Ráno jsme vstali celkově dříve. Lopezovci si vzali kolo s povoleným výpletem a ten utáhli. Připojili jsme se na wi-fi a chtěli odeslat reportáž. Jenže velorexy.cz nepřijímaly, tak jsem Vlastíkovi napsal výhrůžný mejl :-) … Začíná pršet, teplota klesá. Není nač čekat, jedeme dál. Následovaly dlouhé nekonečné čtyřkové roviny směr Palencia. Šlo to svižně, kilometry ubíhaly jeden za druhým znatelně vpřed, porci dvou set do Palencie jsme zvládli dost rychle. Tankujeme pohonné hmoty a zajeli k mekáči na wi-fi. Ale smůla, tento podnik připojením nedisponuje. Máme vcelku hlad, blíží se třetí hodina, Jirka už vykazuje známky šílenosti, jelikož téměř sedm hodin nejedl. O kus dále jsme zjistili, že ani Carefour nemá otevřeno, Španělé v neděli prostě nefungují. Jedeme dále, někde za městem uvaříme ze zbytků v hadrácích bez nákupu.
Další kiláky naskakují, cirka 25 km musíme po dálnici až do městečka Lorca. Spustil se liják, dáváme zase střechy, které jsme během dne zase sundali. Musíme pořád vpřed, naše žaludky už mají doopravdy hlad, krom Greena s Martinem. Najeli jsme na malou silnici do kopců. Prašivka jede první a hledá se místo na vaření. Oni ale hledají stoly a lavice, nám už stačí kus plácku s trávou. Jirkovi hrozí za volantem Lopeze epileptický záchvat z hladu. Za vískou San Perdo de Arlanza jsme zastavili u starého polorozbořeného kláštera, kde je příhodné místo k uvaření. Blíží se večer, najeto máme dost, začínáme hledat spaní. Kousek od kláštera jsme učinili první pokus, ale zakotvili jsme až na druhý o nějakých pět kilometrů dále.. Je tu pěkný prostor pod stromy, s potokem i kamennými stoly a odpadkovým košem.
Pavel s Jirkou se dnes večer rozhodli pro zásah v Lopezovi, protože je světlo a čas. Už předevčírem v Portugalsku se ukázalo, že z levého výfuku jim jde charakteristický bílý dým a začínají fritovat převodový olej. Mysleli jsme si, že jak tomu dali záhul v těch kopcích na jedničku, že gufero nevydrželo. Včera dolévali 2 dcl oleje, dnes by to bylo myslím ještě více.
Tož se to otevřelo. Pod primárním kolem na klice na nás smutně koukalo z bloku vyběhlé gufero 32-62-10, tudíž ani nebylo kam dát segerovku. Dva milimetry na výšce ložiska drážku spolehlivě ukryly. Segerovku ani gufero na ložisko N305 nemáme, tak jsme to zaklepli zpět, zaklapli víko a děj se vůle boží. Za tmy jsme vše složili, olej dáme až ráno. Zdolali jsme dnes krásných 306 km.
PONDĚLÍ 30.5.
Vítá nás příjemné španělské ráno, sice pod mrakem, ale je to příjemné, že to hned nepeče. Po snídani jedeme dále španělským venkovem. Stavěli jsme na benzínce na dabljůsí a jeli dále na město Soria. Bohužel po chvíli jízdy Lopez zase kouří, simerink zjevně nedrží. Postupujeme vpřed, kilometry svižně ubíhají. Lopez hlásí, že pocukává. Čistí se karburace, koukáme na svíčky. Pomohlo to, jedem dál. To byla jen předzvěst toho, co nás čeká ve“ dni Lopeze“… Po nějakých deseti kilometrech tankujeme benzín a Lopez hlásí špatný chod motoru, že to netáhne, že cítí olej a vůbec, že to nějak divně jede. Koukáme na to, vynechává levý válec, tu a tam se chytá. Našli jsme na nýtkách volnou destičku pro kladívka na statoru. Sejmuli jsme jej a nýtky zaklepli.
Při startu jsme si všimli, že řemenice na motoru nějak podivně hází, že to tu včera nebylo. Z gufera pod ní regulérně teče olej, k tomu všemu motor dost hlučně kovově – ojničně klepe… Všechno je to podivné Začínáme přemýšlet nad tím největším možným radikálním řešením – výměna klikové hřídele. Chvíli celý motor prohlížíme, všelijak laborujeme a rozhodli jsme se tento vrchol expedičních zákroků absolvovat. První krok je dostat veškerou techniku do Sorie do kempu, cestou pořídit segerovku a nakoupit. Tak se stalo, Kléma se doptal na patřičný obchod a za 0,90 euro ji zakoupil. Nabrali jsme v supermarketu nějaké jídlo, které nám už chybělo, založili jsme tábor a po jídle zahájili operaci.
Špalky pod bloky na rozborku tu neměli, tak Green vyrazil na nedalekou stavbu pro cihly. Rozebrali jsme to. Hned v úvodu jsme našli velmi zajímavý problém – levý píst byl dole pod okénkem dost ošklivě ulomený a na čepu zcela vylágrovaný – tam to klepalo a to bylo to, co jsme slyšeli. Ložisko vlevo na klice bylo tentokráte vyběhlé až na kraj odlitku a gufero se volně potulovalo kdesi pod primárním kolem.
Začalo pršet, vytvořili jsme improvizovaný přístřešek z plachty a pod ním jsme až do půlnoci skládali motor s použitím nové klikovky, výbrusové sady a ložisek na klice. Byl to zase jednou intenzivní expediční zážitek. Motor se do Lopeze dá až ráno, uvidíme, co se bude dít. Dnes jsme ujeli podprůměrných 106 km.
ÚTERÝ 31.5.
Ráno a dopoledne Lopezovci vracejí motor do stroje, zapojují a seřizují vše kolem, aby stroj mohl pokračovat dále. V poledne bylo hotovo, Jirka to projel a je prvotně spokojen. Balíme, mechanici se sprchují a tentokrát ještě lehce obědváme, ale pak už musíme vpřed směr Zaragoza, která je od Sorie vzdálená asi 150km.
Lopez je syrový a čerstvý, záběh je prováděn v plně naloženém expedičním provedení, Jirka je ale velmi citlivý řidič a popasoval se s tím velmi dobře. Celkově všichni jedeme místy cca o 15-20km/h pomaleji, abychom zelenému pacientovi v rekonvalescenci neujížděli. Jinými slovy, nasadili jsme rychlostní režim BRK (Brychta – Rozi – Kitler) a pomaleji, ale souvisle postupujeme vpřed.
Do Zaragozy jsme vjeli po pětiproudé silnici, chvíli poté, co Kléma vyměnil Kladívko na svém stroji. Navigace nás dobře vytáhla z města, docela bojujeme se silným větrem. Následuje cca 130 km do města Lleida. Cesta je fajn, ale posledních 80km má jednu ne nepodstatnou nevýhodu… Vedle ní vede placená dálnice, ale všichni nákladní dopravci šetří seč mohou a své kamiony posílají poo trase zadarmo, tedy tam, kudy jedeme my. Za námi i proti nám valí se stovky tiráků, větrné víry s námi cloumají, nic moc jízda. Napočítal jsem tak možná třicet jiných osobních aut, ty jsou asi všechna na dálnici, tady jedou v podstatě náklaďáky a my. Jak je odpoledne a stíny se natahují, vždy když před nás vyrazil kamion, jeho obludný stín velikosti žraloka ze Spielbergových Čelistí, překryl roztomilý stín našich hadráčků.
Už za šera vjeli jsme do Lleidy a projeli jí severovýchodně durch. Je tma, hledáme kam hlavu složit. Nakonec jsme našli pěkné místo na kraji sadu u JZD Balaguer, kde jsme strávili příjemnou noc. Je to až neuvěřitelné, ač pomaleji, leč souvisle jsme dnes od odpoledne do 22 hodiny utrhli krásných 333 km.
STŘEDA 1.6.
Den dětí začíná sluncem. Balíme stany, přičemž na nás nakouklo několik místních zemědělců. Vypadalo to asi tak, že nejprve projel kolem Turek, zíral na Velorexy a poslal sem Drápalíka. Ten se taky podíval a poslal jsem Pávka s Rakosníkem… Čeká nás kopec přes Andoru, a tím pádem také pořádný test Lopeze. Bereme benzín, díky včerejšímu režimu BRK jsem u Fanouše naměřil spotřebu 3,9l/100km, Kléma měl 4,1, což nebylo zlé. Na příjemném odpočívadle jsme poobědvali a po devíti kilometrech vjeli do Andory.
Město Andora v zemi Andora je v kopci, samé obchody, prostě v duchu bezcelní zóny. Musí tu být luxusní lyžování, podjíždíme lanovky, míjíme apartmány pro lyžaře, okolo jsou sjezdovky a dokonce i zbytky sněhu. Přehoupnutí do Francie znamená buď zdolat sedlo nebo projet placeným tunelem. Samozřejmě volíme sedlo. Port d´Envalira (2408m.n.m.) je hezké místo na které se vinou serpentýnojózní „střeva“, ale cesta široká, tu a tam dvojpruh a ve vracečce se dala udržet dvojka. Vydupali jsme to nahoru, poslední dojel Lopez, kterého Jirka pořád šetřil a nerval. Nahoře atmosféru nejvíce zpestřilo počasí. Teplota postupně opadla z patnácti na mínus jeden stupeň a ejhle z mračen padal regulérní sníh… Někteří ale vydrželi v kraťasech i sandálech naboso.
Následuje padání dolů do Francie. Stále pod mrakem, do nějakých 1600 m.n.m. stále lehce sněží. Má to ale obrovskou výhodu, jelikož v táhlých klesáních se nehřejí brzdy. V jednom z městeček zastavujeme na nákup v Carefouru a z Mont Louis už úzkým údolím padáme k moři. Cesta rychle ubíhá, posledních cca 30 km před Perpignanem jedeme po dvouproudé komunikaci s větrem chvíli v zádech a chvíli v levém boku. V Perpignanu jsme nuceni lehce zasáhnout do Lopeze, protože začal jít na jeden válec. Posledních večerních cca 20 km na pobřeží Středozemního moře do Gulfe du Lion anobrž Lionského zálivu bylo ve znamení hledání kempu, který jsme našli za vesnicí Canet-Plage. Fučí vítr od vody a to velice, stavíme stany, vaříme a pozvolna usínáme. Ujeli jsme solidních 322 km.