Ráno nás probouzí vycházející slunce a divný pocit, že nás někdo pozoruje. Po vydolování ze spacího pytle zjišťujeme velké změny, které se od večera udály. Parkoviště je do posledního místa zaplněno auty. Vozy poblíž Velorexů obsahují i posádky, které se na nás se zájmem dívají, jak vstáváme, oblékáme se a snídáme. Čekáme nějaký káravý hlas pro spánek na parkovišti, ale vše je v pohodě. Angličané jsou v tomto směru velmi shovívaví. Klopýtáme do nádražní haly a využíváme toho, že Emil v Anglii již byl a ví, jak se dostat vlakem do středu Londýna. Získává tři lístky na vlak avšak v domnění, že platí i na metro tak jako v Praze u integrované dopravy. Po opakovaném dotazu v pokladně zjišťujeme, že jízdenky jsou pouze na vlak do Londýna a zpět do Brookwoodu. Tušíme, že nás čeká náročná pěší tůra.
Stavíme se na nástupiště. Oblečeni v to nejčistší, co jsme si z domova vzali, vypadáme i tak mezi pracujícími Londýňany v oblecích jako bezdomovci. Vlaječka na mé vestě však jejich podezření rozptyluje – o našem východním původu není pochyb. Nastupujeme do vlaku, jehož vagóny jsou všechny stejné. Motorový vůz zdánlivě chybí, ale každý vagón má místo pro řidiče a může být zapojen jako první. Sedíme ve zcela obsazeném vlaku a projíždíme příměstskými částmi Londýna. Přes zastávky Woking, Surbiton, Wimbledon a Clapham Junction se dostáváme na londýnské nádraží Waterloo. Celé nádraží vypadá jako trojnásobně zvětšené nádraží Praha - střed. Nejprve na informační tabuli zjišťujeme, kdy jede večer vlak zpět. Emil se vydává na průzkum za účelem opatření mapy Londýna. Pozorujeme se Štěpánem nepředstavitelný ranní shon. Lidé spěchají do práce podobni mechanickým loutkám. Z tváří jim je možno vyčíst pocit velkého nasazení a odpovědnosti, ovšem jsou jako bez duše. Po čtvrthodině přibíhá Emil s tlustým kroužkovým blokem obsahujícím velice podrobnou mapu Londýna. Ptáme se, kde ji sehnal. Podrobnosti si nechává pro sebe a dovídáme se jen, že opatření mapy bylo „odvážnou akcí okamžiku“. Podle mapy stanovujeme plán pouti po pamětihodnostech Londýna a směr východu z nádraží.
Již ve vlaku, ale nejvíce po příjezdu do města, si plně uvědomujeme, že Londýn je rasově, etnicky a nábožensky velice pestrý. Velký podíl na tom má jistě přistěhovalectví ze všech zemí bývalého impéria, ale i z východních zemí. Na ulici potkáte velké množství černochů, asiatů, Arabů, Indů i Číňanů. Rodilých Londýňanů stále ubývá. Snaží se z hlavního města jako takového stěhovat do příměstských částí. Překonáváme četné zábrany oddělující chodník od vozovky a nabíráme směr Westminster Bridge. Přicházíme k pravému břehu řeky Temže k rozlehlé budově Old County Hall s kolonádou a renesanční fasádou od architekta R. Knotta, kde do poloviny osmdesátých let sídlila Rada Velkého Londýna asi něco na způsob Národního výboru hlavního města Prahy. Dnes zde v přízemí a suterénu sídlí provozovna Mc. Donald. Dostáváme hlad a jdeme dovnitř. Přepočítáváme libry získané z kasičky pro sponzory a přemýšlíme co zakousnout. Od pultu se ozývá česky „Co si dáte?“. Po prvním šoku zjišťujeme, že nás obsluhuje rodilá Pražačka. S výběrem nám moc nepomáhá, protože vše v této restauraci označuje za hnusné. V Londýně je již tři roky, ale zná film Vrchní prchni, a tak nám nedá moc práce vysvětlit, odkud kam a čím jedeme. Život v konzumní společnosti ji však znatelně ovlivnil. Na dotaz, kde spíme a kde bereme peníze, odpovídáme s nadsázkou: „Spíme, kde nás napadne a hlavně žebráme.“ Od té chvíle si nás přestává všímat. Nakonec hlad zaháníme nějakým sendvičem se smaženým vejcem. Z Old County Hall vycházíme přímo k řece Temži. Je hodně široká, avšak svou hnědou barvou připomíná spíše špinavou stoku nežli slavnou řeku s největším Anglickým přístavem.
Po mostě Westmister Bridge se dostáváme na levý břeh s impozantní budovou Londýnského parlamentu , Big Benu a The Clock Tower – hodinové věže vysoké 101 metrů z roku 1859. Dále přicházíme ke kostelu svaté Markéty, který byl od roku 1621 kostelem poslanců Dolní sněmovny. Sňatek zde uzavřel mimojiné i W. Churchill a pohřben je zde grafik českého původu Václav Hollar. Prohlížíme si i budovu Westminsterského opatství, které je korunovačním i pohřebním místem většiny anglických panovníků. Od návštěvy vnitřních prostor nás odradila obrovská fronta a stejně tak veliká cena vstupného. Po Victoria Street kolem budovy Scotland Yardu se dostáváme k budově Westminsterské katedrály, která je volně přístupná. Jde o řecko katolický kostel v byzantském slohu od architekta J.F. Bentleye z roku 1895-1903.
Vnitřní prostory nesou stopy požáru a dekorace jsou dokončeny pouze do úrovně prvého patra. Má se zde nacházet kniha obsahující jména padlých hrdinů druhé světové války – obránců Londýna. Zlatým písmem je zde uvedeno i jméno československého stihače Josefa Františka. Dále se dostáváme do blízkosti Victoria Station, hlavního nádraží pro spojení s Evropou přes Dover. Je zde nejrušnější Londýnské turistické informační centrum a 10 metrů vysoký model věže Big Benu zvaný Little Ben. Kolem královských stájí z 19. století přicházíme k Buckinghamskému paláci, sídlu Anglické královny.
Je něco kolem jedenácté hodiny a dochází právě k výměně královských stráží. Jedná se o impozantní ceremoniál, kterému přihlíží stovky diváků. Vidíme jen díky tomu, že si stoupáme na lem kašny. Královská garda pochoduje ze St. James Palace a skládá se z pěti regimentů odlišených uniformami a barvou kožešinových chocholů. Máme však podezření, že tentokrát je sláva mnohem větší, blíží se výročí narozenin Královny Matky. Zatímco sledujeme pochod gardy, Emil stíhá nejen točit vše na kameru, ale všímá si i páchání trestné činnosti „nelondýnské menšiny“ na nebohých japonských turistkách, které ani netuší, že jsou již bez dokladů a peněz. Fotíme se u Queen Victoria Memorial, sousoší s kašnou z roku 1911 představující královnu Victorii korunovanou bronzovou zlacenou postavou Vítězství. Další sochy jsou alegorii Pravdy, Mateřství a Spravedlnosti.
Posilněni Hotdogem, párkem se smaženou cibulí a kečupem v housce uléháme k odpočinku na trávník v St. James parku, který je nejstarším londýnským královským parkem, založeným v roce 1532 Jindřichem VIII. Po chvíli pokračujeme dále. S vědomím „ještě jsme nic neušli“ známého Robertova výroku, kterým by nás jistě popoháněl k větším výkonům, kdyby byl s námi, procházíme po široké třídě The Mall z roku 1910 bránou Admirality Arch. Odbočujeme vpravo na třídu Whitehall. Po pravé straně míjíme Whitehall, uskupení budov, tvořících politické centrum Velké Británie. Zastavujeme se u stráže královské gardy a kavalérie a přicházíme ke známé ulici Downing Street, kde je v čp. 10 rezidence a úřad předsedy britské vlády. Ulice je oplocena a vybavena betonovými zátarasy. Naproti právě tiše demonstrují Turci. Všímáme si, že z ústí Downing Street jsou nepřetržitě monitorováni kamerovým systémem. Po Whitehall se vracíme zpět a přicházíme na Trafalgar Square, náměstí, které vzniklo v letech 1829-1850. Uprostřed náměstí je Nelson Monument postavený v roce 1841. Jde o impozantní 61 metrů vysoký sloup, na jehož vrcholu je socha admirála Nelsona, vítěze bitvy u Trafalgaru v roce 1805. Usedáme na okraj jedné ze dvou velkých fontán. Dno kašny je vykachlíkováno a fontánou protéká chlorovaná voda. Jde zřejmě o opatření souvisící s výskytem stovek holubů, které zde turisté krmí zrním z blízkého stánku. Kdo má potravu pro holuby, je jimi v krátké době úplně obsypán. Štěpán zjišťuje, že se mu při sezení na rantlu kašny namočila polovina mikiny chlorovanou vodou. Po usilovném ždímání pokračujeme dále plánovanou trasou.
Všímáme si typických londýnských poštovních schránek, autobusů, taxíků a telefonních budek. Kromě běžných červených , objevujeme občas i telefonní budky černé. Proč jsou černé nevíme a usuzujeme proto, že rozdíl bude zřejmě v tom, že z černých lze asi volat pouze pohřební službu. Cestou na náměstí Piccadilly Circus míjíme polonahé bezdomovce spící v papírových krabicích. Všímáme si, že jednomu vyčuhuje z kapsy potrhaných kalhot mobilní telefon. Samotné náměstí, které patří k nejrušnějším místům Londýna je vlastně prvním kruhovým objezdem v Londýně , postaveným podle návrhu architekta J. Nashe. V roce 1893 byl na náměstí odhalen pomník filantropovi lordu Shaftesburymu. Socha s fontánou představuje anděla dobročinnosti a je známá spíše pod názvem Eros.
Odpočíváme na lavičce a přemýšlíme, co dělají naše Velorexy, které jsme opustili v Brookwoodu . Podle mapy máme za sebou sotva třetinu cesty, ale protože jsme zvyklí spíše šlapat na trubkové pedály Velorexů, nežli na pěší pochody po městech, pochybujeme, že se nám podaří harmonogram návštěvy Londýna dodržet. Skrze čtvrť Soho, známé centrum pokoutního prodeje a lehké zábavy se dostáváme na Oxford Street, výstavní rušnou třídu plnou exkluzivních obchodů. Nových sil k pochodu získáváme díky čutoře s vodou, kterou jsem vzal pro nejhorší případy s sebou. Při odpočinku na jedné z laviček již necítíme nohy. Pod Štěpánem se při vstávání navíc tyto podlamují . Emil odbíhá a za chvíli nás křísí plechovkou Coca coly a tyčinkou Twix. Se slovy „ Když nemůžeš, ještě třikrát můžeš“ se vydáváme na další cestu. Při průchodu ulicí Chancery Lane míjíme justiční palác Royal Court of Justice, novogotický komplex budov z let 1874 – 1882. Musíme přiznat, že než u soudní budovy si připadáme jako v Milovicích. V ulici se nesmí parkovat a u kraje chodníků po obou stranách jsou umístěny ozdobné sloupky. Jsou tmavě zelené a hlavice mají natřeny bíle. Po obvodu hlavic jsou vymalovány rudé pěticípé hvězdy. V duchu přemýšlíme, jak by s touto věcí rázně zatočili v Praze v rámci seberealizace někteří politici. Tady to zjevně nikomu nevadí.
Jednou z našich posledních zastávek je Katedrála svatého Pavla, největší kostel v Londýně postavený z portlandského mramoru. Jeho věž se tyčí do výše sedmdesáti metrů. Vyhříváme se na schodišti před kostelem. Po dlouhém pochodu pak obcházíme Londýnský hrad Tower. Vstupné do této křesťanské památky stálo nekřesťanských jedenáct liber. Zvenku je hrad také pěkný. Prohlídku zakončujeme na Tower Bridge – zvedacím mostu s věžemi, který byl postaven v letech 1886-1894. Most je dlouhý 268 metrů. Věže jsou ve výši třiceti metrů spojeny mostem s vyhlídkou pro pěší. Otevírání trvá devadesát vteřin a původně bylo na parní pohon, který sloužil až do roku 1975, kdy byl vyměněn za elektrický. Z mostu je pěkný pohled na válečný křižník z druhé světové války H.M.S. Belfast nyní sloužící jako muzeum. Cítíme, že cestu zpět již pěšky nezvládneme a rozhodujeme se použít Londýnské metro.
Obstaráváme drobné suvenýry a ve stanici Tower Hill získáváme za 4,5 libry lístky. Víme, že musíme přestupovat. S ohledem na rozsáhlost zdejších podzemních tras jde o velmi dobrodružný zážitek. Prvou část po District line do stanice Embankment absolvujeme ve zdraví a s ohledem na vcelku logické odlišné značení jednotlivých tras se nám daří přestup na Bakerloo line. Vagony metra připomínají spíše trup letadla Concorde a je v nich pěkně těsno. Nostalgicky vzpomínáme na prostorné vlaky pražského metra pocházející z „Mitiščinského mašinostrojitělnovo zavoda“ . Úspěšně se dostáváme do stanice Waterloo a z metra vcházíme přímo na vlakové nádraží. Daří se nám bez větších potíží také najít nástupiště a vlak. Škoda jen, že cenné suvenýry – lístky z londýnského metra nám spolkl turniket při opouštění metra. Ve třičtvrtě na devět večer se shledáváme v Brookwoodu se svými Velorexy a náročný téměř devatenáctikilometrový pochod Londýnem zapíjíme v hospodě odporným Brookwoodským pivem.
Po druhém pivu nám dochází, že další noc na parkovišti by nemusela být bez komplikací a tak se rozhodujeme odjet mimo město a přespat někde v lese. Soukáme se do svých strojů a nabíráme kurz jih. Projíždíme Guilfordem. U obce Hole Street se fotografujeme u směrníku s názvem obce Washington, to aby bylo vidět , kam jsme se až dostali.
Po silnici A 281 a A 283 se dostáváme na pobřeží kanálu La Manche. Již zcela potmě projíždíme přímořskými lázněmi Brighton a stavíme před pohádkově osvětleným Královským pavilonem – exotickou budovou postavenou v indicko-orientálním stylu v letech 1811-1823. Dříve sloužila jako letní královská rezidence. Dnes plní úlohu společensko kulturního střediska města. Po krátké diskusi s místními opilci, kteří se nám snaží prodat jakési časopisy, pokračujeme dále. Podél pobřeží projíždíme celé město a po silnici A 259 zanedlouho míjíme začátek přístavního města Newhavenu.
Sjíždíme poměrně prudké klesání do města a projíždíme přístavem, odkud hodláme zítra překonat poslední kilometry po moři do Francie. V ulici nad přístavem si jakýsi opilý Brit vyměňuje názory se svou stejně opilou družkou. Navenek se to projevuje tím že do ní zuřivě kope, inu, jiný kraj, jiný mrav. Vyjíždíme zpět mimo město a na okraji golfového hřiště stavíme vozovou hradbu. V golfovém klubu se ještě svítí a máme obavu, aby nás někdo nevyhnal. Po chvíli k nám skutečně přichází několik starších mužů z klubu. Čekáme nějaký průšvih. Oni jsou ale zjevně pod vlivem alkoholu a rádi by si prohlédli naše stroje. S tím, že zde přespíme, souhlasí. Krátce po půlnoci usínáme po ujetí 107 kilometrů průměrnou rychlostí 43,28 km/h. Maximální dnes dosažená rychlost byla 76 km/h.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Velorex 16/350)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Kozí dech