Probouzíme se v půl desáté. Moc se nám ze spacích pytlů nechce. Jednak je 12 stupňů nad nulou a perspektivně to na nějaké oteplování nevypadá, jednak chceme využít možnosti teplé vody v kempu co nejdéle. V půl dvanácté vaříme oběd a o hodinu později vyrážíme na další cestu. Nejprve musíme překonat hrozný kopec z kempu na silnici. Jedeme na prvý rychlostní stupeň na plný plyn. Nahoře čekáme na Emila, kterého zdrželo auto s karavanem. Po deseti kilometrech vjíždíme opět do obce Vik a odbočujeme na hlavní silnici E 16.
Po sedmi kilometrech zjišťuji , že jsme neměli pokračovat po E 16 na Hønefoss, ale měli jsme odbočit na silnici č. 7. Vracíme se a napravujeme mou chybu. Silnice č. 7 vede téměř až do cíle naší cesty v Norsku do Bergenu. Je zde zjevně mnohem menší provoz. Netušíme ještě, co nám budoucnost přinese, zejména to, že právě tato silnice č. 7 v nás zanechá nezapomenutelné dojmy a způsobí, že uvěříme rčení, že Norsko je země tisíce tváří. Cesta vede podél železniční trati hustým lesem. Na chvíli se rozdělujeme, ale jsme ve stálém spojení prostřednictvím vysílaček. Štěpána zaujala jakási přírodní zajímavost, spojená s potřebou odstranit pecku na svíčce. Emila zastavila zase potřeba ryze fyzická.
Již opět ve formaci projíždíme obcí Sokna a po dalších pětadvaceti kilometrech vjíždíme do Noresundu. To mám již přepnuto na rezervu a tak zastavujeme u čerpadla. Opět se mi do nádrže vešlo o dva litry paliva více než ostatním. Začíná poprchávat a spěcháme proto dál. Podél jezera Krøderen, jehož hladina je 132 metrů nad mořem, se dostáváme do Gulsviku. Dále jedeme opět podél železniční trati proti proudu řeky Hallingdalselvy. Zastavujeme a svačíme na odpočívadle u řeky. Z dřevěného mola je pěkný pohled na rozvodněnou řeku. U Velorexů mezitím zastavuje autobus japonských turistů. Stroje si pečlivě prohlížejí a fotí se u nich. Při startování z Emilova Velorexu teče benzin proudem. Identifikujeme, kudy z karburátoru benzin vytéká, Emil jej demontuje, vyndává plovák a kontroluje správnou funkci sytiče. Při následné montáži se hustě rozpršelo. Nacházíme útočiště v kanceláři s informacemi o zdejším kraji . K našim strojům přijíždí starší norský pár na motocyklu BMW. Pán má v uších náušnice se znakem svého stroje. Velmi jej zajímá, kam jedeme a čím. Zná motocykly Jawa a tak chápe, proč třicetiletý Velorex dokáže dojet tak daleko. Podivuje se však, proč vezeme takové množství oleje, když dle jeho mínění je v Norsku poměrně levný. Po chvíli se loučíme s přáním šťastné cesty a pokračujeme.
Projíždíme Nesbyenem, centrem kraje Hallingdal. V blízkém Nesu je hydroelektrárna, do níž přichází voda tunelem dlouhým 31 km. U obce Gol míjíme překrásný dřevěný sloupový kostelík, který je počátkem budovaného skanzenu. Dále projíždíme Torpem a za městečkem Ål zastavujeme u břehu Strandafjordu. Je slyšet neustálé pobékávání ovcí z blízké farmy. Za Strandafjordem ční vrchol Sangefjelletu do výše 1194 m. nad mořem.
Všímáme si, že silnice začíná trvale stoupat. Nebe je výrazně modré a také krajina má syté barvy. Teplota však začíná klesat. Projíždíme Hagafossem a Geilem, městečkem, které leží v polovině železniční trati z Osla do Bergenu. Za ním míjíme Ustedalsfjord , který leží 770 metrů nad mořem, a vjíždíme na největší náhorní plošinu v Evropě Hardangervidda. Její rozloha se dá přirovnat k 1/7 Čech. Povrch plošiny leží ve výšce od 1100 do 1300 metrů nad mořem. Silnice č. 7 zde bývá někdy i ve druhé polovině června pro vysokou sněhovou pokrývku uzavřena. To vysvětluje, proč potkáváme kamiony se sněhovými řetězy v pohotovostní poloze rozvěšenými pod návěsy. Jedeme podél jezera Ustevatn ve výšce 985 metrů nad mořem. Za ním je možno vidět 1286 metrů vysoký vrchol Monsbuhæe.
Všude jsou zbytky sněhu. V Haugastølu nás opouští železniční trať. Silnice, nyní lemována vysokými tyčemi, se stáčí kolem jezera doleva a prudce stoupá. Zastavujeme při kraji vozovky a fotíme. Ze silnice je možno spatřit sněhem pokryté pohoří Hallingskarvet s vrcholy Prestholtskarvet (1859 m), Storeskuta (1870 m) a Folarskardnuten ( 1933 m ).
Přijíždíme na parkoviště, ke kterému sahá sněhová pokrývka. Nemohu si to odpustit a zajíždím Velorexem přímo do sněhu. Moc se mu to nelíbí. Před sněhem jej doma pečlivě chráním, naposledy ho viděl v roce 1986. Vybíháme do sněhu a bouřlivě prožíváme tento jedinečný okamžik.
Citelně se ochladilo a tak kraťasy rychle mizí v batohu. Ke slovu přichází kombinéza a vysoké boty. Nabaluji se do bundy, šály vzor 60 a kožené kukly. Vaříme večeři. Je již 19 hodin i když to není znát, protože slunce je vysoko nad obzorem. V dáli však vidíme, že mraky sahají až k plošině. Benzinu už moc nemáme a čeká nás cesta pořádnou pustinou. Pokud dojde, nebo se něco pokazí, bude to s ohledem na teplotu velký problém.
Jedeme dál, silnice stále stoupá. Míjíme jezero Ørteren, po němž se kdosi plaví v gumovém člunu. U jezera Storekrækkja by to nešlo - je zamrzlé, teplota vzduchu dosahuje pouhých dvou stupňů celsia. V pustině u silnice stojí opuštěná chata. Napadá nás, že bychom v ní mohli přespat. Překonáváme pěšky podmáčený terén a s lítostí zjišťujeme, že chata je řádně udržována a uzamčena. Viditelnost se snižuje, jsme v mracích. Na zdejší plošině dle informací z průvodce žijí tisícihlavá stáda volně žijících sobů. My jsme bohužel žádné neviděli. Nad Halnefjordem zastavujeme. Již je pod nulou. Nevěříme vlastním očím. Před námi stojí autobus Karosa s SPZ Frýdku Místku. Krajané se shlukují kolem Velorexů. Konečně si s někým můžeme popovídat česky. Řidiči vyhánějí cestující se stany do zmrzlých kopců a sami se chystají spát ve vytopené Karose. Loučíme se a pokračujeme v cestě.
Cesta pokračuje okolo vrcholů Steinbunuten (1371 m) a Dyranutane ( 1363 m ) a klesá pod úhlem 8 stupňů. Začínají se objevovat první zakrslé stromky. Po pravé straně registrujeme obrovskou sypanou hráz přehrady Sysendammen. Je půl jedenácté večer a my přijíždíme k vodopádu Vøringsfoss. Drobně prší. Vodopád tvoří říčka Bjoreia, jejíž vody padají s obrovským rachotem do hloubky 183 metrů. Pozorujeme vznikající vodní tříšť, která dosahuje dvousetmetrové výšky .
Silnice č. 7 dále klesá do kaňonovitého údolí Måbødalen spirálovými tunely. Mezi dvěma takovými tunely u můstku přes řeku objevujeme odpočívadlo s parkovištěm. Neváháme ani chvíli. Zastavujeme a na vnitřních kamenných ramenech odpočívadla nafukujeme matrace. Zalézáme do spacích pytlů. Na druhé straně odpočívadla objevujeme stan a na parkovišti VW Passat s polskou SPZ. Usínáme v kombinézách i čepicích. Od Prahy jsme vzdáleni 1810 km.