Pondělí 1.srpna je opět docela slunečné, ráno sušíme stany od rosy, v poklidu snídáme. Další plán zní nakouknout do okolí Lago di Garda a následně se posunout do srdce Dolomit, do lyžaři hojně navštěvované oblasti okolo horského masivu Sella. Hned za Dimarem začínáme stoupat do menšího sedla s hezky italským názvem Passo Campo Carlo Magno (2070 m.n.m.). Následoval průjezd městečkem Madonna di Campiglio a po pár kilometrech stavíme v Pinzolu, kde jdou někteří expedičníci dokoupit pečivo či jiné pochutiny.
Dále frčíme přes Tione a Condino stále směr Lago di Garda. Nebe se teď trochu zakabonilo a přišel velký lokální mrak a my byli nuceni dát střechy, protože už to byla docela sprcha. Dostáváme hlad, déšť ustává a my našli v údolí Val d. Ámpola velmi pěkné odpočívadlo s tekoucími kaskádami a jezírkem. Vaříme a odpočíváme, dokonce jsem neodolal a smočil se v jezírku pod jednou z kaskád. Voda byla velice příjemná a v žádném případě ledová. Po zasloužené siestě jsme se vydali dále. Jedeme přes město Riva del Garda a pak kousek podél jezera. Celé okolí Lago di Garda je plné turistů, aut a vůbec tu není ten správný klid jako v horách. Poměrně rychle odtud mizíme pryč. Navíc znatelně stoupla vlhkost vzduchu, všude kam oko expedičníkovo dohlédlo vinuly se vinice, tu a tam stojí nějaký hrad či kostelík. Projeli jsme Rovereto v městečku Vigolo natankovali a pokračovali stále na sever až do podvečerních hodin. Na kraji obce Bedollo jsme se utábořili u jezírka, povečeřeli, poklábosili a nakonec ve stanech usnuli poté, co se poněkud rozpršelo. Ujeli jsme klidných 194 km.
Úterý 2.srpna je opět slunné a krásné. Jsme vzhůru už zase po sedmé hodině… je to tak, my mladší bychom spali o chvíli déle, leč nespaví „dědkové“ expedice nás budí svým ranním dialogem. Centrum Dolomit je před námi. Projeli jsme přes Moenu do Canazei, kde místí policisté docílili dopravní zácpy tím, že řídili dopravu, místo aby to nechali na řidičích. Začínáme stoupat do krásného sedla Passo di Fedáia (2047 m.n.m). Všude kolem je možno kochat se dolomitskými štíty nejen masivu Sella. Zastavili jsme nahoře u Lago di Fedáia, fotíme a obdivujeme opravdu krásnou přírodu. Potkali jsme tu také dva krajany, se kterými se fotíme.
Nyní nezbývá než zase kus klesat. Serpentýnami okolo vleků a sjezdovek padáme 16% klesáním dolů. Musíme zastavovat a chladit brzdy, které se všem slušně hřejí. Pod vesnicí Malga Ciapela v městečku Palue jsme se rozhodli okusit italské pohostinství a zašli poobědvat do místní pizzerie. Chutnalo nám, byli jsme spokojeni. Aby těstoviny slehly, prošli jsme si tuto horskou osadu a ještě poseděli v místní cukrárně, ve které se na nás koukal bronzový, mimořádně kýčovitý srnec…
Lepší počasí na průjezdy místními sedly jsme si snad nemohli přát, máme z toho radost a tak jedeme dále a zase do kopce. Před námi se tyčí Passo di Falzárego (2105 m.n.m.) . Nutno říci, že oproti Stelivu jsou silnice do sedel zde širší a serpentýny se zdolávají snadněji, ale stoupání je i tady vydatné. Údaje o procentech v mapách musejí být nějak zprůměrňovány, protože jsou místečka, kde se před Velorexem naráz „postaví“ střecha snad 18-20%, ale jsou i místa, kde se silnice srovná a takové „desítečce“ lze na chvíli prohnat i převodová kolečka dvojky. Co by kamenem dohodil z Falzárega je Passo di Valparola (2192 m.n.m.), na kterém se nachází muzeum vážící se k bojům za 1. Světové války. Mnohem více než toto muzeum mě zaujal přímo božský pohled na hory, který si podle mě v ničem nezadá s výhledy ve Skalistých horách v USA. Hadrapláni zatím zvládají dobře, vždy je necháváme vychladnout, jak po cestě vzhůru, tak i cestou dolů.
Sjeli jsme opět do údolí do Corvary. Nakupujeme a doplňujeme benzín. Všichni pociťujeme vyšší spotřebu, než když jsme jeli například okolo Pasova… Michal dotahuje volnější pravé výfukové koleno. Je pět hodin, poslední sedlo které ještě vyjedeme, se jmenuje Passo di Gardena (2133 m.n.m.). Klesáme a hledáme místo, kde se uložíme na noc. Když jsme spadli asi na osmnáct set metrů, objevilo se pěkné parkoviště, za kterým byl luxusní zastrčený prostor s lavičkami a stolem a místem na stany. Nemá to chybu, vaříme, dopisujeme deník a diskutujeme o všem možném, jako každý večer. Dnes jsme jako na houpačce ujeli 141 km.
Ve středu 3.srpna nás hezké počasí neopouští, naopak je o něco tepleji, než včera. Kousek za naším ležením začíná stoupání na další bod trasy expedice - Passo di Sella (2244 m.n.m.). Dojeli jsme sem hned zrána, slunce začíná osvětlovat štíty hor, je to pastva pro oči. Hlásí se k nám krajané z Ústí nad Orlicí, kteří znalecky okukují Velorexy. Vyhlídkovou jízdou jsme zdolali také Passo di Pordoi (2239 m.n.m.) , čímž jsme v podstatě dokončili poznávací okruh okolo horského masivu Sella. Znovu jsme tentokráte odspodu vjeli do Malga Ciapely, protože dnes pojedeme na výlet lanovkou na Marmoladu do nadmořské výšky 3625 m.n.m. Na lanovce musíme dvakrát přestoupit, než jsme úplně nahoře. Vzduch tu mají řídký, nechybí pochopitelně sníh. Nikdy jsem nebyl tak vysoko naboso v sandálech, doporučuji…Když jsme se zase dostali dolů ke strojům a ušní bubínky srovnaly tlaky, popojeli jsme kousek níž na odpočívadlo uvařit si něco dobrého k obědu.
S Dolomity se rozloučíme nenápadným sedlem Passo di Giau (2575 m.n.m.), abychom nejeli podruhé přes Falzárego. Stoupání je strmé a zase trochu užší, „stelviovského“ typu. Nutno říct, že to přes čtyřicet let staré stroje ze Solnice opět zvládly, cestou jsme zastavili i neplánovaně, protože se nám rozpršelo a museli jsme nasadit střechy. Během klesání koukám Vaškovi na jeho zadní kolo a vidím, že se podivně a nezvykle vlní. Zastavujeme a revidujeme stav. To už naštěstí neprší, neplánovanou pauzu na opravu narušují pouze dotěrní komáři. Našli jsme uvolněný výplet a jeden prasklý drát. Vašek dává rezervu a po chvíli pokračujeme dále. V bráně do Dolomit, v Cortina d´Ampezzo máváme horám za námi a ujíždíme směr Toblach, směr Rakousko. Při pauze na kávu u benzínky se za Toblachem spustil liják, silný a výživný, vody všude až až. To nejhorší jsme v suchu a teple přečkali u kafíčka , pak jsme se vydali za drobného deště dál. Pár kilometrů za rakouskými hranicemi, asi 8 km před městem Lienz, jsme našli vhodné místo na táboření. Odpočívadlo se stoly, lavicemi a trávou na stany bylo pro nás ideální. Dokonce přestalo pršet, a tak ještě zvládáme vařit večeři. Jdeme spát, zítra nás čeká Grossglocker. Ujeto 165 km.