|
 autor:  1. 9. 1998přečteno: 22300 xfoto: 2známka: - |
Účastníci cesty: Velorex 16/350 (rok výroby 1969), Vlastimil Vávrů
(pilot), Jan Čadek (navigátor)
Jsem majitelem Velorexe 16/350. Po jarním
srazu Velorexů v Boskovicích v květnu 1998 jsem dostal chuť „dokázat
se svým Velorexem něco velkého“.. Věděl jsem, že členové Velorexklubu vykonávají
různé jízdy na sever Evropy, Českou republikou, toulky Moravským krasem atd.
To obnáší každý den ujet se svým Velorexem dva možná tři sta kilometrů. Proto
mě napadlo zkusit ujet za den velkou vzdálenost. Moje kamarádka, která v té
době dělala v Německu u Bodamského jezera au-pair, v žertu řekla,
jestli se za ní nepřijedu se svým Velorexem podívat. Rozhodl jsem se jí vzít
za slovo.
Vzdálenost je zhruba 900 kilometrů. Chtěl jsem dojet za jeden den co nejdál.
Samotnou cestu samozřejmě předcházely přípravy. Za prvé, potřeboval jsem spolujezdce,
který by byl ochoten podstoupit riziko, že se nám několik set kilometrů od domova
porouchá Velorex a my budeme odkázáni jenom sami na sebe a svoje schopnosti.
Jeden takový se našel, ale tři dny před odjezdem odřekl. Můj Velorex i já jsme
už byli na cestu připraveni, a tak jsem rychle sháněl náhradního spolujezdce.
Stal se jím můj kamarád, bývalý spolužák Honza Čadek. Hrozně se mi líbilo, že
se jenom zeptal:“A je ten Velouš spolehlivej?“. Na to jsem odpověděl, že je
stoprocentně spolehlivej. To mu stačilo k tomu, aby do toho se mnou šel.
Já sám jsem o stoprocentní spolehlivosti Velorexe přesvědčen nebyl. Najel jsem
s ním všehovšudy pár tisíc kilometrů, většinu z nich blízko domova,
a jediná delší cesta (sraz Velorexů v Boskovicích) skončila rozpadnutou
vrtulkou chlazení.
Teď jsem měl již od Tomáše Čiháčka vrtulky chlazení nové, takže jsem v tomto
ohledu mohl být klidný. Před odjezdem bylo nutné Velorexe kompletně zkontrolovat.
Znamenalo to projít všechny šroubové spoje, elektroinstalaci, zapalování, karburátor,
výplety kol a stav ložisek v kolech. Bylo také nutné vybavit Velorexe náhradními
díly. Poučený jsem byl z článku ve Velorexkurýru o výpravě za polární kruh.
Nechtělo se mi však vozit s sebou velké množství náhradních dílů, které
by zatěžovaly mého miláčka, a tak jsem je omezil jen na pístní kroužky, píst,
řemen, vrtulku, svíčku, přerušovač, hustilku, duši, soupravu na lepení duší,
izolační pásku, plovák, řetěz, pumpičku a nářadí. Předběhnu a řeknu, že se to
ukázalo jako dostačující. Na cestu jsme si vyhradili tři dny. Pátek, sobotu
a neděli. Jeden den cesta tam, druhý den návštěva Bodamského jezera a naší kamarádky
a třetí den cesta zpátky.
Trasa naší cesty byla následující: Jižná, Veselí nad Lužnicí, České Budějovice,
Strakonice, Strážný (hraniční přechod), Freiung, Grafenau, Degendorf, Landshut,
Mnichov, Dachau, Augsburg, Ulm, Biberbach, Badwaldsee, Weingarten, Ravensburg,
Markdorf, Meersburg a Uberlingen. Naše kamarádka nám poslala podrobný popis
cesty i s čísly silnic, takže v orientaci by neměl být problém. Pro
jistotu jsme si s sebou vzali autoatlas a mapy Rakouska a Německa. Velorexe
bylo nutné ještě vybavit stanem, spacími pytli a jídlem. Úžasně velký zavazadlový
prostor mi Velorex nabídnul pod přední kapotou. Před nohama a palivovou nádrží.
Vše se tam pohodlně vešlo, bylo jenom potřeba jednotlivé věci upevnit pružnými
držáky na kufry s háčky na koncích. Na podlahu pod nohy spolujezdce se
vešel desetilitrový kanystr. Den odjezdu se blížil a já jsem ze čtvrtka na pátek
ani nemohl dospat. Vyjížděli jsme v pátek okolo deváté dopoledne. Naše
trasa vedla přes Veselí nad Lužnicí, České Budějovic a Strakonice do Strážného,
tam jsme překročili hranice s Německem. Chyběl mi olej do benzínu, a tak
jsem se rozhodl ho koupit u některé z čerpacích stanic.
Můj spolujezdec s sebou bere videokameru a již od začátku tímto způsobem
dokumentuje naši cestu. Před Českými Budějovicemi se nám nenadále zadřel motor.
Naštěstí to bylo zadření slabé, a tak lze pokračovat bez problému v cestě.
Zastavujeme v Českých Budějovicích a čepujeme benzín. Přistupuje k nám
dívka od benzínové pumpy a čistí přední okénko našeho Velorexe. Usmívá se. Snažím
se koupit nějaký kvalitní olej, ale je velice drahý, nechávám to na další pumpu.
Takže cestou až ke Strážnému stavíme u každé benzínové pumpy a vybíráme si olej,
ale všude je buď předražen nebo mají jenom nevhodné druhy (M2T). Je něco málo
po poledni a my stojíme u poslední benzinové pumpy asi šest kilometrů od hranicve
Strážném. Plním nádrž i kanistr benzínem. Poslední šance, kde koupit olej. Vybírám
z oleje OMV(320 Kč/l), Castrol (470 Kč/l) a jakýsi Mogul 2T (48 Kč/l).
První dva si dovolit nemohu. Volím poslední z nich. Na láhvi je napsán
mísící poměr 1:40. Já míchám pro jistotu 1:25. Mám totiž s českými oleji,
které mají v názvu 2T velmi špatné zkušenosti. Se staženou střechou a dobrým
počasím projíždíme hranice.
S Velorexem žádné problémy nebyly ani na naší ani na německé celnici. Spíše
vzbuzoval sympatie. To, že jsme v Německu se projevilo ihned změnou kvality
silnic. Velorex téměř vůbec nedrncal. Motor, rovnoměrně prohřátý opatrnou jízdou
nyní v kopcích překvapoval. Myslel jsem, že pojedu na dvojku a trojka „nebude
brát“, ale bylo to přesně o stupeň výš. Pendloval jsem mezi trojkou a čtyřkou.
Měj jsem radost, že i přes tak velké naložení Velorex skvěle jede. Z mé
zkušenosti velmi záleží na způsobu a rychlosti zahřátí motoru. Nejlepší je studený
motor hned od začátku držet v dvou třetinách maximálních otáček a včas
podřazovat. Přetáčíme-li studený motor jednak se nadměrně opotřebovává a jednak
se zahřejí rychleji válce a hlavy motoru než kartery, což podle mé zkušenosti
způsobuje, že motor po zahřátí nedosahuje maximální výkon. Ještě horší je podtáčet
a přetěžovat studený motor. Velorex dobře seděl také kvůli tomu, že jsem před
odjezdem seřídil brzdy, dal do kol nová ložiska a dotáhl přední nápravu. Během
cesty se všechno tak rozhodilo, že na jejím konci byla ovladatelnost Velorexe
ve větších rychlostech o mnoho horší.
Byli jsme v časovém skluzu, způsobeném sháněním oleje, a chtěli jsme ho
dohnat. Plánovali jsme překročit hranice okolo oběda, ale udělali jsme to až
v půl druhé. Zvýšil jsem tedy rychlost. Tachometr mi přestal jít hned někde
v Čechách (ometený konec náhonu), a tak jsem rychlost určoval podle kilometrovníků.
Navíc je to přesnější. Snažil jsem se udržovat průměrnou rychlost devadesát
kilometrů za hodinu. Ukázalo se, že to pro Velorexe není žádný problém. Během
těch několika hodin jízdy se motor tak prohřál a změnil úplně svoji charakteristiku.
Za malých otáček se mu „moc nechtělo“, ale když nabral určitou rychlost, držel
si jí na minimum plynu. Přijíždíme
do Freiungu, odbočujeme na Grafenau. Nemohli jsme najít odbočku na Deggendorf.
Nevšimli jsme si jí a vjeli jsme až do města. Další půlhodinové zdržení než
jsme se vymotali. Až do teď jsme jeli po silnicích první třídy, nyní však přijíždíme
na dálnici. Rychlost vozidel na německých dálnicích je mnohem vyšší než na našich,
a tak jsme tam s Velorexem byli zdaleka nejpomalejší. Podařilo se mi tam
předjet jenom jeden starý náklaďák. Zastavujeme na dálnici na parkovišti nedaleko
před Mnichovem, a doplňuje z kanystru prázdnou nádrž.Dávám olej v poměru
1:25. Svačíme, já kontroluji stav mého stroje. Trubky v zadní části byli
horké od motoru. Jinak vše v pořádku. Nad našimi hlavami velmi nízko létají
letadla, přistávající na letišti v Mnichově. Odbočujeme na exitu
číslo 471 směr Dachau, abychom se vyhnuli Mnichovu.
Míjející auta na nás troubí, mávají nám. Mnozí si nás fotí. Našli se i lidé,
kteří si nás natáčeli na kameru. Projíždíme okolo závodu na BMV v Dingolfingu.
Krajina je téměř plochá, je vidět velmi daleko. Okolo dálnice jsou pole obilí,
brambor a kukuřice. Začínají se u nás projevovat první znaky únavy. Nevěděl
jsem, jak bych se ve Velorexu uvelebil. Došlo to tak daleko, že jsem přidával
plyn levou nohou a pravou jsem měl nataženou dopředu do zavazadlového prostoru.
Na dálnici, kde se jelo neustále rovně a na stejnou rychlost to šlo. V této
části cesty jsem chtěl dohnat časový skluz. Zkoušel jsem taky maximální rychlost.
Podle kilometrovníků jsem dosáhl 120 km/h. Samozřejmě jenom na chvíli, pak jsem
opět zpomalil. Rozhodl jsem se jet stálou rychlostí 100 km/h. I když je to jenom
o deset kilometrů v hodině víc než jsem jel doposud, ukázalo se to jako
velký oříšek. Musel jsem držet dvě třetiny plynu, motor šel nějak divně, jako
by ho něco brzdilo, a pak se to stalo: silný zvuk tření kovu o kov a smyk zadního
kola. Motor se zadřel. Okamžitě jsem vyšlápl spojku a jel setrvačností. Asi
tak po dvou set metrech jsem spojku pustil, chvíli prokluzovala a pak se motor
roztočil. Nedoufal jsem, že zadřu motor, protože jsem mazal dost a navíc měl
najeto již šest tisíc kilometrů od té doby, co jsem mu dělal generálku.
Pro jistotu zastavuji u krajnice, nechávám motor běžet na volnoběh a přilévám
další olej do benzínu. Znovu pokračujeme v jízdě. Zdá se, že se vnitřek
válců ani kroužku nijak nepoškodily, protože výkon je stejný, neklesl. Po asi
pěti kilometrech se situace opakuje, jenomže v horším provedení. Opět přilévám
olej. Takto se mi to stalo celkem sedmkrát, oleje je v benzínu odhadem
1:15 a bojím se, že kdybych ho ještě přilil, neprotekl by benzín karburátorem.
Jsem nucen jet 75 km/h. V motoru se ozývají rázy, výkon klesl a změnil
se i jeho zvuk. Nářadí na sejmutí hlav jsem s sebou neměl, a tak jsem doufal,
že když pojedu opatrně, vydrží to. Toto byla jediná vážná porucha, která se
nám stala. Bezesporu to bylo zapříčiněno nekvalitním olejem, protože jinak by
se motor zadíral i dříve během cesty. Při přelívání benzínu z kanystru
do nádrže před Mnichovem jsem totiž poprvé mazal jenom oním Mogulem 2T, kdežto
do předchozího benzínu jsem dal i zbytek oleje OMV X- Bike. Navíc v úseku cesty,
kdy se nám to stalo, nebyla žádná čerpací stanice. Vlastně mě to velice překvapilo.
Blížíme se k Ausburgu a konečně potkáváme čerpací stanici. Jak známo, v Německu
nemají olovnatý benzín, a tak tankuji plnou nádrž i kanystr benzínem Natural
Normal a kupuji kvalitní olej do benzínu Aral. Změna je okamžitě znát, motor
opět mění svůj zvuk, ale poškození vnitřku válců je podle sníženého výkonu patrné.
Projevuje se to hlavně v kopcích.
Pár kilometrů po projetí Augsburgu máme defekt. To je legrace, byl jsem na to
totiž připravený a během dvaceti minut byla ušlá duše vyměněna za novou. Projíždíme
Ulmem a Biberbachem.V posledně jmenovaném městě jsme chtěli nabrat docházející
benzín, ale zapomněli jsme, a jak už jsem výše předeslal, v některých úsecích
je síť benzinových pump velmi řídká. Právě jsme byli v takovém řídkém úseku.
Proto se modlíme, aby nám vydržel benzín do Weingartenu, protože právě tam je
podle mapy nejbližší čerpací stanice. Asi dva kilometry před Weingartenem nám
dochází benzín. Beru si kanystr a vydávám se do města pro benzín, můj spolujezdec
hlídá Velouše. Po chvíli nacházím pumpu. Je pouze na kartu. Tu my nemáme. Nacházím
další čerpací stanici, ale stav se opakuje – jsou pouze na kartu. Zeptal jsem
se proto na čerpací stanici, kde lze platit normálními penězi. Po chvíli vyptávání
jsem se dostal k čerpací stanici Avia. Nikde žádná obsluha. Vypadalo to,
že je zavřeno. Stojany však svítily zeleně. Po prozkoumání stojanů jsem zjistil,
že se do stroje vloží bankovka a pak se čepuje. Pro jistotu jsem si to nechal
vysvětlit od jedné mladé Němky. Vkládám do stroje padesáti markovku. Tankuji
plný desetilitrový kanystr, dělá to šestnáct marek. Jdu ke stroji, mačkám blikající
tlačítko, ale vrácení 34 marek jsem se nedočkal. Vypadl pouze lísteček s Vielen
Dank. To mě velice naštvalo. Neustále jsem mačkal na tlačítka stroje. Až teď
jsem si všimnul nápisu, že nerozměňuje. To byl nejdražší benzín, který jsem
kdy koupil.
Bylo okolo půl deváté večer a k cíli nám zbývalo ještě dvě stě padesát
kilometrů. Pomalu se stmívalo a v dálce začínaly být vidět červánky. Foukal
příjemně teplý vítr. Jelo se skvěle a Velorex běžel jako hodinky. Do městečka
Uberlingen, které leželo na břehu Bodamského jezera jsme dorazili kolem půl
dvanácté večer. Nedařilo se nám však najít odbočku na Lippersreute, kde naše
kamarádka bydlela. Ptali jsme se několika Němců, ale všichni se zdáli být opití,
protože správnou cestu nám neporadil žádný z nich. Po hodině bloudění jsme
se rozhodli, že budeme v cestě pokračovat až ráno. Hledali jsme vhodné
místo pro nocleh. Vydali jsme se po úzké cestě, která nás zavedla na vinohrad.
Tam jsme zaparkovali Velorexe a vypakovali stan, který jsme ani nerozkládali,
pouze jsme si na něj lehli.
Ke břehu jezera to bylo asi dvě stě metrů. Třicet metrů od nás byla železniční
trať, kde často jezdil vlak. Nedaleko byl i kostel s hodinami, jejichž
zvon odbíjel každou hodinu. Byli jsme ale tak vyčerpaní, že nám to nevadilo,
a spali jsme dobře celou noc. Ráno jsme vstávali kolem sedmé hodiny. Sbalili
jsme si věci, a protože byla baterie vybitá, museli jsme Velorexe kousek vytlačit,
abychom ho mohli roztlačit. Při tomto manévru si můj spolujezdec rozřízl lýtko.
Rána vypadala ošklivě a měřila šest centimetrů. Bylo nutné ji pevně zavázat,
abychom zastavili krvácení. U benzínové pumpy jsme načepovali benzín a půjčili
si klíče od WC, kde jsme se umyli a Honza si vyčistil ránu. Obsluha pumpy byla
ochotná.
Při návratu jsme u Velorexe zahlédli staršího Němce, který si se zájmem náš
stroj prohlížel. Řekli jsme mu o naší cestě, že jsme z České republiky
a něco o našem stroji. Tento milý člověk nám také sdělil konečně tu správnou
cestu do Lippersreute. Do šest kilometrů vzdálené vesnice jsme dorazili kolem
půl deváté. Po přivítání s naší kamarádkou jsme posnídali společně s celou
rodinou, u které bydlela. Tato rodina jí půjčila auto, ve kterém jsme celý den
jezdili po nejzajímavějších místech okolí. Společnost nám dělali ještě dvě české
au-pair.(Náš tip: dejte si zmrzlinu v Uberlingenu v cukrárně u přístavu,
je skvělá). Večer jsme si udělali oheň na břehu jezera. Jedna z děvčat
měla kytaru. Kdo nezpíval, mohl pozorovat osvětlené lodě. Někteří z nás
se v jezeře vykoupali. Přenocovali jsme u naší kamarádky.
Ráno kolem sedmé jsme vstali, sbalili si věci a v půl osmé vyrazili zpět
k domovu. Dopoledne se jelo velmi dobře, a proto jsme jeli bez přestávky
až k Mnichovu. Tady jsme posvačili, já jsme zkontroloval stav vozidla.
Mimo extrémního přehřátí jsem nezjistil žádné závady. Celkem jsme dopoledne
ujeli asi čtyři sta kilometrů. U nejbližší pumpy jsme nabrali plnou nádrž i
kanystr a jeli bez přestávky až k českým hranicím. U Freiungu jsme zabloudili.
Najeli jsme navíc pár kilometrů, ale moc času jsme neztratili. Na hranicích
jsme byli kolem páté večer. Jakmile jsme překročili hranice, nálada vzrostla,
stejně jako silniční nerovnost.
Být dvě stě kilometrů od domova znamenalo v našich měřítkách být prakticky
doma. Zbytek cesty uběhl velmi rychle a my jsme byli kolem sedmé hodiny doma
v Jižné a Deštné u Jindřichova Hradce. A příjezd domů to jsou také poslední
záběry našeho videa, které jsme z cesty pořídili. Jeho konečnou úpravu
jsme udělali asi týden po příjezdu. Ukázalo se, že Velorex, který byl původně
zkonstruován pro přepravu na malé vzdálenosti, lehce zvládne i okolo tisíce
kilometrů za den.
|
|
 |
Oznámkujte článek jako ve škole: nehodnoceno
Související články:
| |
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. |  Bodamské jezero 1998 | |
| |
| Ahoj Vlasto
Jen bych chtel napsat ze pri cteni tohohle clanku uplne jako bych videl jednu ze svych cest velorexem Evropou.
Napr. stejne zazitky pri prekroceni hranic. Zajimave jsou tvoje poznatky o chovani motoru, od nikoho jsem to predtim neslysel a musim rict ze jsem pri dlouhych jizdach mel presne takovy pocit jako ty, jen jsem si to nevysvetloval vedecky jako ty, ale spis jsem se priklanel k vyvetleni ze s poctem hodin za volantem roste moje ridicska otrlost a proste se nebojim na to vic slapnout a proto to vic jede. Pri daleke ceste alespon ze zacatku mam totiz tendenci stroj setrit, protoze si clovek rika ze kdyz pojede opatrne, snizi riziko nejakeho pruseru. I proto se trochu divim ze jsi si v takovych podminkach kdy jakakoliv zachrana akce by stala spoustu penez lajsnul zkouset maximalni rychlost. V tomhle obdivu mas muj obdiv.
Jinak ty caste pozdravy ostatnich motoristu mne ze zacatku desily, spoustu lidi tptiz proste jen troubi, a mne to uvadelo v pocit ze mne chteji upozornit na nejakou zavadu viditelnou zvenci(byt si ji stezi dokazu predstavit).
Stejne tak te obdivuju v pripade vymeny duse, mne diky me neschopnosti stal defekt (asi v 1 v noci v Belgii na dalnici) v propoctu cca 3000kc.
Myslim ze takovym cestovatelum jako jsme my ( i kdyz ty i jini jiste vyrazeji lepe vybaveni nez ja) se velmi hodi klubova karta UAMK, protoze velmi snizuje riziko astronomickych nakladu spojenych s nejakym kiksem v zahranici.
MichalPosláno 10.10.2004 v 23:13 |
|
|
|  |  Re: Bodamské jezero 1998 | |
| |
| Na tuto mojí první velkou cestu se nyní dívám už s nostalgií. Stroj jsem tehdy vůbec neměl dobře připraven a dnes (i když mám stroj připraven nesrovnatelně lépe) bych se na ní sám nepustil.
Faktem ale je, že jsem od 13-ti let prošel přes Pionýra, Stadiona, Pařeza, Simsona, ČZ 175...takže jsem praktické zkušenosti měl...Posláno 11.10.2004 v 07:34 |
|
|
|
Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|
|
|
|
| | Celkem článků: | 842 | | Celkem fotografií: | 9451 |
|
|
TOP články |  |
| |
Diskuse u článků | |
| |
|
|
Zaregistrovat
Verze pro tisk
Odeslat na e-mail)
Bodamské jezero - video
www.vavru.cz
