Podrobná, místy ovšem poněkud heslovitá zpráva o naší letošní cestě Velorexy na nultý ročník srazu v Maďarsku napsaná Me2dicí byla zveřejněna na serveru www.velorexy.cz krátce po úspěšném návratu z této dobrodružné cesty. Pokusím se na věc podívat z trochu jiného, techničtějšího úhlu pohledu. Některé z vás to možná bude nudit, jiní třeba uvítáte poznatky, ke kterým jsem během cesty došel. Očekávám také řadu kritických komentářů, ale budu rád za každý váš názor.
Jak jsem se dostal k Velorexům jsem popsal již v článku o renovaci mého stroje. Ten jsem pořídil jako holou kostru na kolech někdy v lednu 2004. Renovace byla „zdárně“ dokončena krátce po boskovickém srazu, který jsem musel absolvovat s vozidlem sice také dvoutaktním, ale podstatně větším a čtyřkolovým, mým dalším veteránem, produktem dnes již neexistujícího „demokratického“ státu. Ano, hádáte správně, jedná se o Wartburg 311 (1961). Již před tím jsem na internetu objevil pozvánku na maďarský sraz Velorexů. Myšlenka na takový výlet mě nadchla, byla to bezvadná výzva na motoristickou dovolenou s dobrodružstvím, podstatně zajímavější než organizované lenošící zájezdy také perfektní kontrast s místy jednotvárnou celoroční kancelářskou prací. V Boskovicích jsem se domluvil s Maďary, respektive s jejich slovensko/maďarským kolegou Evženem. Řekl jsem mu, že na sraz určitě dorazíme. S ostatními členy maďarského týmu bohužel prakticky nelze komunikovat, neumí totiž anglicky, německy ani rusky, dokonce ani číslovky. Tato neznalost je dle letošních zkušeností prakticky univerzální a týká se bohužel i mladé maďarské generace. Boskovice byly přínosné také v tom, že jsem měl možnost seznámit se zde s Me2dem, člověkem velmi dobrodružné povahy, který jako jediný v té době uvažoval také o cestě do Maďarska. Nakonec se stal rozhodujícím momentem pro moji účast na celé akci. Moje manželka Alina totiž měla podmínku – souhlasila s cestou pouze za předpokladu, že nepojedeme sami, ale ještě s dalšími Velorexáři. Přes velkou snahu o akvizici dalších posádek na internetu a v okruhu našich známých to byli nakonec pouze Me2dovci, kteří se na cestu vydali s námi. O existenci dalších českých účastníků jsme v okamžiku startu naší cesty neměli nejmenší potuchy a tak setkání s nimi v cíli cesty bylo milým překvapením. Škoda jen, že se nás nakonec nesešlo více. Snad příště.
Příprava na cestu byla docela hektická. Me2d měl potíže s nabíjením, které se mu od srazu v Boskovicích nepodařilo odstranit přes pomoc a rady mnohých zkušenějších Velorexářů. Nakonec vyrazil na cestu se strojem, který ani nestartoval dynamostartérem, ani nedobíjel. Mezi několik málo náhradních dílů, které jsme brali na cestu přibyla tudíž přenosná autonabíječka. Naštěstí se dá bez nabíjení jezdit třeba dva dny, pokud nesvítíte. Byli jsme tímto odkázáni na cestování téměř výhradně ve dne. Co se týče mého stroje, měl najeto po renovaci asi 500km. Zhruba týden před odjezdem mi vypovědělo službu řazení, respektive šlo velmi ztuha. To nevěstilo nic dobrého a tak jsme motor před cestou ještě rozpůlili. Zjistili jsme, že je všechno špatně a tak narychlo proběhla kompletní generálka motoru – tedy výbrus, klika a hlavně zmíněná převodovka. Generálkovaný motor jsem montoval zpět ve středu 16. června, odjezd byl naplánován na sobotu 19. června ráno.
Tankování v Hradci Králové na Shellu před odjezdem. Používáme kvalitní olej Shell Advance VSX.
V sobotu jsem měl najeto již asi 50km po GO motoru a ráno jsme po naložení zavazadel vyrazili v konvoji celých dvou hadráků na cestu. Již po několika kilometrech za Třebechovicemi p.O. začal můj stroj prskat a bylo třeba seřídit kladívka přerušovače. 
Jedna z prvních oprav. Všimněte si, že ještě nemám montérky. Ale dlouho mi to nevydželo.
Problémy se zapalováním byly od té doby nejvážnější a nejčastější závadou jak mého, tak Me2dova stroje. Je až neuvěřitelné, jak často a v jakých krkolomných situacích jsme kladívka a kondenzátory během cest měnili nebo seřizovali. Částečné řešení přinesly až zkušenosti Maďarů, kteří nám poradili nechat zapalování bez krytu a zlepšit tak chlazení jeho součástí. Od té doby vše fungovalo víceméně dobře. (Ale dobře je za tři, takže nic moc). Až do Maďarska bylo zapalování pod krytem a nebylo výjimkou ani to, že se horkem odletoval přívod kondenzátoru a podobné radosti. Podotýkám, že jsem se během prvního dne převlékl do montérek, které jsem pak měl na sobě až do Maďarska, neustálým převlékáním při opravách bych strávil přiliš mnoho času. Zkušenější Velorexář Me2d si montérky oblékl již doma, věděl lépe než já, do čeho jde.
První den pokračoval přískoky vpřed, později se přidal vydatný déšť a tak náš původní plán dorazit na Slovensko skončil neúspěchem za tmy v dešti v Kyjově. Naštěstí je Kyjov na Moravě = dobří a pohostinní lidé. Náš nouzový plán přespat na nádraží nakonec vyústil v nocleh v domku pro drážní dělníky, který nám bezzištně poskytl místní přednosta stanice. Další příjemná příhoda nás potkala ráno, kdy jsem byl při seřizování předstihu osloven sousedem venčícím psa s pozváním na snídani. Sousedé byli velmi milí lidé s kladným vztahem k motorizmu (jejich syn je koncesionářem značky Renault ve třech moravských městech).
S podstatně lepší náladou a plnými žaludky jsme vyrazili vstříc slovenským hranicím a novým dobrodružstvím. Minuli jsme kuriózně havarovaný autobus, který narazil do rodinného domku (řidič zřejmě usnul což se v poslední době bohužel stává příliš často) a ještě před dosažením hranic jsme seřizovali kladívka. Další seřizování proběhlo přímo na pitoreskním malinkatém hraničním přechodu při čekání na prověření pasu Aliny, která má (byť je mojí právoplatnou manželkou) ještě stále ukrajinské občanství. Podotýkám, že na Slovensko i do Maďarska tedy potřebuje vízum = několik cest do Prahy a nemalá investice (slovenské tranzitní vízum stojí pouhopouhých 1200Kč).
Cesta přes Slovensko ubíhala poměrně bez problémů až na kopec Baba směrem na Pezinok (padání volného řetězu) a později ještě výměnu ložiska v rozetě. Zde se projevil hrubý šlendrián a podcenění perfektního vymezení vůlí zadní osy. Ložisko, ač nové bylo tak vystaveno bočnímu namáhání a nevydrželo. Naštěstí jsem měl náhradní s sebou a tak jsem jen pobíhal po zapadlé slovenské dědině a pokřikoval po místních obyvatelích zda mají doma svěrák. Místní děda, trávící volný čas koukáním z okna měl naštěstí dost soucitu s motoristou v nouzi a tak jsem se za chvíli ocitl v jeho dílně. Vešli jsme do domu a když už jsme byli téměř v obýváku, otevřel dveře vedoucí přímo do dílny (velmi praktické řešení, zvážím to až budu jednou stavět, abych to měl z dílny taky tak blízko domů. Možná ještě zajímavější by bylo umístit dílnu hned vedle ložnice :-) ). Ložisko bylo za pár minut vyměněné, ruce jsem si umyl v kaluži a pokračovali jsme směr Györ. 
Kdyby mě takhle viděli naši zákazníci. Kdoví jestli by si ještě někdy něco objednali.
Na Slovensku jsme museli ještě jednou odolávat útoku romské omladiny na Me2dův stroj. Pak už maďarští celníci, opět prověření protistátního živlu Aliny, déšť, Györ, bankomat a konečně kemp – místo srazu. Vybírání peněz z bankomatu bylo velmi zajímavé. Nabízelo se několik řádově různých částek a my jsme neměli sebemenší tušení jaký je kurz, tedy jsme ani netušili, kolik jsme nakonec vybrali. Na večeři a slušné posilnění alkoholem to naštěstí stačilo. V kempu jsme se setkali se známými tvářemi a také s Kamilem, který se svojí dvěstěpadesátkou s PAVem dorazil jako první, dokonce ještě před příjezdem Maďarů samotných. Byl sám, za spolujezdce měl pouze náhradní motor, který vezl pro jistotu s sebou. Dnes se již nedivím, že Kamil přijel první. Později se ukázalo, že je opravdu zkušeným a zdatným Velorexářem, což dokázalo jeho umístění na druhém místě závodu u příležitosti srazu v Lipnici 2004 s mým šestiletým synem Viktorem jako spolujezdcem.
Díky Evženově tlumočení se první večer v kempu blízko Györu velmi vydařil, dá-li se ovšem úspěch večera měřit množstvím vypitých alkoholických nápojů během družného rozhovoru s Maďarskými kolegy.
Další dny v Maďarsku jsme posléze trávili návštěvou Györu, turistických památek, ale také vynikajícího místního vodního parku. Poté následoval přesun k Balatonu, opět kladívka (a sundání krytu zapalování na radu maďarských kolegů). Od toho okamžiku stroj fungoval docela dobře, později jsem už jen měnil relé nabíjení a napínal řetěz. S kladívky jsem již vydržel bez seřizování až do ČR. Pobyt u Balatonu byl moc fajn, denně dobré a levné jídlo, spousta vína, fajn počasí, výlety do okolí a také spousta času na lenošení. Později za námi dorazil ještě Jirka se zeleným Oskarem 19. To byl suverénně nejkurióznější a nejstarší stroj celého srazu. Škoda jen, že Jirka do něj vnesl tolik svého já. Na druhou stranu jeho stroj každý pozná. Všechno má svá pro a proti.
Jirkův kontroverzní Oskar 19.
Attila lepí na čelní sklo nápis "Seru na kladívka". Pochopitelně maďarsky.
Cesta zpět byla rozdělena opět do dvou dnů, nocovali jsme na Moravě v kempu u přehrady Nové Mlýny. Kemp ještě nebyl oficiálně otevřený, ale majitelé měli soukromou akci a tak nás nejen ubytovali, ale ještě pohostili a jako správní vinaři napojili těmi nejlepšími víny. Ráno, když jsem chtěl platit mě odbyli jen mávnutím ruky, že prý to je dobrý. Opět se potvrdilo, že Moraváci jsou prostě jiní. Mimochodem, letos na podzim jsem se dostal nedaleko těchto míst ještě jednou při návštěvě vinařství Holánek v obci Iváň (www.holanek.com). Mohu vřele doporučit (obzvlášť Ryzlink vlašský, 2003, výběr z hroznů).
Zkušenosti z cesty jsou následující: Najeli jsme asi 1300km, kromě ložiska v rozetě jsme prakticky neustále řešili problémy se zapalováním a dobíjením. U modelu 16/350 se dle mého názoru jedná o konstrukční slabinu stroje, přesněji řečeno celý třistapadesátkový agregát v modifikaci pro Velorex je omyl, který je zbytečně složitý (speciálně hydraulická verze), špatně řadí, má problémy s odvodem tepla a chlazením obecně a díky vyššímu výkonu také s přenosem síly na poháněné kolo. V době, kdy se Američané pomalu již procházeli po měsíci, měl konstruktér nové verze vozítka Velorex evidentně velmi mlhavé představy o teorii spolehlivosti. Přidáním nesmyslných prvků jako je hydraulické ovládání spojky zbytečně vnášel do konstrukce prvky snižující spolehlivost bez zjevného funkčního opodstatnění. Tím se vzdálil od původní, jednoduché, ale funkční konstrukce bratrů Stránských. Po zkušenostech s třistapadesátkou si na příští sezonu stavím Oskar 16/250, se kterým (doufám) budu jezdit sice pomaleji, ale o sto procent spolehlivěji (viz zkušenosti mého kamaráda Zámka, který tento stroj vlastní a se zapalováním VAPE nemusel za 3500km najetých během této sezony kromě mazání řetězu opravovat nebo seřizovat vůbec nic). Navíc je Oskar celkově zajímavější a méně rozšířený a při poruše na cestě má dle mého názoru větší naději při provizorních opravách. Příští rok bych se rád vypravil nejen do Maďarska, ale i někam dál, možná na Balkán (láká mě Rumunsko, Bulharsko nebo i dál po stopách Bohumila Holase). Ale to je asi utopie. Pokud někdo z vás přemýšlíte o cestě na sraz do Maďarska příští rok, mohu Vám tuto událost nejen doporučit, ale zároveň vás budu ponoukat, abyste se nezastavili u Balatonu, ale zkusili se mnou pokračovat jižním směrem. O dobrodružství určitě nebude nouze.
|
Zaregistrovat
26. 11. 2004
Verze pro tisk
Odeslat na e-mail)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Velorex 16/350 Richarda Jungera
Nocni mura
Re: Nocni mura
www.vavru.cz
)
