|
Cesta století (Dalekonosný hadraplán) - Velorex a já V | |
 autor:  14. 2. 2005přečteno: 12296 xfoto: 0známka: 1 |
Velorex jsme vycpali vším potřebným. Podařilo se nám mezi zavazadla vměstnat vedle
plné tábornické výzbroje kanystr benzínu. Velorex sice doposavad jezdil velmi
dobře, ale řekl jsem si, že pro jistotu nebudu pokoušet osud a vzal jsem sebou
skoro celou autodílnu. Vezl jsem si dokonce i malý svěrák.
Vyrazili jsme jednoho hezkého červencového rána velmi brzy a zamířili směrem k
Bratislavě. Tehdy ještě nevedla z Prahy do Bratislavy dálnice. Vedla jenom do
Mirošovic a z Bratislavy do Malacek. K Bratislavě jsem se přiblížil až k večeru.
Na cestu do zahraničí jsme byli řádně pojištěni, měli jsme benzinové kupony a
všechny ostatní náležitosti. Přesto jsme měli strach, neboť si z nás dělali kamarádi
legraci, že takové splašené roury, jako máme my, prý přes hranice nepouštějí.
Ne že bychom jim věřili. Ale jeden nikdy neví.
Hraniční přechod jsme projeli bez problémů. V Budapešti jsme vyhledali jednoho
maďarského přítele a připravili ho na to, že se u něj na zpáteční cestě hodláme
stavit a bez velkého zdržování jsme pokračovali v cestě. Nedozírnými rovinami
Maďarska probíhala cesta bez větších zážitků. Všechno začalo až na rumunských
hranicích. Doposavad a ani později v Bulharsku jsme nevyvolávali příliš velkou
pozornost, neboť družstvo Velo zaznamenalo zahraničně obchodní úspěch v tom, že
se mu podařilo vyvézt nějaké ty Velorexy do Maďarska a Bulharska. Tomuto exportnímu
úspěchu však ušlo Rumunsko. Velorex zřejmě v tvrdé konkurenci Dácie neobstál.
I když to zajisté muselo být o prsa. Proto taky jsme se stali po překročení rumunských
hranic středem pozornosti. Kde jsme zastavili, tam se lidé srocovali. Na venkovských
cestách se plašili koně, starci padali z oslů a opilci byli okamžitě střízliví.
Hned u první benzinové pumpy jsme se dozvěděli, že kupony, které jsem si zakoupil
na nejlevnější benzín už nejméně tři měsíce neplatí. A že benzín musíme kupovat
za hotovost. Oba, já i má choť, jsme byli ještě studenti a hotovostí jsme nikdy
moc neoplývali, Hlavně ne na této cestě. Snažili jsme se tedy u cestovní kanceláře
dosáhnout buďto výměny za platné kupony, anebo okamžitou refundaci, ale dvoudenní
jednání nevedlo nikam. Výsledek byl, že kupony nám budou refundovány v Praze a
v Rumunsku budeme muset kupovat benzín za hotové. Krátce poté jsem zjistil, že
pneumatika na zadním kole, která byla ještě v Praze, to znamená necelých 1000
km daleko úplně nová, byla teď již skoro bez vzorku. Nechtělo se mi věřit svým
očím, že by se tak rychle mohla pneumatika sjet. Ale bylo to tak. Pneumatika prostě
neměla vzorek. Co dělat, musli jsme jet dál. A protože se nám Velorex při jízdě
kymácel, jak byl naložený, ještě jsem zadní pneumatiku trochu přifoukl, aby byla
tvrdší. Proč ta pneumatika byla sjetá, na to jsem přišel až o několik měsíců později.
Zjistil jsem totiž, že celá zadní vidlice je křivá a že zadní kolo stále běhalo
trochu bokem. To byl taky důvod, proč naložený Velorex tak podivně šmajdal. Ovšem
to jsem v Rumunsku ještě nevěděl. Přejeli jsme sedmihradské roviny a dorazili
k Transylvánským Alpám. Když jsme projížděli jedním krásným kaňonem, kde tekla
divoká řeka a představovali jsme si, jak by se krásně dala jet na keně, najednou
kde se vzal, tu se vzal, z ničeho nic uprostřed silnice ležel velikánský balvan,
který zřejmě spadl ze stráně. Předními koly se mu vyhnout nebyl problém. Ale bylo
to v zatáčce a všiml jsem si ho na poslední chvíli a nepodařilo se mi včas provést
zmíněný osmičkový manévr. Došlo k prudkému nárazu, který zněl jako kov na kov.
Velorex celý poskočil, ale setrvačností svých 60-70 km v hodině se řítil dál.
Už však ne rovně, nýbrž zadek se začal smýkat nalevo a napravo. Vypadalo to, že
se skoulíme rovnou do peřejí. Naštěstí se mi to podařilo ukočírovat a sjet ke
straně.
Můj první dojem byl, že upadlo zadní kolo i s motorem. Ale když jsem zadek ohledal,
nevypadalo to zase tak hrozně. Nárazem na kámen praskla zadní pneumatika. Ale
jak to opravit. Měl jsem s sebou náhradní duši, a tak jsem kolo sundal, duši vyměnil
a tu velikou díru na straně pneumatiky jsem vypodložil silnějším kusem gumy, který
jsem pro takový případ vezl s sebou.
Za půldruhého dne se nám podařilo dorazit k bulharsko-rumunské hranici. Přepravili
jsme se přes veliký most Přátelství, který vede před Dunaj, ale na druhé straně
nám opět ze zadního kola utekl vzduch. Tentokrát to bylo vážnější. Plášť pneumatiky
jsme měli prodřený, na běhounu skrz na skrz. No to je konec. Nebyl jsme přesvědčen,
že bych toto nějak dokázal . Ale rozhodl jsem se, že se o to přece jenom pokusím.
Následovalo obvyklé vykládání Velorexu, stavění ho na pákový hever a demontáž
celého zadního kola. U zadního kola Velorexu je to obzvlášť složitá operace ve
srovnání s běžným autem, kde stačí povolit jenom čtyři šrouby. Tady se musí ještě
odpojit řetěz, brzdové lanko, a vytlouci osička. Díru jsem opět vypodložil kusem
tvrdé gumy, ale toto řešení se neukázalo jako příliš trvanlivé. Zbývajících padesát
kilometrů do Varny jsme díky neustálému opravování zadního kola jeli celý den.
Obřad - vykládání a opravy - jsme s železnou pravidelností prováděli každých několik
kilometrů. Doufal jsem, že se mi ve Varně podaří koupit novou pneumatiku. S Velorexem
se nám podařilo doplazit do kempu, pak jsme jeli do prodejny autobusem. Ale pneumatiky
došly a i kdyby je měli, stála by jedna 42 leva, což bylo zhruba třikrát tolik
než u nás. S takovýmto obnosem jsme chtěli vyžít skoro deset dní. Byl jsem tím
tak rozrušený, že jsem na zpáteční cestě zapomněl v autobuse tašku se všemi doklady
a penězi. Tentokrát se ale štěstěna rozhodla být na nás jednou milosrdná. Autobus
se mi podařilo dohnat na konečné a tašku jsem našel tam, kde jsem ji zapomněl.
Začal jsem se vyptávat lidí v okolí kempu, zda by věděli o nějaké pneumatice.
Nakonec jsem se propracoval k takovému místnímu všeumělovi, který pro lidi z okolí
opravoval všechno od hodinek až po traktory. Na dvoře měl veliké skladiště haraburdí.
Hledal jsem, hledal, až jsem v té hromadě nalezl pneumatiku příslušných rozměrů,
i když notně zpuchřelou. Pak začalo smlouvání. Šel jsme na něj s ideou slovanské
vzájemnosti a on se slzami v očích tureckého bazarového prodavače mi ji nakonec
prodal za 10 leva, i když mě předem ujistil o tom, že kvůli tomu jeho děti nebudou
mít co jíst. Cena to byla sice astronomická, neboť v Platnéřské ulici v Praze
za to mám skoro novou, ale hlavně jsem měl pneumatiku.
Zpuchřelá pneumatika při pojíždění podél pobřeží sloužila prozatím dobře. A tak
se Velorex rozhodl nám to osladit jinak. Když jsme překročili hranice do Rumunska,
utrhl se pro změnu nýt, který držel podložku s odtrhovými kladívky na dynamostartéru.
Motor nejprve chvíli střílel, pak zabafal a zhasl. Nýt jsem nahradil provizorně
kusem drátu. Jenomže ten se zase dotýkal rotoru dynamostartéru, takže jsem dynamostartér
málem spálil. Přišel jsem na to zcela náhodou, když jsem si při jedné zastávce
všiml, že se z dynamostartéru kouří. Tentokrát jsme měli skutečně na mále. Bez
dynamostartéru bychom bývali těžko dojeli. To je totiž součástka, kterou neseženete
pořádně ani v Československu. A už vůbec ne ve finanční situaci, ve které jsme
byli, když jsem, abych ušetřil na benzin, omezil své jedení na jednou za den či
na jednou za dva dny. Člověk si zvykne na všechno. Sádla jsme měl vždy dost. A
tak jsem po určité době byl schopen být bez jídla skoro neomezeně dlouho s téměř
neztenčeným výkonem. Hlad byl zatlačován stálými starostmi s řízením, prováděním
neustálých oprav a jinými kratochvílemi této vesměs nudné cesty.
Horší to bylo s mou chotí. Ta byla vždy štíhlá a tudíž neměla co spalovat. Mými
hladovkami značně trpěla, i když jsem ji samozřejmě nenutil dodržovat je tak rigorozně.
Dorazili jsme do Budapešti. A zpuchřelá pneumatika bouchla. Tady jsem si půjčil
od kamaráda něco forintů a koupil novou pneumatiku. Druhý den ráno jsem se opět
pustil do demontáže kola. To šlo sice docela dobře, ale zato nasazení nové pneumatiky
se ukázalo být velmi obtížné. Kraj pneumatiky ne a ne se nechat navléci na ráfek.
A tak jsem se s tím dřel, na kole seděl, páčidly páčil, až najedlou odpor povolil
a pneumatika slouzla na ráfek jako po másle. Bylo mi to trochu podezřelé, ale
nevěnoval jsme tomu příliš velkou pozornost. Kolo jsem pořádně napumpoval, nasadil
a vyrazili jsme. Neujeli jsme ani patnáct kilometrů za Budapešť a kolo bylo zase
prázdné. |
Oznámkujte článek jako ve škole: Hlasů: 1, Známka: 1
Související články:
| |
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. |  To je skvelej clanek! | |
| |
| | A hlavne skvela vyprava! Ale zajimalo by mne kdy se to cely odehralo, kdyz byly jeste kupony na benzin... Posláno 16.02.2005 v 12:41 |
|
|
|  |  Re: To je skvelej clanek! | |
| |
| | Mozna by Ti na tuto otazku mohl dat odpoved Ivo Fajman - ve VelorexKuryru to totiz vychazelo...ja odobne odhaduji max osmdesata leta...spise sedmdesata. Posláno 16.02.2005 v 12:49 |
|
|
| | | Re: To je skvelej clanek! | |
| |
| | Kupóny na pohonné hmoty bývaly při cestách do zahraničí bežné, platební karty neexistovaly. Podle toho, že "dálnice vedla jen do Mirošovic", bych příběh datoval do let 72-75. V roce 1986 vycházel "Velorex a já" ve Světě Motorů na pokračování. Posláno 17.02.2005 v 15:48 |
|
|
|
Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|
|
|
|
| | Celkem článků: | 842 | | Celkem fotografií: | 9451 |
|
|
TOP články |  |
| |
Diskuse u článků | |
| |
|
|
Zaregistrovat
Verze pro tisk
Odeslat na e-mail
Velorex a já I
www.vavru.cz
