Budí nás budík v pět hodin ráno. Jsme zvyklí na fronty z našich dopravních inspektorátů a jiných úřadů, a tak se v pět hodin ráno stavíme před zavřený terminál, odhodláni nepustit před sebe ani živou duši. Takto stáním a přešlapováním před terminálem trávíme čas až do osmi hodin, kdy se otvírá. jsme první u okénka, ale za námi nikdo není, žádná fronta se nekoná, jsme tu úplně sami!!!
Slečna u okénka by nám ráda prodala lístky, avšak nejdou počítače. S úsměvem sděluje, že terminál je ve městě ještě jeden, a tam že lístky seženeme. Dělá se nám špatně a v duchu přemýšlíme, jak instalovat na Velorexy lodní šrouby. Běžíme přes celý přístav k druhému terminálu. Zde je přímo nabito, lístky pro auta již nejsou, loď je plná. Velorex je ale přeci motorka!!! Za terminálem sedí slečna, která Velorex nikdy neviděla, přes informaci, že máme tři kola, získáváme lístky pro tři osoby a tři motorky. Hlavně, abychom nejeli na loď poslední, to bychom se už nevešli dovnitř. Zbytek dne procházíme městem pospáváme na lavičkách, uklízíme ve Velorexích a kupujeme na trhu nějaké ovoce. Ve tři hodiny odpoledne se stavíme do dlouhé fronty na trajekt, která sahá až do středu města. Fronta postupuje pomalu. V pět hodin ještě nejsme na lodi, ale nejsme poslední. Do lodi najíždíme po půl šesté. Obsluha nás navádí do rohu k motorkám, ale po chvíli chápe, že tak by to nešlo. Couváme a najíždíme do prvního patra. Toto patro je sníženo a anténa od vysílačky mého stroje vydává kovový zvuk, jak drhne o armatury na stropu. V podpalubí je v této chvíli okolo 400 vozidel, včetně autobusů a karavanů. Těšíme se, jak se v klidu najíme a umyjeme. Odcházíme na palubu, abychom nezmeškali odjezd z přístavu. Všechny věci kromě peněz necháváme zatím ve strojích. Loď je obrovská, jmenuje se Finnjet a je poháněna dvěmi plynovými turbínami o celkovém výkonu 55000 kW. Loď couvá a uprostřed přístavu se otáčí. Fouká silný vítr. Míjíme ostrov s hradem a na břeh vytaženou ponorkou a řadu menších ostrůvku a bóji. Když jsme již na volném moři odcházíme do podpalubí pro spací pytle, jídlo a toaletní potřeby. Snažíme se otevřít dveře do patře s auty, avšak to je neprodyšně uzavřeno. V podpalubí je přetlak a dle sdělení obsluhy je možno k vozidlům jít až v Travemunde. To je nepříjemné zjištění, protože jsme odkázáni na jídlo z lodní kuchyně, které je drahé a nemáme se jak umýt a oholit. Plavba bude trvat 23 hodin. Nacházíme automat na Coca Colu, ze kterého padají plechovky po vhození tří finských marek. Alespoň žízeň jsme zahnali. V kajutě pod lodním můstkem je obrazovka radaru a lodní mapy. Emil, který má za sebou plavbu na námořní jachtě a je před kapitánskými zkouškami, kontroluje naši polohu. Na palubě mne nějací holanďané oslovují v domnění, že patřím k posádce, a ptají se na parametry lodi. Údaje znám z prospektů lodní společnosti, atak vysvětluji, jak je loď dlouhá a široká a jaký má motor. Moc mi děkují za informace. Usínáme v lodních kojích vedle motorkářů.