Maďarsko 2007, Pytlákova verze - Velorexy.CZ - vše o tříkolkách Velorex

Jsou tomu již tři roky, co jsem se naposledy vypravil s Velorexem na sraz do Maďarska. V mé zprávě se shodným názvem, pouze číslovkou 2004 jsem popsal peripetie prvního srazu hlavně z technického pohledu na věc. Nejinak tomu bude i v tomto článku, pokusím se ovšem neomezovat pouze na různé poruchy stroje, ale napsat něco víc o srazu samotném.

Proč jsem vynechal dva ročníky srazu

Na úvod bych rád vysvětlil, proč jsem vynechal dva ročníky srazu v letech 2005 a 2006. Důvodem nebyl fakt, že by se mi nelíbil sraz jako takový nebo maďarští velorexáři, ale to, že jsem v těchto letech Velorex nevlastnil, protože mě moje původní třistapadesátka dokázala natolik natrápit, že jsem ji nakonec prodal a pořídil si dvěstěpadesátku k renovaci. Na té jsem začal s vervou pracovat, bohužel mě po nějakém čase vzal „vítr z plachet“ zámečník, u kterého jsem si zadal opravu a výměnu některých trubek přední části kostry mé nové dvěstěpadesátky. Vycházel jsem z faktu, že tento zámečník, také majitel tříkolového stroje Velorex provede opravu přesně podle kostry svého stroje, přesně jak mi slíbil. Dočkal jsem se bohužel velmi nemilého překvapení, když jsem si pro kostru přijel, zjistil jsem nejen to, že použil trubky jiného průměru, ale vůbec nedodržel správné rozměry a poloměry ohybů atd. Výsledkem je kostra, na kterou vpředu vůbec nepasují plachty od Červinků (které mám již dávno doma pod postelí) a to znamená, že budu muset část předku vyřezat a trubky si naohýbat sám podle jiného stroje.

Můj nový velorex

A tím se dostávám k mému dalšímu Velorexu. Po nějaké době bez tříkolového stroje jsem zjistil, že mi chybí nejen zážitky z jízdy tímto neobvyklým vehiklem, ale hlavně lidé kolem. Většina velorexářů je totiž úplně jiná než lidé, kteří jsou členy libovolných jiných zájmových skupin. Typickým odstrašujícím případem budiž například skupina lidí, které mohu pravidelně vídat okolo nedaleké prodejny motocyklů značky Harlley-Davidson. Jedná se převážně o mladíky, synáčky bohatých tatínků, kteří nemají hluboko do kapsy a není pro ně problém pořídit synovi motocykl za cenu v řádech milionů korun. Představte si více takových hochů pohromadě a sebevědomí, které by se v dané lokalitě dalo naměřit by dosahovalo nadoblačných výšin. Pobyt mezi skupinou podobně namachrovaných „borců“ není něčím, co bych osobně vyhledával a těžko někomu může dát něco přínosného. Opakem jsou pak právě velorexáři, kde každý majitel musí být také dobrým mechanikem, člověkem s logickým uvažováním, určitou dávkou odvahy a špetkou šílenství. Tedy kombinace, která dává dohromady hlavně spoustu zajímavých lidí. To byl důvod, proč jsem si pořídil další třistapadesátku, po předchozích negativních zkušenostech tentokrát „mechaniku“, která má několik nesporných výhod, kromě celkově jednodušší konstrukce hlavně možnost použít standardní „kývačkovské“ kartery pouze po menší úpravě a hlavně převodovku z JAWY 634, což je jedno z největších dobrodiní vůbec. Kdo nezažil 634kovou převodovku ve Velorexu, netuší o čem mluvím. Doporučuji jediné – sehnat, koupit, namontovat a kochat se nádherným, měkkým, bezhlučným řazením a nepřekonatelnou spolehlivostí. Už žádné věčné půlení a shánění nesehnatelných koleček a hřídelí hydraulické verze. Navíc i odstupňování je daleko přijatelnější, není zde pověstná hydraulická „díra“ mezi trojkou a čtyřkou.

Zpět k letošnímu srazu velorexů v Maďarsku

Ale to jsem opět odbočil od letošního srazu v Maďarsku. Takže zpět na start. Je sobota 23. června ráno a zatímco Kamil Florián, Přemek s Katkou a Soptík s Olinou jsou již na Slovensku, já s prostředním synem Viktorem (s Kamilem Floriánem v roce 2004 stříbrným medailistou na Lipnickém srazu) nakládám věci, zásoby a náhradní díly s nářadím do naší mechanické třistapadesátky. Bohužel jsem nemohl odjet již v pátek, byl jsem ovšem pevně rozhodnut ztrátu dohnat a dorazit včas na obvyklé místo srazu nedaleko maďarského Györu. Původně jsem měl jet s nejstarším synem Vojtou, těsně před odjezdem ovšem vyšly najevo určité „komplikace“ s pravidelností jeho školní docházky a tak přišel trest v podobě zákazu účasti na srazu. Rozhodnutí o výměně spolujezdce přinesly mírné komplikace, Viktorovi je devět let a vzniká tedy problém se sezením „vpředu“ a absencí dětské sedačky. Po studiu zákonů na internetu jsem tento problém eliminoval pro Čechy, kde jsem objevil, že zákon řeší autosedačky, poutání apod. pouze pro kategorie vozidel M1,M2,M3 a N1,N2,N3, což jsou osobní vozy, autobusy a náklaďáky různých velikostí. Velorex spadá naštěstí do kategorie L5, motorové tříkolky, kterou vůbec zákon v této souvislosti neřeší. Takže v Čechách může Velorexem jezdit kdo chce a jak se mu chce.

Vyrazili jsme tedy v sobotu v deset ráno. Cesta ubíhala poměrně dobře a na oběd jsme dorazili do Boskovic, měl jsem tam u Tomáše Kostíka domluvené náhradní lanko na spojku, to, co jsem měl původně jako náhradní jsme musel krátce před odjezdem použít, když původní lanko prasklo právě když jsem absolvoval kontrolu na STK. Dali jsme si tedy vydatný oběd U růže, vyzvedli na baru lanko a pokračovali dál na Brno. Z Brna jsme se vydali z časových důvodů směrem Bratislava po dálnici. To byla pro mě novinka, s Velorexem jsem jel po dálnici poprvé. Zpočátku mě docela lekala předjíždějící auta, hlavně velké náklaďáky, které se svými čtyřiceti tunami budí při dálničních rychlostech značný respekt. Rychle jsem si ale zvykl a měl jsem radost, že cesta rychle ubíhá. Velmi nepříjemně mě v tom okamžiku překvapila první, ale za celou cestu asi nejvážnější porucha. Ozvalo se zařinčení z motorového prostoru a tak jsem okamžitě zastavil na krajnici. Po letmé kontrole „podplachtoví“ jsem zjistil, že se roznýtovala spodní řemenice chlazení složená ze dvou plechových výlisků. Ohlédl jsem se, abych zjistil, že přes spadlý klínový řemen právě jede jeden z těch ohromných kamionů. Gumě to ovšem neublížilo a tak jsem jej následně sebral a zachránil. Horší to bylo s vnější půlkou řemenice. Vnitřní zůstala na hřídeli, vnější zmizela. Dalo mi to docela dlouhou dobu, než se mi podařilo zatoulanou půlku objevit v příkopě. Chvála údržbě silnic a dálnic za posekanou trávu… Řemenici jsem následně snýtoval zbytky třech ze šesti původních nýtů a opatrně se vydal dál směrem Bratislava. Na hranicích nastal první problém s věkem syna Viktora, poté co jsem slovenskému policistovi odříkal básničku o kategoriích M1 až N3 mávnul rukou a nechal nás jet dál. Hodně jsem si oddychl. Již na Slovensku jsem zatelefonoval jednomu našemu obchodnímu partnerovi z Bratislavy, ten mě navedl na prodejnu, kde jsem koupil šroubky M3 (nýty neměli), které jsem později použil pro pevné snýtování řemenice chlazení. Tentýž partner nás pozval na večeři v Dunajské Lužné. Musím se přiznat, že to byla velmi příjemná přestávka před závěrečnou etapou toho dne. Po večeři jsme vyrazili dál směr Šamorín, Dunajská Streda, Gabčíkovo, Medveďov a dál na hranice do Maďarska. To již byla úplná tma, zjistil jsem, že Velorex velmi mizerně svítí (měl jsem totiž otočenou jednu parabolu, krátce před odjezdem jsem měnil plastová světla za ty, které tam mají být). Maďarští celníci byli úplně v pohodě, smáli se a bylo jim jedno, že Viktorovi je 9. Krátce za hranicí došel benzín, přepnul jsem na rezervu a na první pumpě v Györu jsem natankoval. Do kempu Pihenö jsme dorazili asi v 10:30, rychle jsem pro Viktora postavil stan a pak už jen BOR, SÖR, Pálinka (tedy víno, pivo a místní destilát). Byl jsem moc rád, že jsme přes různé drobné obtíže v pořádku dorazili a setkali se po letech s kamarády. Na sraz kromě Maďarů (Gergö, Kárčí, Pišta, Cuba Libre a dalších, jejich jména si nepamatuji) dorazil také každoroční účastník maďarského srazu Kamil Florián, dále Pepa alias Soptík s Olinou, Přemek s Katkou z Opavy a moje maličkost se synem Viktorem. Na první pohled je tedy patrné, že sraz to byl velmi komorní a opět se bohužel nepotvrdily sliby mnohých účastníků Boskovického srazu, kteří „hubou“ jezdí do Maďarska všichni.

Druhý den ráno jsem zanýtoval řemenici den předtím zakoupenými šroubky, vyměnil řídkou duši zadního kola a vyrazil s Pištou jako první do Györu, potřeboval jsem si totiž koupit plavky, které jsem v tom zmatku před odjezdem nechal doma. Ty jsem pořídil u místních „Vietnamců“ asi za 170Kč a nic již nebránilo výletu k Dunaji spojenému s koupáním (velmi příjemné osvěžení, voda byla kupodivu docela teplá), dále pak jeden velmi zajímavý brod na Dunaji (podobné dílo jsem ještě nikdy neviděl) a po obědě návštěvě místního „písníku“. Trochu komplikovanější byl ovšem příjezd k němu a nakonec jsme měli hadrolety všichni plné superjemňoučkého písku. Den byl zakončen večer v kempu klasicky, kopíruji z dne předchozího: BOR, SÖR, Pálinka.

V pondělí ráno jsme vyrazili směr Balaton. Původní plán, podle kterého se měl sraz odehrávat v Budapešti se neujal a byla zvolena klasická destinace, tedy výše zmíněný Balaton. Legrační příhoda potkala Görgeho po pár kilometrech; ač má ve svém Velorexu dvě nádrže, došel mu benzín. Tento nedostatek jsme rychle odstranili na nejbližší čerpací stanici. Dalo by se prohlásit, že během naší cesty na Balaton se jinak nestalo nic zvláštního, kdyby nás nezastihla maďarská verze akce „Kryštof“ a nezastavila Görgeho jedoucí na první pozici se mnou na pozici druhé. Po té, co za námi dosupěly další stroje jsme policisty přestali zajímat z pohledu silniční kontroly a stali jsme se spíš zpestřením jejich služby a kuriozitou. Takže žádné pokuty za rychlou jízdu do kopce se nekonaly – tak snad příště… Česky plynule hovořící majitel kempu v Balatonakali na nás již čekal a nabídnul nám velmi zajímavá a strategicky polohovaná místa pro naše stroje a stany. Hospoda 30m, Balaton 30m, sociálky 50m, krámek s potravinami 30m. To opravdu nemělo chybu. Navíc jsme dostali parcely obehnané živým plůtkem, každá se zdrojem el. energie, původně určené pro karavany, pro velorexáře za cenu volné plochy. Prostě pohoda.

Další dny nám počasí docela přálo, i když nebyly zrovna super pařáky, za celou dobu jsme nezmokli (s výjimkou bouřky před odjezdem v sobotu ráno od 6 hodin ráno). Čas u Balatonu jsme strávili kombinací výletů po okolí a koupání v Balatonu. Navštívili jsme nedaleké Tihany (největší poloostrov Balatonu), kde jako největší atrakci pro českého hadroletáře mohu směle označit stroj, do kterého vhodíte dvě mince nominální hodnoty 100 Forintů a jeden pětiforint a po zatočení klikou je pětiforint rozlisován mezi dvěma ocelovými válci s rytinou do podoby turistické známky s jedním ze třech volitelných motivů. Hezká hračka, která by u nás díky zákonu o poškozování bankovek a mincí neměla šanci. Ti, kteří provozují svého velorexe s klasickou vojenskou bednou na zádi byli tímto obohaceni o další trofej, kterou budou mít dokonce kam přibít. Mě se bedna nelíbí, asi si ji na hadrolet nikdy nedám a tak známka leží na stole, aby se posléze přesunula do šuplíku a tam byla zapomenuta. Další zajímavý výlet byl na vyhaslou sopku, čedičový útvar, který připomíná svým vzhledem varhany (stejně jako například Panská skála u Kamenického Šenova). Zřejmě nejvydařenější výlet k nejvzdálenějšímu cíli byla návštěva města Héviz s termálními lázněmi, vzdáleného od kempu asi 60 – 70km. Voda v termálech měla 34 stupňů Celsia, prostě parádička. O jediné drobné narušení výletu se staral Soptík, který neustále čistil kladívka zaolejovaná od přespříliš nasáklé plsti, která maže kladívka přerušovače. takže „kalapáče“ nás tak trochu pronásledovaly i na letošním srazu.

Poslední večer před odjezdem zorganizovali maďarští kamarádi výtečné grilování, které bylo mimo jiné zpestřeno soutěží Kárčího a Jiřího (ten dorazil den předtím zbaběle na BMW 1200GS) v pojídání čerstvých chilli papriček. V sobotu ráno po bouřce jsem zabalil mokrý stan, vydatně jsem se synem posnídal a vyrazili jsme směr ČR, zatímco ostatní se vydali ještě na neděli do Budapešti. To jsem si z časových důvodů bohužel nemohl dovolit. Cesta zpět pro mě znamenala kromě dvou poruch – na kostru proklepaný drát od kladívka přerušovače (velmi obtížně se hledá) a na slovenské dálnici se vařícího benzínu v hadici ke karburátoru (z benzínu vznikla bílá pěna a stroj se zastavil, pomohlo částečné odplachtování boků stroje pro zlepšení chlazení) také stanovení osobního denního rekordu v počtu kilometrů ujetých hadroletem. Cestou zpět jsem totiž jel přes Slovensko severním směrem až téměř k Žilině, u Bytči jsem odbočil na Makov a dále přes Frýdek Místek do Krmelína u Ostravy, kde jsem v pořádku vrátil syna Viktora mamince, abych se následně vydal směr domov, tedy Hradec Králové a v jednu v noci odečetl rozdíl mezi počátečním a konečným stavem tachometru v hodnotě 1365km za celý týden a od rána cca 700km. Znamená to, že více než polovinu celkového počtu kilometrů ujetých na srazu jsem ujel za jeden den!

Závěr

K celkovému hodnocení srazu a srovnání s ročníkem 2004 mohu říct jen to, že bylo méně technických obtíží, ale také méně českých účastníků než se dalo očekávat, chyběl Me2d z naší strany a Atila od Maďarů. Po dvou absolvovaných ročnících mohu sraz pouze doporučit, je to pohodové setkání bez zbytečného sprintování a přílišné organizace, odpočinek mezi fajn lidmi!