Ani letos jsme si nenechali ujít dvoutýdenní dovolenou na třech kolech. Tentokráte vyrážíme na okruh, kterému se ihned ujal už první pracovní název HuBa. Znamená to Hungary Balaton. Byl to ale jen jeden z cílů, které nám hlavní metodik expedice Pavel připravil do cesty. Základní sestavu expedice vytvořili: 1) Sedma se svým strojem, 2) Kudroš s Mojmírem, 3) Luděk s Cesťákem, 4) Jirka s Feratem, 5) Pavel s Jendou, 6) Kléma a Věrka s Amerikánem, 7) Ivan a Simča s Otíkem a 8) Tomáš a Líba s Fanoušem. V úterý druhého týdne se připojil ještě Martin s Pezinkáčem. Půlka srpna je tu, všechny přípravy snad zdárně proběhly a my můžeme vyrazit!
1.den, pátek 16.8. – Přesun do Úsobí
Stav tachometru 70 199 km. Startujeme z Vinoře v 17:53. Letos docela oblíbenou cestou míříme na Poděbrady a následně na Kolín. Můj Fanouš má už dva dny nový výbrus (však si ho po pětatřiceti tisících kilometrech už zasloužil) a dostává ten nejhorší možný záběh – expedičně naložen a naostro vpřed… Motor se musí rychle uvolňovat s každým ujetým kilometrem. Na ideální záběh nějak nezbyl čas. Fanouš si ale vede dobře, i když pořád čekám kousnutí. Dvakrát taky přišlo – za Kolínem a u Golčova Jeníkova, ale naštěstí jen lehké, vždy jsem ho vycítil a hned jsem vyšlápl spojku a zpomalil. Teď už můžu říct, že žádné do třetice už nebylo, Fanouš prostě pochopil, že musí jet a není čas se hryzat… Studený večerní vzduch Vysočiny byl balzámem nejen pro můj motor. Projeli jsme Havlíčkův Brod a po chvíli další jízdy dorazili do cíle dnešní etapy, do Úsobí k Luďkovi. Udělali jsme oheň, sedíme, klábosíme, večeříme a těšíme se na zítřejší den. Ujeto 130 km.
2.den, sobota 17.8. – Do Rakous
Stav tachometru 70 329 km. Naprosto beze spěchu vstáváme snídáme a balíme. I tak jsme vyjeli už v deset. Nemáme kam chvátat. Situace je taková, že pojedeme někam směr Vídeň k Dunaji, kde se máme až zítra setkat s Ivanem a Simčou. Přes Jihlavu jsme stejně jako loni při Expedici VSVS 2012 dojeli do Telče a stejně jako loni jsme vjeli na zdejší majestátné náměstí. Zrovna tu probíhaly jakési středověké slavnosti, které jsme nepatrně narušili tak, že šermíři přestali šermovat a šli se podívat na Velorexy. Dali jsme si zmrzlinu a pokračovali do Slavonic. Než tu poobědváme, zajdeme na věž a na exkurzi do podzemí.
Po jídle tankujeme a okolo Maříže přejíždíme do Rakouska. Kvalita silnic u našich jižních sousedů je viditelně lepší. Postupujeme v poklidném tempu plynule na jihovýchod. Utábořili jsme se hezky za světla u vesničky Sachsendorf pěkně na trávě maskováni v polem. Večeříme, počasí nám přeje, bude širák. Večer proběhla zásadní debata o tom, za jak dlouho může doletět komár z Vídně do Mnichova. Toto téma se pak vracelo takřka každý den, taková hovadina… Noc je klidná, narušuje ji jen a pouze Kudrošovo mocné chrápání. Ujeto 196 km.
3.den, neděle 18.8. – Už jsme komplet
Stav tachometru 70 525 km. Slunce nás vytahuje z vyhřátých spacáčků okolo osmé. Někdo rovnou vstává, jiný ještě leží. Snídáme a nikam nechvátáme. Dostáváme informaci, že okolo 8:30 vystartoval z Hluku hadraplán Otík na palubě s Ivanem a Simčou. Jsme nedaleko města Tulln, tam popojdeme a budeme čekat na Ivana. Parkujeme na náměstí v centru a jdeme na procházku. Je tu hezky, mají tu staré římské opevnění, tedy spíše zbytky, ale dobrý… Prošli jsme taky jakousi „špacír zónu“ přímo u Dunaje. Panuje velké horko, smáčíme nohy v příjemně chladné řece. Nedaleko našeho parkování mají navíc výtečnou zmrzlinu, tak se to čekání na Kotačky dá vydržet.
Otík dorazil v 13:35. Jsme komplet a můžeme jet dál směr Maďarsko. Objeli jsme Vídeň, v dáli se rýsují Alpy, tu a tam stoupáme a pak klesáme. Našli jsme si pěkné místo ve stínku a obědváme. Potkáváme sběratele starých traktorů, kteří mají na nedalekém kopci svůj sraz. Luděk se tu stihnul i vykoupat v přírodním koupališti. Klesáme cestou necestou a pozvolna přemýšlíme o tábořišti. Našli jsme si pěkné místečko v údolí Höllentall na pěkném plácku kousek od řeky. Ležení rozbaleno, je vidět, že Ivan je první den zde, k dispozici jsou klobásky, vínko i slivovička. Jirka přinesl pro každého zdravotní náprstek rumu, stejně jako včera. Máme se dobře a to se ještě ani nešeří. Ale pohoda neměla bohužel dlouhého trvání. Objevil se ochranář v zeleném, že se tu prý nesmí nocovat. Argumenty, že tu není cedule, že nehodláme stavět stan, že tu budeme jen tak ho nezajímaly. Natvrdo prohlásil s pocitem moci, že jestli pojede okolo za půl hodiny a my tu ještě budeme, volá policii.
Inu nedalo se nic dělat, normálně by se to nestalo, ale jsme nuceni sednout za volant po určitém snad nikoli velkém ale přece jen nějakém množství vína, piva, rumu a slivovice...Každý to měl jinak. Opatrně vyrážíme. Kudroš je - co se týká alkoholu - čistej, tak jede první. My ostatní za ním. Jedeme pryč z tohoto údolí, kde mají jízlivé ochranáře. Už za tmy jsme našli pěkné místečko za kládami nedaleko městečka Mürzuschlag. Rozhodili jsme širák a vytáhli nedopité vínečko, při kterém jsme ještě chvíli podiskutovali. Ujeto 160 km.
4.den, pondělí 19.8. – Do Uher
Stav tachometru 70 685 km. Budíme se do slunného rána. Já s Líbou a Luděk vyrážíme s předstihem napřed do městečka k benzínce za účelem návštěvy bílé keramiky. Ostatní přijeli chvíli po nás. Kopcovitým terénem s místy, kterým by se snad dalo říkat sedla, se blížíme do Maďarska. V Rakousku jsme ještě stihli poobědvat na jednom odpočívadle. Hranice jsme přejeli v průběhu odpoledne. Se změnou státu přišla rapidní změna silnic. Už teď můžu říct, že s kvalitou maďarských silnic jsme se stále potýkali i v dalších dnech a v podstatě se těšili domů na silnice české…
Prvním místem, které jsme v Maďarsku navštívili, bylo město Köszeg, kde jsme si prohlédli jeho staré centrum a dali si první uherskou zmrzlinu. Počasí panuje horké letní, až tropické. V ulici kde jsme parkovali se scházeli lidé s fotoaparáty a my jsme zjistili, že mnozí Velorex přece jen znají. Ivan objevil, že mu znatelně uchází zadní kolo, že nejspíš píchnul. Tady ve městě to ještě dofouknul, ale večer asi proběhne výměna duše… Pauzičku jsme udělali u zdejšího Tesca, kupujeme čerstvé pečivo a další drobnosti. Ukazuje se, že je tu v podstatě stejně draho jako u nás, vše se dobře počítá, forint ke koruně je přibližně 10:1. Projeli jsme skrz město Szombathely a míříme do vesničky Ják zhlédnout tamní románský kostel dostavěný v roce 1214. Ivan znovu dofukuje zadní kolo, večerní výměna je nevyhnutelná.
Popojeli jsme ještě nějakých dvacet kilometrů a utábořili se na mýtině mezi lesíky za vesnicí Szentpéterfa. Stavíme stany, v noci bude pršet. Ivan vyřešil defekt, pojedli jsme a poseděli. Když přišla řeč na oblíbené dolety komárů, tak Sedma vygůglil, že podle jakési severské studie snad průměrně komár uletí za život pouhých 250 metrů, což je zajímavé, že? Opodál našich stanů, jak se ukázalo, leží několik mršin i kostřiček. Vypadá to, že jsme našli oblíbené místo zdejších pytláků. Ujeto 169 km.
5.den, úterý 20.8. – Vzhůru k maďarskému moři
Stav tachometru 70 854 km. Postupujeme dále dle plánu maďarským venkovem. Chceme si prohlédnout skanzen v Szalafö, ale najít ho, je docela těžké. Postupně zjišťujeme, že Maďaři si nedělají nikde velkou hlavu se značením památek, jako by turistický ruch ani nechtěli podporovat. Nakonec jsme úspěšní, na správné místo nás poslali až nějací ochotní cyklisté, se kterými jsme nalezli společnou řeč, pochopitelně, že ne maďarštinu. Ještě než jsme ale dojeli na místo, musel Kléma vyndat zadní kolo a vytáhnout jeden drát z jeho panelkového výpletu, který se mu začal šprajcovat do paken.
Prošli jsme si zdejší skanzen, který v mnohém připomínal ten náš v Rožnově. Ve zdejším občerstvení jsme zakusili zdejší specialitu – langaló. Něco jako langoš, ale mastné, s kousky salámu zapečené v sýru. Chutnalo nám, i když bylo třeba neustále odhánět dotěrné vosy. Dalším místem kam jsme se posunuli, byla vesnice Páka, kde mají úzkokolejku a železniční muzeum. Jen pro nás místní správce uspořádal exkurzi, když otevřel vrata garáží a my mohli spatřit staré lokomotivy, vagóny a další starou drážní techniku.
Balaton se stále více přibližuje. Ivan je ve spojení s Hlukem, protože se plánuje, že by za námi k vodě dojel zbytek Kotačků. Z domova to totiž mají na Balaton blíž, než když jedou třeba na sraz na Krušnohorské Vršky… Zvedá se vítr, začíná pršet. Za vichru a deště jsme se utábořili v kempu v Balatonakali, kde se mimochodem v minulých letech konaly maďarské srazy Velorexů. Ve zdejším bufíku velmi dobře vaří, čepují české pivo a dokonce částečně česky hovoří, tak je to fajn. Lenka se Sylvinkou přijely asi v půl desáté. Sedma, který se od nás se svým stanem kousek separoval, prý aby měl klid si naběhl, protože se z nás nejblíže uložil k železnici, kde s železnou pravidelností celou noc jezdily ne zrovna tiché vlaky… Ujeto 241 km.
6.den, středa 21.8. – U Balatonu
Stav tachometru 71 095 km. Dnes máme naplánovaný volný den. Hadraplány necháme stát a budeme se věnovat jiným činnostem. Ráno ještě hodně fouká a není úplně hic na koupání, a tak jsme se vydali na výlet vlakem podél Balatonu. Cílovou stanicí je Aszöfö, odkud jdeme pěšky směr Tihany. V jakémsi občerstvovacím zařízení jsme pojedli skvělou smaženou rybu nazývanou hejk, po které ale bylo Sedmovi až do druhého dne blbě.
Když jsme se vrátili zpět do ležení, už vykouklo slunce a taky vítr se utišil. Je čas jít k vodě a smočit se v Balatonu. Byli jsme v místech, kde už kousek od břehu začala hloubka, tak jsme si i zaplavali. Povečeřeli jsme, hrálo se na kytaru, prostě to byl takový správný rekreační den.
7.den, čtvrtek 22.8. – Podruhé Dunaj
Stav tachometru 71 095 km. Ráno balíme a jdeme se ještě jednou vykoupat. Loučíme se jak s Balatonem, tak i s holkami Kotačkovic, které se vracejí domů. Pokračujeme ještě kousek podél vody do Balatonfüred, kde někteří využívají bankomat a o kousek dále ještě Tesco k doplnění čerstvého proviantu. Jedeme dále na sever. Další zastávka je určena prohlídce hradu Czesznek a k uvaření oběda. Poté postupujeme vpřed přes Tatu a Labatlan až do Ostřihomi, kde jsme krátce zastavili na prohlídku staré baziliky nad městem. Brzy bude tma, naši cestu plánovaně přerušil Dunaj. Ráno pojedeme přívozem na druhý břeh. Dnes končíme na louce u řeky. Až na pár rybářů tu máme nerušený klid k přenocování. Ujeto 193 km.
8.den, pátek 23.8. – V pohoří Matra
Stav tachometru 71 288 km. Slunný den začínáme naloděním se na přívoz. Krom nás se plaví pár cyklistů a několik aut. Fotíme se a sledujeme manévr, jak nás tažná loď posouvá po řece vpřed. Na druhém břehu Dunaje je vesnice Szob. Po standardně rozsekaných okresních silnicích jsme dojeli do vesničky Nagybörzöny, kde jsme si doslova prolezli stařičký románský kostelík, včetně jeho zvonice. Směřujeme dále do hor přes Nagyoroszi a Kétbodony, za kterým řešíme Luďkovu „jedovatou“ závadičku, kdy příčinou chodu na jeden válec byla vadná fajfka.
Jak je ten svět malý a jak fungují náhody! V Szécsénke proti nám jede bílá dodávka, její řidič zběsile mává a rychle otáčí za námi. Není to nikdo jiný než náš kamarád, kolega maďarský velorexář Lodi Karoly řečený Kárčí! Zastavujeme a bavíme se. Dokonce Kárčí volá dalšímu kolegovi Davidovi, který mluví česky, chvíli to vypadá, že za námi někam večer dojedou, ale z toho nakonec sešlo. Je to všechno absurdní – nebýt Luďkovy špatné fajfky, asi bychom se minuli…
Chvíli po tomto milém náhodném setkání poněkud pozdně obědváme a pak už stoupáme vzhůru pohořím Matra s cílem dobýt její nejvyšší horu Kékes. To se podařilo, zaparkovali jsme a prohlédli okolí. Mají tu i sjezdovku a vysílač. Pokračujeme dále s cílem najít místo na spaní. To se pod horami podařilo, zahnuli jsme do polí až jsme objevili příhodnou louku pro nás jako stvořenou. Ujeto 198 km.
9.den, sobota 24.8. – Bukové Hory
Stav tachometru 71 486 km. Vstáváme, balíme ležení a vyrážíme na další pouť. Projeli jsme Eger a pak směřujeme na rozhlednu Bánkút Bálvany. Cesta k ní je mimořádně výživná. Rigoly, výmoly, boule a jamky se střídají tak intenzivně, že není šance se vyhnout. Nejlepší je zařazená dvojka a vybírat to nejmenší asfaltové zlo. Před rozhlednou dokonce Kudrošovi spadl řetěz. Vystoupali jsme nahoru , rozhlédli se po kraji a po návratu ke strojům obědváme. Místo které tu projíždíme, se nazývá Bukové Hory. Mnozí konstatují, že tato vrchovina je hezčí než Matra – a mají pravdu. To že míříme stále dál na východ se projevuje tím, že se v provozu objevuje stále více trabantů a žigulíků. Přes Hámor jsme konečně dojeli do Miskolce. Zavítali jsme na jeho okraji na městský kastelový hrad Giosgyom, který znalce historie poněkud zklamal tím, jak necitlivě byl novodobě zrestaurován.
Naším cílem je Tapolca, lázeňské městečko nedaleko Miskolce. Hledáme kemp, ve kterém před léty nocoval Kléma. Po chvíli usilovného pátrání se ukázalo, že už neexistuje, a tak jsme našli jiný – autokemping Junior. Byli jsme tu sami, paní nám dala klíče od brány, jsou tu sprchy, sezení, prostě pohoda. Večer byla kytara a nakonec i žízeň – dopili jsme všechno, co zavazadlové prostory našich Velorexů vydaly. Ujeto 127 km.
10.den, neděle 25.8. – Termální čachtání
Stav tachometru 71 613 km. Hned po ránu vyrážíme do centra do termálních koupališť. Je to velký areál, bazény a vířivky jsou jak venku tak i uvnitř, kde voda tvoří jakýsi labyrint jeskyní a chodeb. Lístek na čtyři hodiny stojí 2350 HUF, takže si to dost užíváme, vymáchaní jsme až až. Po opuštění areálu neúspěšně hledáme šikovný podnik na oběd a tak po malém občerstvení "co hadrák dal" jedeme dále na východ. Ještě v Miskolci stavíme u obchodu na nákup a Kléma maže pedály, protože se mu při brždění zároveň přidává plyn. Zpětně už teď víme, že pedály Klému ještě zazlobí mnohem více…V Szerencs jsme našli konečně místo na dobré jídlo. Western steak house neměl chybu, připadal jsem si jako o pět let mladší na Route 66.
Během další jízdy už vjíždíme do oblasti Tokaj, která je proslavená, vinicemi a vínem. Do velkého města Tokaj ale nechceme, a tak uhýbáme na vedlejší cesty a hledáme mezi vinicemi spaní. Mezi vinicemi to přímo nevyšlo, ale perfektní vysečený plácek jsme nakonec našli. Rosnička Sedma jen potvrdila naši obavu, že v noci sprchne, a tak stavíme zase jednou stany a nespíme pod širým nebem. Ujeto 64 km.
11.den, pondělí 26.8. – Tokaj, Tokaj
Stav tachometru 71 677 km. V noci opravdu pršelo.To nejvíce pocítil náš Jiřin (jak jej tuhle při kartách nazvala Simča a už mu to zůstalo) , protože si zapomněl na noc zavřít kapotu a do rána měl v kufru kaluž vody a jeho věci se mohly ždímat. Pojali jsme úmysl nakouknout do nějakého místního sklípku a zakoupit nějaké to tokajské vínečko. Po chvíli jízdy jsme si jeden takový sklep s prodejem vína vybrali ve vísce Bodrogkeresztúr. Ochotná paní nám ukázala sklep, který zvenčí vypadal mnohem menší, než ve skutečnosti byl. Je vidět, že tu z vína žijí a je to jejich chlouba. Nakoupili jsme a budeme pokračovat dále.
U našich strojů se zastavil jakýsi pán a řekl nám, že o kousek dále je malé místní muzeum motorek a veteránů, že se tam máme určitě zastavit. Místo jsme našli, byli tam moc milí lidé, provedli jsme exkursi v retro síni tradic s artefakty doby minulé za hudebního doprovodu reprodukované Internacionály v maďarštině… Obědváme pod hradem Füzer. Po jídle zahajujeme stoupání k jeho branám a provádíme prohlídku. Všechno bylo perfektní až na to, že tu měli zamčené toalety…
Dále na východ už nechceme, Ukrajina se začíná blížit. Je tu ještě více trabantů a žigulíků než u Tokaje. Též složení obyvatelstva už nám velí raději nezastavovat… Stáčíme náš konvoj na sever na Košice. Po nové pěkné silnici se najednou ocitáme na Slovensku, cedule na hranicích ale žádná. Projíždíme okolo Košic s výhledem na VSŽ. Jsme nadšeni a jako balzám najednou na přední nápravy našich Velorexů působí nádherné slovenské silnice! U Rožňavy bereme první slovenský benzín. Za městem jsme našli šikovnou louku na které táboříme. Za popíjení omamného tokaje zažíváme asi nejveselejší expediční večer. Toto maďarské víno působí na psychiku přímo blahodárně, o čemž může hovořit především Ivan… Ujeto 173 km.
12.den, úterý 27.8. – Slovenskem vpřed
Stav tachometru 71 840 km. Ráno se budíme neskutečně brzy, tokajské vínečko je opravdu luxusní, nikomu nic není, a tak snídáme a balíme a vyrážíme. Prvním místem na zastavení je Štítník. Za prohlídku rozhodně stojí zdejší starý evangelický kostel, ve kterém nám dala paní procítěný výklad. Na náměstí budíme rozruch, místní obyvatelstvo s námi živě diskutuje. Dále pokračujeme přes Muráň, kde dobře obědváme. Dnešním cílem je dojet do Lúčence. Je tu domluvené nocování na letišti místního aeroclubu protože se tu o nás stará slovenský kolega velorexář a veteránista Michal Beer.
Ten nám nejprve ukázal svoji sbírku veteránů, kterou se svým tátou neustále vylepšují a pak vzal svůj hadrák 16/250 a odvedl nás na letiště, kde budeme dneska spát. Poté co nám Beerovi předvedli v hangárech letouny vlastní konstrukce zatoužili svést se ve Velorexu s dvouválcovým motorem, protože dosud jeli jen s dvěstěpadesátkou. Jejich přání jsme jim na ranveji letiště rádi splnili. Večer naši sestavu doplnil konečně Martin s Pezinkáčem, který byl ještě ráno pracovně v Uherském Hradišti a jel celý den durch za námi. Hraje se na kytaru, sedí se a diskutuje. Další souhrou náhod jsme se tu potkali s dalším slovenským velorexářem, který je známý tím, že se v Boskovicích v roce 1999 při závodech do vrchu převrátil a utrpěl otevřenou zlomeninu ruky. Je ten svět malý… Ujeto 130 km.
13.den, středa 28.8. – Humbuk v Lúčenci
Stav tachometru 71 970 km. Pozvolna vstáváme pod naším přístřeškem u letiště. Někteří i nedobrovolně dříve, neboť nás budili „nedospaví dědkové“ (ti nad čtyřicet let věku). Ivan posnídal a vyměnil si ložisko v zadním kole, které mu včera definitivně „zemřelo“. Dojel už i Mišo ve dvěstěpadině. Povede totiž naši spanilou jízdu skrz centrum Lúčence. Lidé mávají, zdraví a gestikulují. Loučíme se s našimi slovenskými kamarády a jedeme dále na Západ. Naším cílem je hrad Divín, pod kterým posléze obědváme. Trochu prší, jede se se střechami.
Cestou necestou křižujeme slovenský venkov tak důkladně, až jsme se ocitli ve vojenském prostoru. Nakonec raději otáčíme zpět, neboť cedule už varují, že prý jsme v ohrožení života. Tak jestli by tam měly jezdit tanky a střílet ostrými, tak raději takticky ustoupíme. Některé stroje potřebovaly již akutně tankovat, tak jsme nakonec našli jakousi malou čerpačku mezi poli. Z Krupiny stoupáme vzhůru směr Horné Kaponice, kde jsme elegantně vyřešili dnešní spaní. Vlevo stál jakýsi domek a u něj byla krásná louka a ovocné stromy, kde trhal jakýsi mladý muž švestky na pálenku. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že si tu můžeme udělat ležení. Ondrej Nagy byl velice milý, přišla i jeho žena s malou dcerkou, poseděli s námi a obzvlášť Ondrej vydržel diskutovat a konzumovat do pozdní noci. Bylo také velmi sympatické, když se objevil jeho soused na třipade kývačce a přivezl nám na zahřátí flašu domácej marhulovice. Ujeto 130 km
14.den, čtvrtek 29.8. – Zachránil nás Citron
Stav tachometru 72 100 km. Slunné ráno nás tahá ze spacáků. Paní domu kvůli nám upekla švestkový koláč, který nám moc chutnal. Loučíme se s těmito milými osadníky a jedeme na Bánskou Štiavnicu. Bereme to přes kopec zkratkou, kde je třeba sklesat opravdu prudký sešup. Klémovi se teď naplno projevila závada, která začala v neděli, v již zmiňovaném Miskolci.
Zelený Amerikán musel klesat tou nejpomalejší jedničkou a i tak Kléma s chutí využil jedné rovné odbočky jako únikové zóny. Pod kopcem zastavujeme a revidujeme problém, žádné seřízení nepomohlo, tak jsme se propracovali až k pedálům. Vodorovná trubka toho brzdového navlečená na ose byla trhlá, rozšklebená, pedál pružil a ještě bral sebou ten plynový. Takže pedály ven a hledáme ochotného pána se svářečkou, který nám musí tento problém pomoct vyřešit. Asi tři stroje vyrazily na průzkum hledat dílnu. Nakonec nám místní poradili, kde máme hledat kutila, kterému nikdo neřekne ve vsi jinak než Citron. Našli jsme ho a pedály Klémovi zavařil.
Pozdně jsme poobědvali a i přes neplánované zdržení jsme stihli poslední dvouhodinovou prohlídku v báňskom múzeu ve Štiavnici. Nafasovali jsme pláště, helmy a světla a sfárali jsme pod zem. Seznámili jsme se s historií hornictví ve zdejším kraji dokonale, toto muzeum bylo velmi působivé. Po exkurzi ještě chvíli pokračujeme v jízdě a když se začalo smrákat, našli jsme u Malých Kršteňan na poli za prasečákem pěkné místo k přenocování. Ujeto 83 km.
15.den, pátek 30.8. – Finále v Hluku
Stav tachometru 72 183 km. Poslední ráno na Slovensku si nejvíce „pochvaloval“ Sedma. Zatímco ostatní v poklidu chrupkali, jeho v pět ráno vzbudil ryk hladových prasat, která dostávala krmení. Snídáme a vyrážíme přes Partyzánske a Topolčany do Piešťan, kde ještě tankujeme poslední zahraniční palivo. Poté jsme dojeli za Čachtice pod Čachtický Hrad, kde se s námi loučí Kléma s Věrkou, kteří chvátají jako pořadatelé na další akci na hrad Orlík, kde chtějí být do večera. My ostatní jdeme nahoru na hrad, ale prohlídka byla jen zvenčí, protože bylo zavřeno z důvodu rekonstrukce.
Rozhodli jsme se, že už nebudeme nikde obědvat a pojedeme rovnou do Hluku, kde nás myslím čeká jídla dost. Hranice České Republiky jsme překročili před Stráním a stoupáme táhle na Moravu. Kdosi poznamenal, že se jako obvykle mezi jinak odstupňovanými hydraulikami motá neskutečně podtočený „mechanický“ Sedma… V odpoledních hodinách jsme ve zdraví dobyli Hluk. Zajeli jsme nejprve pozdravit Lenku do práce a pak rovnou ke Kotačkům, kam dojeli všichni kromě Kotačkovic Otíka!
Jak se říká „to nevymyslíš“, Ivan skončil cirka patnáct metrů !!! od baráku před sousedy, kdy se Otík kousnul, něco v něm zařinčelo a hotovo. Dotlačili jsme ho do garáže a v průběhu podvečera, kdy se posádky sprchovaly, občerstvovaly a krmily, nám to nedalo a hledala se příčina. Našla se. V pravém válci vypadla nebo praskla jedna ze dvou segerovek pístního čepu a ta v motoru udělala pěknou paseku… No nic, Otík dostane GO motoru, hlavně že je doma. Večer proběhl jako obvykle vesele, jak už to tak v Hluku bývá. Hodnotili jsme a vzpomínali na dny předchozí, jak to zase nějak hrozně rychle uteklo. Ujeto 142 km.
16.a 17.den, sobota 31.8. a neděle 1.9. – Přes Orlík domů
Stav tachometru 72 325 km. Po klidném ospalém dopoledni jsme v Hluku naposled společně poobědvali, máváme Kotačkům a jedeme dál. Překročili jsme Buchlovské Hory, projeli pod Brnem a přes Úsobí, kde se odpojil Luděk, jsme dojeli do Rozkoše nad Humpolcem, na majestátný hrad Orlík, na který už včera v pořádku dorazili i Kléma s Věrkou a kde se dnes koná akce pod názvem Hradozámecká noc. Ujeto 200 km.
Nedělní přesun domů už byl jen labutí písní naší výpravy. Odpoledne jsme v pořádku zaparkovali naše oře do stájí. Z tachometru jsem opsal stav 72 670 km. To znamená, že jsme celkem za 17 dní ujeli 2481 km, což dává průměrnou denní dávku výletních 145 km. Zítra už náš čeká normální pracovní den, tak máme po HuBě.
Pavel zpracoval mapu cesty: http://goo.gl/maps/aYgM1
...téma doletu komára mě velmi zaujalo - doplnil bych tedy jednu související informaci: přibližně v 60. letech ve Francii zemřela žena na neznámé onemocnění a až poté bylo prokázáno, že se jednalo o malárii, nad kterou ovšem lékaři vůbec neuvažovali, protože se v Evropě nevyskytuje. Příčinou byl infikovaný komár - přenašeč, který sem byl zavlečen v kabině letadla z tropů. Vznikl tak nový lékařský pojem - letištní malárie - která se vyskytuje v okolí letišť právě díky těmto černým pasažérům a od doby jejího odhalení jsou tyto případy opětovně zachycovány a již i úspěšně léčeny, protože se už ví, o co se jedná.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: FANOUŠ)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Dolet komára
- doplnil bych tedy jednu související informaci: přibližně v 60. letech ve Francii zemřela žena na neznámé onemocnění a až poté bylo prokázáno, že se jednalo o malárii, nad kterou ovšem lékaři vůbec neuvažovali, protože se v Evropě nevyskytuje. Příčinou byl infikovaný komár - přenašeč, který sem byl zavlečen v kabině letadla z tropů. Vznikl tak nový lékařský pojem - letištní malárie - která se vyskytuje v okolí letišť právě díky těmto černým pasažérům a od doby jejího odhalení jsou tyto případy opětovně zachycovány a již i úspěšně léčeny, protože se už ví, o co se jedná.
zachováni SPZ