autor: 10. 1. 2005přečteno: 12157 xfoto: 0známka: 1 |
To však nebyla jediná radovánka, kterou jsem měl. Můj čarostroj se mi o ně průběžně
staral... Takových banalit, jako byla pecka ve svíčce, která se děla skoro každý
den, občas se uvolnila vačka u odtrhů, jindy spadl řemínek k vrtulce a dynamu,
neustále tekl olej z převodovky, takže jsem ho musel dolívat a když jsem na to
zapomněl, ubrousila se pacička na zařazování čtyřky, takže zase nešla čtyřka a
když jsem to chtěl opravit, musel jsem motor demontovat a půlit. Tuto operaci
jsem si na Velorexu prodělal víckrát. Pěkně jsem tomu motoru dal do těla, protože
když jsem ho poprvé půlil, nemohl jsem kartery od sebe dostat, a tak jsem mezi
ně vrazil sekyrku. Když jsem je dával dohromady, očistil jsem styčné plochy pilníkem.
Samozřejmě, že kartery už nikdy poté netěsnily a olej z nich tekl ještě víc. Občas
mi také ufouklo těsnění pod hlavou, vypadával řetěz a jiné a jiné maličkosti.
Prostě kdykoliv jsem vyjel, měl jsem ruce špinavé od oleje a kolomazi až po lokty.
Takže mi nezbývalo nic jiného, než sebou neustále vozit Solvinu a kartáček.
Vzhledem k technickému stavu vozu jsem málokdy dorazil na semináře a přednášky
včas. Měli jsme jednoho profesora, který byl velice akurátní, čistotný a já jsem
mu vrazil do místrnosti o deset minut pozdě a ještě s rukama špinavýma a šmírem
až za ušima. Vybalil jsem si v rohu u umyvadla Solvinu a zatímco on přednášel,
já si tam drhnul ruce. Získal jsem si tím značný věhlas v profesorském sboru,
což mělo své světlé i stinné stránky. Stinné v tom, že když jsem se ulejval z
přednášek, hned si toho všimli, protože nebyl rozruch. Na druhé straně jsem se
ale zapsal jako zvláštní případ, něco jako "cvok, ale neškodný".
Vedle těchto technických banalit, které provázely každodenní provoz měl tento
Velorex několik základních zapeklitých problémů. Volantem šlo otáčet asi tak těžce
jako u autobusu bez posilovače. Nepomohl ani osvědčený prostředek - brzdová kapalina
nalitá do čepů. Dále přední brzdy vůbec nebrzdily - byly totiž beznadějně zrezavělé.
I kdyby se s nimi podařilo zabrzdit, na odbrzdění bych musel použít kladivo. A
navíc se to táhlo občas vysmeklo, takže nebylo doslova čím brzdit.
Stala se mi jednou příhoda, kdy souhra dvou jinak běžných poruch mě málem připravilo
o život. Jel jsem v Kobylisích z kopce dolů, zařadil neutrál a když jsem chtěl
brzdit, zjistil jsem, že mi opět vypadlo táhlo od brzdy. Tudíž stroj nebrzdil.
Zbývalo jedině řadit rychlosti. A jako na potvoru vypadlo i páčka u řazení. Řídil
jsem se nekontrolovatelně rostoučí rychlostí dál z kopce. Na poslední chvíli jsem
zahlédl odbočku doprava, do mírného kopce. Strhl jsem volant, ale za rohem ležel
někdo pod autem, nohy mu koukaly do půlky silnice. Málem jsem mu je přejel. Nakonec
se mi podařilo zastavit o chodník.
Stroj měl ještě další kuriozity. Jako například, že předešlý majitel do něj dal
velkou baterii, protože původní malé nestačilo vyrovnávat zkrat. Jenomže na tu
velkou baterii nebylo zase ve Velorexu místo. Tak ji postavil spolujezdci před
nohy. Ovšem ničím ji nepřipevnil. Ani já jsem se s tím neobtěžoval. Zpočátku,
když jsem jezdil po špatné cestě, musel spolujezdec baterii držet nohama. A pokud
jsem je sám, musel jsem ji neustále hlídat. Kdykoliv se mi totiž překlopila na
stranu, bylo nutné se za jízdy sklonit pod palubní desku a honem ji narovnat rukou,
aby z ní nevytekla všechna kyselina a neprožrala mi díru v podlaze.
Tento Velorex byl taky dost vybíravý, co se týče jízdních podmínek. Nevadila mu
třeba jízda po pražských kočičích hlavách. To mu spíše vadil dvacetikilometrový
úsek dálnice z Prahy do Mirošovic. Nevím proč, ale pokaždé, když jsem na tomto
úseku jel, Velorex zřejmě stálou a klidnou jízdu po delší dobu nesnášel a pravidelně
se na něm něco rozsypalo. Tudíž dá se říci, že úsek Praha-Mirošovice znám velmi
podrobně, neboť jsem tam na mnoha místech proseděl a proležel hodně času. Rozhodně
více, než kterýkoliv profesionální řídič, který tam jezdí každý den.
V některých věcech jsme dost bláznivý národ. U nás jsou lidé schopni svůj dopravní
prostředek hájit do krve. Představte si, že jsou i tací, kteří se zastávají Trabanta!
Tudíž já jsem se zastával Velorexu. Když jsem o něm mluvil, vždy jsem se o něm
zmiňoval jako o svém autě, což ovšem společnost na našich dýcháncích přivádělo
vždy v zběsilý smích. Mnozí motoristé se však na Velorex dívají pohrdavě. A tak
by nepřenesli přes srdce, aby je předjel. Jednou se mi podařilo, že jsem předjel
- nebudete tomu věřit - se svým Velorexem šestsettrojku.
Jel jsem takhle ze Spořilova po magistrále do Prahy. A tu koukám, že se zezadu
blížím k pomalu se šinoucí šestsettrojce. To snad není možné. Tyto vozy jsem si
na silnici pořádně nidky nemohl prohlédnou, protože mě míjely takovou rychlostí,
že jsem viděl jenom černý pruh. A najednou se tady vleče přede mnou. Řidič byl
zřejmě zamilovaný nebo zamyšlený. Koukal z okna, doprava, zrovna na krásy michelské
teplárny a Středočeských plynáren, které jsou z toho úseku dálnice vidět. Co bych
to nevyužil? Přiblížil jsem se nepozorovaně zezadu, vrazil tam dvojku, což je
forsáž a vyrazil se svými plácajícími se utrženými hadry vpřed. Akce se podařila,
šestsettrojku jsem předjel. Udělal jsem si zase jednu čárku na palubní desku.
No samozřejmě, že řidiče šestsettrojky málem ranila mrtvice. Za chvíli kolem mě
projela žíznívá čára. Musel jet nejmíň stodvacet. A jak byl rozčílený, projel
takhle kolem radaru. A za chvíli ho taky stavěli příslušníci. Ha, ha! Dobře mu
tak.
Velorex postupně čím dál tím víc troskovatěl. A tak, když se mi naskytla možnost
koupit sice starší, ale dobře udržovaný 350 kubíkový závodní motor, tak zvaný
jednohup, rozhodl jsem se, že si svůj stroj vylepším. A oba motory jsem prohodil
. Úpravy nebyly moc velké. Trabantové dynamo jsem ponechal. Jediný velký problém,
který zbyl, bylo nastavit výfukové roury, aby správně pasovaly k výstupům z válců.
Ale tady se projevila moje lajdárna. Místo abych si výfukové roury nechal někde
u kamaráda nahřát autogenem, aby přesně padly, já že to zvládnu sám. Roury jsem
uřízl a jal jsem se na ně elektrickou svářečkou navařovat konečnou přírubu. Jenomže
u nás doma jsme měli nízký příkon proudu. Svářečka se proto stále lepila, nemluvě
o tom, že jsem nikdy žádný dobrý svářeč nebyl. Tak jsem to tak sesmrkal, že výsledek
byl žalostný. Na několika místech se mi podařilo výfukovou rouru propálit. Na
jiných jsem zase měl chuchvalce strusky, zapečené ve sváru. Jednu stranu jsem
špatně odhadl a když jsem to přišroubovával k válci, strhl jsem na něm závit,
což bylo ovšem velice mrzuté. Ale já s tím vyrazil do ulic. Ani jsem se to nepokusil
napravit. Jezdit v takto upraveném Velorexu byl zážitek. V prvé řadě, motor byl
skutečně silný, takže mi hned při prvních jízdách úplně očesal rozetu na zadním
kole a udělal z ní holý disk. Dále při startování, když už kopnul jednohup, tak
to stálo za to. Má pravá dlaň se proměnila v krvavý flek. Při určitých režimech
byl pak řev motoru zcela nesnesitelný a jeden můj kamarád, který se mnou jel po
dálnici, o tom prohlásil, že poprvé v životě zažil práh bolesti zvukem, což nepřeháněl.
Navíc oněmi propálenými dírami utíkal čpavý kouř, který mi chladící větrníček
poctivě hnal do kabiny. Atmosféra za volantem byla tak krásně čpavá, že jsem pro
slzy v očích doslova neviděl na cestu.
Ale i s tím jsem se naučil vyrovnávat. Naučil jsem se jezdit s otevřeným oknem
za jakéhokoliv počasí, někdy to šlo jet jenom s hlavou vystrčenou z okna. Navíc
mi s železnou pravidelností odpadával jeden z výfuků. Přidělat to rychle zpátky
byla dřina, protože za prvé se k tomu nemohlo, závit byl stržený a výfuk i válce
byly vždy tak rozpálené, že jsem si nejednou udělal puchýře na prstech. Párkrát
se mi stalo, že jsem výfuk ztratil. Nevím, kam by to bývalo bylo spělo, ale dnes
s ulehčením konstatuji, že jednoho krásného květnového dne jsem se v ulici Ke
Karlovu potkal s taxikářskou Volhou, která na mě provedla taran. Vyjížděl jsem
ze zatáčky, při pravé straně ulice a ona tam byla. Jela proti mně, ale byla skoro
u pravého chodníku a tak jsem neměl kam uhnout. Došlo ke střetnutí, protože navíc
ještě kočičí hlavy v této ulici byly nedávno vyměněny a byly posypané pískem.
S mými brzdami jsem neměl šanci zastavit. I když se mi podařilo hezky prohnou
nárazník Volhy, ona byla mazaná! Vzala mě za kolo a utrhla mi ho. Bouchnul jsem
se tedy pěkně do hlavy o horní rám předního skla. Dostal jsem lehký otřes mozku
a hlavně, v tu ránu jsem zapomněl všechno, co jsem měl umět na zkoušku z psychologie.
Alespoň tak jsem se vymlouval, když jsem se příští týden na to potil při dotěrných
dotazech našeho profesora.
A toto byl v zásadě konec mého Velorexu I. Jeho žalostnou trosku jsem odvlekl
domů na zahradu, pojišťovnu jsem nechal splnit její povinnosti a pak jsem ho prostě
rozebral na součástky. |
Oznámkujte článek jako ve škole: Hlasů: 1, Známka: 1
Související články:
| |
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. K tomuto článku nebyly vloženy žádné komentáře. Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|