody. Problém všech čerpacích stanic je však v tom, že všude je mezi kohoutkem vody a umyvadlem tak málo místa, že plastovou lahev nelze naplnit. Vypomáháme si hrnky a čutorami.
U zaparkovaných Velorexů se shlukují Norové. Vysvětlujeme, co že to poprvé a asi naposledy v životě vidí. Přes most oddělující Tyrifjord a Steinsfjord se dostáváme na protilehlé pobřeží Tyrifjordu. Zde v obci Vik odbočujeme na vedlejší cestu a jedeme směrem ke kempu značenému na mapě. Cestou vidíme několik zánovních traktorů Zetor v klidu i při práci. Poblíž ústí řeky Storevy nalézáme kemp Onsakervika. Ze silnice je třeba do kempu překonat asi 500 metrů pod sklonem dobrých 16 stupňů. V recepci kempu sedí sotva dvanáctiletá dívka, která nám není schopna říci, kolik bychom zaplatili za jednu noc v kempu. Někam telefonuje a živě gestikuluje směrem k našim strojům. Ptá se jestli máme stan. No ten my ale nemáme a přemýšlíme, zda za tu jednu plachtu, pod kterou spíme, budou chtít jako za stan nebo méně. Nakonec však k naší malé radosti recepční jako jediná odhaluje podstatu našich strojů „3 stany na kolech = 300 Norských korun. Cena je to hrozná, ale potřebujeme udělat na strojích základní údržbu, napnout řetězy a seřídit zapalování nemluvě o tom strašném kopci, který bychom jinak museli z kempu šplhat zpět. Příště budeme chytřejší.
Platíme a na travnaté louce mezi karavany stavíme naši „vozovou hradbu“, tentokrát i se sítí proti komárům. Citelně se ochlazuje. Provádíme údržbu a užíváme si sprchy. Snažíme se osprchovat všichni na jeden cyklus automatu – tedy na jednu minci. Bohužel jsme ani tentokrát moc neušetřili, neboť Štěpán tu ušetřenou ve sprše zapomněl. Kemp je luxusně vybaven - no za ty peníze aby nebyl. Toalety a sprchy jsou čisté, obložené přírodním dřevem, podlaha je vyhřívaná. Všichni v kempu spí v karavanech a chatkách, jen my pod plachtou. Obdivujeme ještě šestiválcový motocykl Honda ze sedmdesátých let, pro který její majitel postavil zvláštní přístřešek. Je vidět že má nadstandardní péči - je jako nová.
Trochu hůře jsou na tom děti v kempu. Nejprve si všímáme klasické situace . Matce s kočárkem se nedaří uspat dítě, po chvíli vidíme, že kočárek vyfasoval otec s jasným pokynem : „ Bez spícího se nevracej!!“ Další matka žene nahé bosé dítě do sprch. V této souvislost je třeba zdůraznit , že je sice světlo, ale 23 hodin a jen deset stupňů nad nulou. Vyroste z nich opravdu otužilá generace. Náročný den zakončujeme večeří, procházkou po písčité pláži Tyrifjordu a jablkovicí na dobrou noc a pro zahřátí.
Všímáme si s Emilem, že Štěpán odmítá konzumovat ryby z olejovek s ocasem a hlavou. Jako zkušení cestovatelé mu v duchu dáváme dva dny k tomu, aby v naprosté apatii a snaze zaplnit žaludek jedl rybky celé. V této souvislosti musíme konstatovat, že pátý den výpravy začal pozměňovat naše priority. Věcí doma v civilizaci běžných si začínáme vážit mnohem víc. Některé vůbec nepotřebujeme, jiné vystupují do popředí. Naše oblečení tvoří zelená vrtulníková kombinéza, která má tu výhodu, že ze předu má dva zipy, z boku spousty kapes a vzadu odklápěcí díl na zip. Nemusí se tedy vůbec sundávat. Za horka chladí, v zimě hřeje, dá se v ní jet, spravovat i spát. Úkolem číslo jedna je udržovat Velorexy v bezvadném technickém stavu a pokud se to daří, je úkolem číslo dvě udržování zásob vody. Úkolem číslo tři je jídlo. Ostatní věci jsou naprosto podružné.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Velorex 16/350)
)
)
)
)
)
)
)
)
Kozí dech