|
Jeho Veličenstvo Montgomery | |
 autor:  16. 9. 2004přečteno: 9709 xfoto: 8známka: 1 |
Začalo to jednoduše - někdo prodával Velorex, tak jsem si tam pro něj dojela.
Nešel nastartovat, s čímž se počítalo, tudíž se natlačil na vozejk za auto a
odtáhnul se k nezbytným opravám do garáže. Když zacal jezdit, vlála mu na jedný
straně plachta do éteru(nebylo i k čemu přichytit) a ohrožovala auta v protisměru.
Což mi ovšem došlo až pozdeji, v klidu doma v kuchyni. "Vůz" neřadil trojku,
uvnitř byl nesnesitelnej randál a navíc mi díky zvukům volného řetězu připadalo,
že se řítím na starodávným kolotoči smrti v ústřety. Člověk měl plný ruce práce
a co se dělo venku už nestačil vnímat. Načež "zlá" třikolka skončila opět v
garáži. Šel ven motor, sehnala se nová trojka do převodovky, útroby skončily
na ponku.
A jak tam tak ten Velorex nečinně stál, došlo k bližšímu ohledání, na jehož
základě byla bez většího úsilí odtrhána ohnilá koženka. Naskytl se hruzný pohled
na rám. Trubky byly místy naprosto přerezlé a tedy vubec neeexistovaly. Dveře
byly ohýbatelnou koženkovou slupkou, kovový rám se sesul do hromádky rzi vytvářející
podezřelé, okem nepřehlédnutelné boule v jejich spodní části, podlaha se rozpadala...
Nastalo shánění dílu, nátěry, boj se rzí, došlo na autogen, novou strechu, plachty
- došlo téměř na všechno, včetně dna mý peneženky. Nicméně, vše se vyplatilo!
Stroj se zajel, vychytaly jsme mouchy a začalo to "navostro". Avšak - co jízda,
to nějaká závada (téměř). Především jsem důkladně pročesala okolí svého bydliště,
jezdila po lesních pešinách (autem se nevejdete, na kole by to zabralo moc casu),
objevila jsem různá zákoutí, remízky, háje a meze, taky zkratky na koupalište,
zajela jsem až k márnici, levně obstarávala nákupy (s ohledem na cenu mixu).
Velorex byl můj věrnej druh mezi auty, mezi koly, mezi chodci, v křovinách,
v písku, vodě ve vzduchu. Ale... Při sérii prvních výjezdu došlo vždy několik
metru za barákem ke stejné situaci - stroj sebou zacal škubat, nejel a zase
jel. jednou jsem se otáčela s úmyslem vrátit se, ale zrovna, když jsem byly
napříč silnicí, zastavil nede mnou obrovskej kamion a čekal, až mu uvolním prostory.
Velorex nešel nastartovat ani dopředu, ani dozadu, nacež jsem postupně musela
vystoupit a s omluvnými gesty ho ručně odtlčit ke kraji vozovky. Tam najednou
zas nastartovat šel. Při pozdejším ohledání byla objevena miniaturní dírka v
plováku a kohout pod palivovou nádrží se ucpával rzí, takže "jeho Velicenstvo
Montgomery" trpělo nedostatkem benzínu. Vše závadné bylo vyměněno. Netrvalo
dlouho, co se zas tak parádně vezu. Najednou, před železničním přejezdem, zařval
plyn a Velorex zůstal stát přímo na kolejích. Spadl řetěz.
Než nastala kalamita v dopravní situaci, přiskočili ochotně dva mládenci a
pomohli mi "vůz" odtlačit stranou. Nemohl ten řetěz spadnout o kus dál? Nicméně,
jednou si takhle jezdím lesem (po cestách!) a hledám nejvhodnejší místo ke sběru
hub, když v tom - zařval plyn a stroj se zvolna dohýbal. Neuvěřitelné! Řetěz
se opět přemístil na kryt rozety. Velorex byl vtlačen mezi stromy, uzamčen a
já se vydala několik kilometrů zpět do města (ješte, že nejsem invalidní) vyhledat
svého "mechanika", jenž byl tak ochoten a dojel se mnou na místo činu, kde v
pěti minutách závadu odstranil. Po jedné příhodě, kdy mě málem šlak trefil,
se řetěz konečně vyměnil za jiný - za řetěz z kombajnu. Opět mi tehdy spadl
a me nezbývalo, než ho vlastnoručně dotlačit domu. Délka trasy mohla být tak
jeden kilometr. Na úseku z kopce se "vůz" vlastní tíhou zčistajasna rozjel a
mě se jen tak tak podařilo v běhu otevřít a naskočit. Býval by skončil v bytelné
zdi starého mlýna. Na križovatce jsem ho naopak nemohla utlačit, pata u zadního
kola, ruce na dveřích a volantu - v poloze téměř vodorovné jsem předstírala
leštení předního blatníku, když me tu a tam míjela motorová vozidla, jejichž
osádka na mě vrhala všelijaké pohledy. Po návratu jsem byla tak vysílená, že
jsem se nemohla ani napít. Hlavně, že můj stroj byl pod střechou v bezpečí.
Nechat ho někde stát bez oken - ani pomyšlení... když se tak probírám pamětí,
vybavujou se mi situace, kdy se mi na můj haraplán vrhali důchodci. Jednou si
takhle zaparkuju u chodníku, jdu si neco vyřídit a když se vracím zpět ke svému
vozidlu, vidím už z dálky jakéhosi dědu obíhat kolem něj dokola, nahlížet dovnitř
a divoce gestikulovat. Jakmile jsem odemkla dveře, cpal se za volant a volal:"Ježíšmarjá,
ženská, s tím jsem jezdil 30 let do práce !!!" Jinej děda vyskočil z lavičky
a tleskal, když jsem projela mezerou na chodníku, kde měla průjezdu motorových
vozidel zabránit uprostřed umístěná kovová tyč. Inu, nezkraťte si to! Obdobných
manévrů, přiznávám se, mám za sebou víc. Při jednom takovém jsem se málem převrátila
na střechu... Jednou přijel známý, aby se podíval na stroj a projel se v něm.
Když jsme měli najeto něco málo přes sto kilometru, spálil si ruku o trubku
pod sedačkou. Jak jsem zjistila - postupně se od vzteklého motoru zacala rozžhavovat
celá konstrukce. Navíc to v kabině čím dál víc smrdělo výfukovými plyny. Zelený
známý nastoupil do autobusu a já po zpáteční jízdě zjistila, že bylo uvolnené
výfukové koleno.
Také jsem došla k závěru, že delší trasy budu muset absolvovat s přestávkama,
pokud nechci uhořet zaživa... Všechny jízdy se odehrávaly vetšinou přes léto,
i za bouře. Byl krásnej den, slunce sálalo, já vyndaný okna..."zájezd" neměl
chybu. Jenže v tom se zatáhlo a začalo šíleně lejt. Jedu dál, už jsem kousek
od našeho baráku, stěrač se uboze zmítá na předním skle. A jsem doma, najíždím
si, vypnu motor a znova nastartuju do opacného chodu (jak známo), nebot chci
zacouvat pod přístřešek. V bezpečí před lijákem všechno vypínám, ale náhle si
všímám, že neustále svítí kontrolka dobíjení. Ba co víc, neco smrdí, najednou
se valí coud, a to zezadu, lezu ve a snad...hoří motor, panikařím, vybíhám z
kouře, hlavně rychle pryč...Ovšem, že později, se vše vysvětlilo - došlo pouze
k výměně relé startování, které v té záplave vody tehdá asi doplatilo na nějaký
zkrat či co. Bohužel, mému vyprávení ješte z daleka není konec. Při následujícím
výjezdu mi 20 km od domova "vůz vypověděl službu na nejužším místě běžné dvouproudé
silnice, kontrétněji - na mostě". Náhle se nedalo nijak zařadit, posléze ani
nastartovat. Po 15-minutové taškařici mezi vozy v obou směrech byl můj pokrytecký
stroj natlačen ke stromům pod mostem a - babo raď! Čirou náhodou tam jeden moment
skočila dvojka, podrobnosti si nepamatuju, jen si vzpomínám, že jsem rajblovala,
s čím se dalo, a následkem toho se mým po lokty černým rukám zadařilo po půl
hodině i nastartovat. Jízda rychlostí 20 km/h pak zabezpečila návrat. Můj "mechanik"
mi sdělil, že byly stržené tisícihrany na hřídelích startování a řazení. A že
nemám na kontě zážitek s "příslušníky"? Stáli u křižovatky a stavěli auta, ale
když jsem dorazila já, měli zrovna plné ruce práce. Stojím, blikám, dávám přednost
v jízdě, chovám se vzorně.
V duchu chci bejt vodtamtud co nejrychlejc pryc, jejich úsečný pohledy mi
propalujou koženku. Volno! Při rozjezdu vylít vzadu šterk a jak s sebou stroj
škubl (bylo to mírně do kopce), vycákl vpředu benzín, jelikož víko netěsnilo
a nádrž byla zrovna plná. Ty obličeje vidím do teď! A navíc, v tu dobu jsem
neměla řidičák na motorku, myslím jako vůbec. Léto skončilo a nastaly podzimní
dešte. Dál jsem jezdila bez oken, při rychlé jízde donitř nenapršelo. Jednou,
když byla příšerná průtrž a auta čekaly u okraje vozovky, jsem se okolo nich
přehnala ve svým Velorexu bez oken, mrskající stěráček v čele - přízrak nebo
přelud? Na tom nezáleží. Kdybych tenkrát stále jako oni, napršelo by mi dovnitř.
Domů jsem dorazila suchá, bez závady, a ješte k tomu určitě první! Ješte téhož
roku jsem v eufórii kamsi vyrazila. Pár metru za domem neco vzadu prasklo. Noha
šla ihned z plynu a první myšlenka patřila zadnímu kolu. Omyl. Přervalo se lanko
náhonu tachometru, na němž znehybnělo čistých 1455 km. Nu což, bez toho se obejdu.
stejně se ve Velorexu řídím instinkty - sluchem a ne rychlostí. A jak tak jedu
a poslouchám zezadu ten randál motoru (čili hlídám, zda se do zmeti oněch zvuku
nepřimísilo něco, co by signalizovalo blížící se nebezpečí), v tom se zčistajasna
otevřely dveře u spolujezdce. Už to nechci zažít podruhý!!!
S přibývající zimou podezřele ubývalo závad a také výjezdů. Vyndala se baterka
a začalo mrznout. Ani tehdy nebyl od Velorexu pokoj. Alespoň ústně. Potkal me
totiž jeden známej a hned se vyptával, jestli prý mám ješte hadraplán. Že jednou
jel svojí škodovkou a proti němu se z kopce řítil Velorex. Prej se mu nějak
větrem nadzvedla vepředu plachta a stroj se vznesl - ze silnice do lesa. "Ešte,
že tam byly malý stromky...", povídal. Abych to nějak zakončila - při prvních
jarních teplech šla baterka zpět, nastartovalo se a vyjelo. Ne daleko. Zezadu
se ozývaly rány, jakoby tam někdo zapomněl klíč na šroubu. Následoval okamžitý
návrat. Pozdejší diagnóza - všechna ložiska v zadním kole byla prasklá! To je
prozatím vše, mějte se krásně, skvěle.
|
Oznámkujte článek jako ve škole: Hlasů: 1, Známka: 1
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. |  Kontakt | |
| |
| Ahoj Tamaro, jak žiješ?Máš vůbec ještě ten svůj krásný stroj? Nezměnila jsi adresu? Poslední zásilka s VelorexKurýrem se mi vrátila jako nedoručitelná. Jestli máš ještě zájem, ozvi se mi na 723 273 105  Posláno 17.09.2004 v 09:40 |
|
|
|  | | fotky | |
| |
| Ahoj.
pekny clanek, je videt ze hadraplanisti maji spisovatelske strevo. Z tech problemu bych si hlavu nedelal, taky si "uzivam" ty sve a myslim ze vedomi, ze to nejsou nenormalni jevy, ze i ostatni stroje maji sve "nemoci"i pomaha je lecit. Ale chybi mi tu nejake to foto  Posláno 16.09.2004 v 16:08 |
|
|
|
Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|
|
|
|
| | Celkem článků: | 842 | | Celkem fotografií: | 9451 |
|
|
TOP články |  |
| |
Diskuse u článků | |
| |
|
|
Zaregistrovat
Verze pro tisk
Odeslat na e-mail
velorexrudolf.webnode.cz/velorex-blog/pruziny-do-sedacek/
