|
Velorexem na severní polární kruh | |
 autor:  14. 10. 2003přečteno: 103488 xfoto: 14známka: - |
12.6.1996 středa
Po dlouhých, téměř ročních pečlivých přípravách, nastal den D - startujeme
- cíl Severní polární kruh. V půl osmé ráno máme sraz u Roberta Němce v Bubenči
u garáže. Přijíždějí všichni, Robert Němec, jeho bratr Richard se čtyřkolkou,
který nás doprovodí na start, Emil Pospíšil, já a Mílan Wunsche, původní člen
expedice, který bohužel dva dny před odjezdem uvařil motor svého stroje.
Po krátkém zdržení, způsobeném tím, že jsem se musel vracet domů pro fotoaparát
a veškerou naši zásobu filmů, vyrážíme na Staroměstské náměstí. Praha je jako
obvykle totálně přeplněna a ucpána. Do centra přijíždíme s hodinovým zpožděním.
Cestou se k nám připojuje Jindra Kynzl s dalším Velorexem. V centru Prahy kolona
Velorexů vzbuzuje zaslouženou pozornost. Lidé se zastavují. My zastavujeme u
pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí. Na kapotu Velorexu vystavujeme mapku
s předpokládanou trasou, větzšina kolemjdoucích nevěří, že se vrátíme ještě
letos. S úspěchem jsme překonali i kontrolu Městské policie - příslušná povolení
ke vjezdu na pěší zónu jsme měli v pořádku.
V 11 hodin definitivně vyjíždíme, chceme za 19 dní absolvovat trasu dlouhou
bezmále 4500 kilometrů. Přes Postupim, Stralsund, Sasnitz, Trelleborg, Stockholm,
Sundsvall, Piteu, Haparandu a finské Tomio a Rovaniemi na Severní polární kruh
a napříč Finskem přes Lahti do Helsinek, trajektem do Travemunde a přes Chemnitz
zpět do Prahy. To vše ve třech lidech s třemi stroji Velorex 16/350 s motory
Jawa 350, jejich průměrné stáří je 28 let, s vlastními zásobami jídla, s množstvím
nejrůznějších náhradních dílů a součástek, vybaveni vysílačkami, jedním plynovým
vařičem, množstvím českého motorového oleje, itinerářem vlastní výroby, litrem
rumu a českou vlajkou, s vírou, že dokážeme prakticky cokoli a za laskavé podpory
firem Fan s.r.o. Kostelec, Bio Hart Sedlčany a lékárny Formica Kladno.
Robert Němec se stavuje ještě v garáži Emilovi pro koženou kuklu. Ve Veleslavéně
tankujeme plné nádrže systémem, který se později osvědčil i v zahraničí. Z jednoho
stojanu jeden nabere benzín do všech strojů najednou, druhý dávkuje olej a třetí
tlačí napojené stroje a myje čelní skla. Ve Slaném kupujeme několik bochníků
chleba a pití. Veškeré jídlo vezeme s sebou, stejně tak náhradní díly, včetně
převodovky, klikové hrídele, válců a dynamospouštěče. Můj stroj předepsané celkové
hmotnosti 500kg veze 230 nákladu celkem tedy 630 kg! V Třebízi seřizujeme zapalování
Emilova stroje. Je 30 stupňů ve stínu. Stroje jinak běží bez závad.
Před Chomutovem doplňujeme benzin. Při běžné kontrole zjišťujeme, že u Emilova
stroje došlo k uvolnění horní řemenice, ztrátě šroubu, misek řemenice a řemenu
ventilátoru. Vše vezeme náhradní s sebou, ale přesto hledáme v úseku jednoho
kilometru ztracené součástky. Nalezli jsme pouze řemen. Po dvouhodinovém zdržení
jedeme dále vstříc vysněným cílům. Projíždíme Chomutovem a šplháme na Horu Svatého
Šebastiána. Před hraničním přechodem Robert mění zbytek českých peněz a kupuje
si sluneční brýle. Na přechodu probíhá vše klidně, německý celník kontroluje
OTP u prvního stroje, nevěří kam jedeme, přesvědčuje ho až předložená mapka
s itinerářem. Pokračujeme východní částí Německa osvědčenou trasou, kterou jsme
jeli do Švědska již před třemi lety. Její výhodou je to, že nevede po dálnicích,
které jsou v této části Německa tvořeny starými panely spojovanými tak, že ve
Velorexu bychom vytřásli duši i motory a také míjí Berlín, kde jsme se již jednou
ztratili.
Projíždíme velice zajímavou krajinou přes Zchopau do Chemnitzu - bývalého Karl
Marx stadtu, zde odbočujeme na Frankenberg, míjíme města Bobeln a Riesu. Vzhledem
k předchozímu zdržení jedeme bez zastávky více než 130 kilometrů. Svačíme a
rychle pokračujeme dál, chceme ujet co nejdál do setmění. Pomocí radiostanic
si můžeme předávat důležité informace, domlouvat zastávky, konzultovat za jízdy
různé poruchy, varovat se před neukázněnými řidiči, povzbuzovat se a když padá
soumrak, nezávisle na sobě hledat nocleh a v případě úspěchu přivolat ostatní.
Právě tímto způsobem nacházíme na noc opuštěnou rybářskou chatku na břehu řeky.
Je dostatečně daleko od silnice, aby nás nikdo nenašel, přístupová cesta je
polní a zarostlá, poslední úsek jedem po hrázi řeky s hrozivým bočním náklonem.
Přejeme si aby nezačalo pršet, pak by nastaly značné problémy s průchodnístí
strojů terénem. Na přenosném vařiči vaříme večeři a jdeme spát. Nevezeme žádný
stan, každý má nepromokavý vak na mrtvoly z výprodeje americké armády. Do něj
nafukujeme matrace a soukáme spací pytel. Po zapnutí pytle a vaku přehazujeme
ještě síť proti komárům, nic nás nemůže překvapit. Sám jsem vybaven ještě polštářem,
který mi ušila manželka z maskovací látky jehličí vzor 60, moc si ho pochvaluji.
Od Prahy jsme vzdáleni 323 km.
13.6.1996 čtvrtek
Vstáváme okolo deváté hodiny, oceňujeme, že rybáři vybudovali poblíž chatky
suché wc. Snídáme a v deset hodin vyjíždíme. Po ujetí asi 20 km se mi tvoří
pecka na svíčce, seřizujeme kontakty a zapalování. Snažíme se jet co nejrychleji,
rádi bychom ještě dnes viděli moře.
Projíždíme městy Juterbog a Beelitz. V poledne zastavujeme u jezer pod Pustupimí,
vaříme oběd. Čeká nás poměrně náročný úkol, projet městem plným objížděk. Provoz
houstne tankujeme a noříme se do spleti ulic plných aut. Komplikace nastávají
zejména na světelných křožovatkách. Na jedné přojíždím a za mnou naskakuje červená.
Kluci stojí a na další křožovatce odbočují na druhou stranu než kam jsem jel
já. Na další křižovatce všichni pozorují zvláštní třikolový stroj a nevěnují
řízení dostatečnou pozornost, za mnou se ozývá velká rána - srazil se VW Passat
a Peugeot 205, raději mizím a zastavuji u chodníku za rohem, potřebuji čas abych
ostatní navedl vysílačkou na správnou cestu.
Po půl hodině odloučení opět spolu jedeme kolem zámku Sanssoucci a Faalkemsee
se dostáváme do Oranienburgu. Dále můžeme jet poměrně ryhcle. S ohledem na provoz
jsme svědky řady kousků německých řidičů hraničících s pokusy o zabití se. Navigace
je nyní poměrně jednoduchá, jedeme stále na sever po silnici číslo 96. Míjíme
jezerní oblasti v okolí Neusterlitzu a Neubrandenburgu, blížíme se nezadržitelně
k pobřeží Baltského moře. Projíždíme hansovním městem Griefswaldem. Šeří se
a vzhledem k blížícím se mrakům hledáme kemp. Jeden nalézáme přímo u moře, je
tvořen samými obytnými přívěsy. Za sociální zařízení jsou použity dvě buňky.
V okamžiku, kdy zastavujeme, začínají se pomalým krokem k Velorexům blížit postavy
patřící bezpochyby romským osobám nejrůznější státní příslušnosti. Svým chováním
přípomínají Zombie. Nahazujeme motory a raději pospícháme dál. Projíždíme Stralsundem
a v první osadě na poloostrově Rugen nacházíme slušný kemp. Po vyřízení formalit
vybíráme vhodné místo, rozestavujeme Velorexy do tvaru U, tvoříme husitskou
hradbu, mezi stroje napínáme lano a z celt a maskovací sítě stavíme improvizovaný
přístřešek. Na mou dvoumetrovou antenu od radiostanice vztyčujeme českou vlajku.
Při večeři přichází němec poslkého původu z Hamburku, vyptává se na stroje a
nakonec nám věnuje tři baseballové čepice. Uléháme pře jednou hodinou ranní
po ujetí 396 km.
14.6.1996 pátek
Ráno nás budí zvláštní zvuk - kolem nás projíždí správce kempu na motorové
sekačce John Deere a zajímá se o Velorexy. Na oplátku nám ukazuje svou sekačku.
Musíme dál, dnes nás čeká plavba po moři. Osazenstvo kempu nechápe, jak rychle
jsme schopni zabalit, vše je dílem okamžiku. Na německém území nám zbývá posledních
40 km. Chceme stihnout trajekt do Švédska v 13 hodin. Přijíždíme do přístavu
Sasnitz, kupujeme lodní lístky a řadíme se do fronty k ostatním automobilů směřujícím
na sever. na pokyn příjíždíme po nákladní rampě do útrob trajektu. Do patra
pod nás najíždějí vlaky. Obsluha se zajímá co že to do jejich lodě najelo, vysvětlujeme,
co je to Velorex. Nechtějí věřit, že se u nás vyráběly ještě v roce 1970. Vyplouváme.
je jasno a teplo, avšak fouká silný studený vítr. Po prohlídce lodi odpočíváme
na palubě a přemýšlíme, jak v krajním případě dostat Velorexy na záchranné čluny.
Robert si na bundu našívá logo Českého autoklubu a nápis Czech republic podházející
z výbavy naší jednotky IFOR. Bundy máme všichni stejné, ale Robert to už doma
nestihl přišít, protože v noci před odjezdem ještě šil plyšový obal náhradního
kola. Plavba trvá necelé čtyři hodiny. Máme zvláštní pocit. Před třemi lety
cílem naší cesty bylo malé městě v jižním Švédsku. Za vítězství jsme tehdy pokládali
již jen to, že Velorexy jsou v podpalubí. Nyní však míříme mnohem výš a plavba
trajektem je pouze vstupní branou naší cesty. Vše nás teprve čeká. Uvědomujeme
si, že od této chvíle již musíme spoléhat pouze sami na sebe a vše musíme opravit
za každou cenu v polních podmínkách. Při pomyšlení, že bychom byli nuceni zanechat
byť jen jeden stroj na místě pro poruchu se nám svírá žaludek - jedeme totiž
bez jakéhokoli doprovodu. na hranicích probíhá opět vše klidně na otázku kam
jedeme a co vezeme odpovídáme: "Jedeme daleko a nevezeme nic", celníci
uznale pokyvují hlavami a pouštějí nás do své krásné země. Konečně jsme ve Švédsku
- v zemi, která se více než kterákoli jiná evropská země podobá severní americe
- velkými vzdálenostmi, širokými silnicemi, přírodou, způsobem osídlení. Zvláštností
Švédska je velké množství vozidel americké produkce, povinnost svítit potkávacími
světly i ve dne a malá hustota provozu. Brzy zjišťujeme, že Švédsko je mnohem
čistší a upravenější než bývalé státy NDR. Semafory na křižovatkách jsou řízeny
magneticky, leze je projíždět velice plynule. Nikdo neprojede křožovatku na
oranžovou. Chodci pokud svítí červená si nedovolí položit na vozovku ani nohu.
Švédsko se dělí na Komuny, jejich centrem jsou větší města. Při vjezdu do každé
nové takové oblasti je u silnice vybudována síť odpočívadel s informačním systémem
o oblasti, je možno si bezplatně vzít mapu ze zásobníku, někde ovládaného elektricky,
je možno též použít síť sociálního zařízení vybudovaného s ohledem na invalidní
občany. Pravidlem bývá tekoucí voda, někde i teplá. Vše je čisté a perfektně
funkční, nikdo nic neničí ani po ničem nepíše ani neryje.
V přístavním městě Trelleborgu tankujeme plné nádrže a vyrážíme podél pobřeží
na východ směr Ystad. Máme opět naspěch. Vzhledem k tomu, že trajet dorazil
do přístavu v pět hodin odpoledně, potřebujeme najet ještě alespoň 300 km.
Zastavujeme krátce na pobřeží u Ystadu, s ohledem na kvalitu a vlastnosti zdejšího
benzímu seřizujeme zapalování - benzín je extrémně suchý a páchne po petrojeji.
Měníme hodnoty předstihu a seřízení karburátorů. U Ystadu odbočujeme na sever
směr Kalmar. Po ujetí cca 100 km se u Emilova stroje tvoří pecka na svíčce.
Při následném dotažení svíčky má Emil pocit, že závit v pravé hlavě motoru není
dokonalý - svíčka se zřetelně protáčí. Zjišťujeme, že každý si o druhém myslel,
že vzal náhradní hlavu. Výsledkem je, že náhradní hlava zůstala doma. Uvedená
skutečnost předznamenává příští události. Nenecháváme se však vyvést z míry
a pokračujeme dál. Vaříme kávu a vysílačkami se udržujeme v bdělosti i po soumraku.
Jízda se mění v noční etapu. Jedeme dokus se nám nezavírají oči. Po ujetí 355
km ve 3 hodiny ráno uléháme pod širé nebe na odpočívadle při silnici. Cítíme,
že se ochlazuje...
15.6.1996 sobota
Brzy ráno se probouzíme - poprchává. Vedle nás psí v obytném automobilu německá
rodina. Myjeme se, snídáme a startujeme. Po cca 60 km vjíždíme do města Kalmar
po 6 km mostě, nejdelším ve Švědsku, příjíždíme na ostrov Oland, který je významný
svým unikátním ekosystémem. Po návtěvě informačního střediska pokračujeme do
nitra ostrova k pevnosti Borgholm. Tankujeme ve stejnojmenném městě a při vaření
pářků na pobřežním molu nám míjí český autobus s brněnskou spz. Ihned jsme obklopení
shluky turistů, kterí se domnívali, že výkon jejich Karosy je ojediněly. Asi
jsme je v tomto zklamali, ovšem našimi stroji byli nadšeni. Robert provádí s
odvážným brněnskými studenty demo jízdy. V Borgholmu navštěvujeme muzeum historických
vozidel, kde objevujeme motocykl ČZ 250. Stejnou cestou se pak pracíme na pevninu.
Po 10 km jízdy se z Emilova stroje ozývá charakteristický zvuk podfukované svíčky
- závit se s námi definitivně loučí, ale nevzdáváme se. Vzhledem k tomu, že
je sobota, přistupujeme k nouzovému a drastickému řešení. Svíčku omotáváme alobalem,
který jsme nalezli v popelnici a za pomoci vteřinového lepidla a kladiva umísťujeme
zpět do hlavy. Motor zatím běží, ale jak dlouho? Šťastně jsme překonali zpáteční
cestu přes dlouhý most a z Kalmaru míříme na severr směr Norrkoping. Po ujetí
50 km v Rockneby již není možné pokračovat, svíčka v halvě již vůbec nedrží.
Během několika minut demontujeme chlazení i pravou hlavu. Místní lidé nám nemohou
pomoci, dílna se otevírá až v pondělí. Robert a Emil v jednom stroji vyrážejí
zpět do Kalmaru, já hlídám zbylé stroje. V Kalmaru kluci nacházejí jedinou otevřenou
dílnu a také jediného člověka ve městě, , který je schopen závit v hlavě opravit.
Po krátkém přemlouvání a vysvětlování odkud jsme a kam jedeme se pouští do díla,
a tak v půl desáté večer můžeme opět pokračovat v cestě. Jsme sice lehčí o 200
švédských korun, ale šťastni, že se nám podařilo opravit první vážnější závadu.
Jízda se opět mění v noční etapu, jedeme dokud sjme schopni vnímat. Nedaleko
Bjornsholmu nalézáme značku označující nouzový přístřešek. Po 1 km dlouhé jíždě
lesem vjíždíme na sportovní střelnici. Na verandě administrativní budovy po
ujetí 292 km usínáme.
16.6.1996 neděle
Ráno vyjíždíme brzy, protože se začínají sjíždět střelci a místo střelby pokukují
po našich strojích. Po 50 km přijíždíme do Nornkopingu, čtvrtého největšího
města Švédska tzv. Paříže severu. Tankujeme, avšek nastává problém. Vzhledem
k tomu, že nám došly švédské peníze a je neděle, máme pouze německé marky. Bereme
proto každý pouze osm litrů za zbytek drobných mincí, a pokračujeme odhodláni
pohánet své stroje třeba i vezeným rumem. Po dalších 50 km dojíždíme do Nykopingu
a potřeba dalšího benzínu je akutní. Po krátkém přemlouvání mladé pumkařky tankujeme
za marky. Mužeme pokračovat s plnými nádržemi. Navigace se komplukuje, sjíždíme
z hlavní silnice, a v souladu s údaji itineráře pokračujeme po vedlejších cestách
s cílem objet Stockholm a zastavit se na zámku Skokloster v muzeu historických
vozidel, které leží severně od Stockholmu uprostřed nádherné přírody plné jezer
a lesů. Jízda členitým terénem vyžaduje více pozornosti než na rovných hlavních
silnicích, kde můžeme jet na plný plyn. Krajina je nádherná, hluboké husté lesyy
lemují pastvinz plné koní a osamocené farmy. Na křižovatce u Enkopingu Emilovi
praská spojkové lanko. Výměna za nové je dílem okamžiku. K večeru vidíme první
ukazatel Zámek Skokloster. Jdeme serpentinami okolo starých runových kamenů,
do Skoklosteru zbývá už jen pár kilometrů. Z reproduktoru vysílačky se náhle
ozývá Robert:"Hořím, hořím!!!!". Navlečený do zelené letecké bundy,
kožené kukly a leteckých brýlí mám v tu chvíli pocit jako pilot stíhačky za
prudké bitvy. Zastavujeme a prohlížíme Robertův stroj. Kromě pachu pálící se
barvy a kovu žádnou zjevnou závadu neobjevujeme. Budoucnost ukáže, do jaké míry
byl tento okamžik v našem životě důležitý. Příjíždíme k zámku a muzeu. Po krátké
obhlídce terénu jedeme do 4 km vzdáleného kempu. Majitelka kempu je zjevně zaskočena
a se zájmem prohlíží naše stroje. Přes nášivky českých vlajek a nápisů na bundách
a kombinézách se na nás pokouší mluvit Rusky a jsme tak zahrnuti vo "Východního
šuplíku", nicméně máme příslib, že můžeme přenocovat za německé marky.
I když je již půl dvanácté večer, přicházejí lidé z kempu, aby se podívali na
naše stroje, povídáme si ještě dlouho po půlnoci. Spíme sice v kempu, ale pod
širákem na nejlepším místě kempu - na břehu nádherného jezera po ujetí 353 km.
17.6.1996 pondělí
Budíme se při dopadu prvních kapek deště. Opět bleskově balíme. V recepci
chceme platit padesátimarkovou bankovkou, recepční ji vidí evidentně poprvé
v životě. Chvíli přemýšlí jaký je kurz vůči švédské koruně a pak s úsměvem říká,
že máme ubytování zadarmo. Prohlížíme si zámek Skokloster a také muzeum historických
vozidel. Vše bohužel pouze zvenku. Německé marky nechtějí. Fotografujeme ještě
kostel s hřbitovem a runové kameny a vzhůru na sever. Stále prší, Robert si
opět stěžuje na požár na palubě, zjišťujeme použe, že stator dynamospouštěče
je velice horký. Vše však funguje, a tak pokračujeme v jíždě. Hlavní starostí
je dnes výměna peněz. Po 60 km vjíždíme do univerzitního městaa Uppsaly. Je
zde hustý provoz, ale výborné značení, za Velorexy se otáčejí nejen chodci,
ale zastavují i vozidla. My parkujeme své stroje u hlavního nádraží za červeným
sporťákem De Tomaso Panthera. Jeho řidič je Velorexy přímo unešen, zkouší řízení,
dívá se na motor. Na oplátku si můžeme osahat jeho červený klenot na kolech.
Ovládá pouze Švédštinu, komunikace je obtížná, přesto zjišťujeme, že svůj stroj
přivezl z ameriky a pohání ho 12 válcový motor Ford, který umožní maximální
rychlost 280 km/h. Věříme, že díky systému obráceného chodu motoru našich strojů,
kdy při couvání můžeme řadit čtyři rychlosti jako dopředu, bychom tento stroj
hravě přecouvali. Ptáme se na směnárnu, kýve, že ví o co jde, máme jet za ním.
Startuje Pantheru, v okamžiku se ozývá takový řev, že motor mého Velorexu vůbec
neslyším. Ze 4 výfuků jde takový tah, že se rozevlála česká vlaječka na mém
předním blatníku. Kolemjdoucí sledují projíždějící konvoj - červený sporťák
a tři Velorexy. Zastavujeme u směnárny Forrex a informačního centra. Náš průvodce
se loučí. Naše stroje jsou v okamžiku obsypány množstvím lidí, oslovuje nás
i jeden švéd plynulou češtinou, jeho manželka je z Prahy, často k nám jezdí.
Všem opět vysvětlujeme co je to Velorex, zjišťujeme, že když se při vysvětlování
dostaneme k motoru a vyslovíme název JAWA, je to jako kouzelné slovo, všichni
projevují hluboké uznání. Švédská armáda bývala vyzbrojena našimi motocykly,
všichni švédové JAWY znají. JAWA je pro ně symbolem nejlepší kvality a bezmezné
spolehlivosti. Měníme peníze, kupujeme nezbytné potraviny a jedeme dál na sever.
Hlavné cesty jsou lemovány ploty z pozinkovaného pletiva - ochrana před losy,
kteří zejména za svítání a soumraku způsobují řídičům velké komplikace při své
váze až 700 kg a výšce až 2,30 metru jsou vážným nebezpečím na silnici a střet
s nimi často, zejména při velkých rychlostech končí tragicky. V Gavlu tankujeme,
pospícháme, dnes jsme dosud moc daleko nedojeli, počasí se zlepšuje, poblíž
Soderholmu vaříme večeři. Je devět odin večer, neprší, ale je zataženo a teplota
dosahuje pouhých devět stupňů. Rozhodujemese pro další noční etapu. Za situace,
kdy může kdykoli začít pršet bychom byli v bezpečném suchu pouze v rourách na
staveništi a ty nikde v okolí nenacházíme. Půl hodiny před půlnocí kontrolujeme
opet Robertův stroj. Cákáme na stator dynamospouštěče vodu a o půlnoci Robertův
stroj přestává dobíjet. Zastavujeme a Robert demontuje stator. Emil zatím hledá
nocleh, nachází však pouze podzemní základnu švédské armády. Potvrzuje se podezření,
že stator i rotor shořel, hledáme příčinu. Z útrob strojů vytahujeme náhradní
stator i rotor po montáži však závada trvá. Robert s Emilem se za pomoci plynového
vařiče pokoušejí znovu vysravit a vyletovat rotor a převinout stator za použití
silikonového tmelu. Je stále pouze šero, jsme poměrně vysoko na severu, více
tmy už naštěstí nebude, alespoň vidíme na opravu. Nebýt závady, ujeli bychom
jistě více než dnešních 398 km.
18.6.1996 úterý
Zatímco kluci opravují, vydávám se hledat nějakou boudu na přespání po druhé
lesní cestě. Vzhledem k dobré viditelnosti jedu pomalu na třetí rychlostní stupeň
v nízkých otáčkách a bez světel. Po ujetí asi 3 km vyjíždím na paseku, uprostřed
vidím siluetu velkého zvířete bez parohů - je nepochybné, že jde o losí holku.
Je ak velká, že věřím, že bych ji s Velorexem podjel. Otáčím a zastavuji, zvíře
mne pozoruje, pro jistotu nechávám běžet motor. Losice dělá krok ke mně, volám
do vysílačky, ale nikdo mne neslyší, jsem příliš daleko. RAději jedu rychle
zpět, protože nemám jistotu, že zvíře není rychlejší než můj stroj.
Robert při zpětné mnotáži krytu relé vytvořil zkrat, izolace hoří a Velorex
je zahalen bílým dýmem. Odpojujeme baterii a hasíme. Napodruhé jde vše dobře
ovšem, relé jsme museli namontovat nové. Velorex dobíjí avšak pouze při vyšších
otáčkách. Po 10 km se závada opakuje. Stavíme v odstavném pruhu a Robert s Emilem
zkoušejí nemožné kombinace za použití náhradního statoru i rotoru. Objevujeme
důvod přehřívání - stator šoupe o kotvu. Začíná hustě pršet, Roberta napadá
hrozná myšlenka - co když je ohnutá kliková hřídel? Nakonec naštěstí stačí dotáhnout
volnou přírubu držící stator. Nakonec jsou všechny agregáty na svém místě a
snad po třícáté tuto noc Robert seřizuje zapalování. Balíme nářadí, je pl deváté
ráno - opravovali jsme npeřetržitě celou noc. Emil spal asi hodinu, já dvě a
Robert nespal vůbec. Jedeme za hustého deště, jsme mokří, všechny věci máme
vlhké a je pouze 8 stupňů nad nulou. Usínáme za jízdy. Přijíždíme do Sundsvallu.
U mé vysílačky se samovolně zapíná scaner a nejde vypnout - nemohu tak komunikovat
s ostatními. Vypadá to, že severní oblasti Švédska se nenechávají pokořit lacino.
Vzhledem k počasí se rozhodujeme vyhledat kemp a usušit se. Po ujetí 187 km
zastavujeme u skály Skuleberget - vyhledávané zejména horolezci a ve stejnojmenném
kempu si platíme noclehv chatičce. Vaříme oběd. Robert usíná uprostřed jídla
vyčerpáním. Nakonec spíme všichni. Večer pak využíváme výhod kempu - susíme
věci, zkousíme teplou vodu a sprchu. Daří se nám se i oholit. Díky elektrickému
vařičí v chatičce a značným vezeným zásobám máme večer bohatě prostřeny stůl.
Usínáme v suchu, avšak s vědomám, že Robertův Velorex definitivně přestal dobíjet.
Rozhodli jsme se pokračovat v cestě dál za každou cenu s tím, že každých 150
km si navzájem budeme měnit akumulátury. Robertův Velorex se tak od této chvíle
stal naším malým upírem.
19.6.1996 středa
Budí nás déšť, který vytrvale bubnuje do oken a střechy chatky. Tepla a sucha
využíváme celé dopoledne, pak musíme chatku vyklidit a začíná opět boj s počasím.
Jedeme pomalu. Robert reguluje spotřebu elektrického proudu, jede uprostřed
mezi mnou a Emilem, nesvítí, stěrač používá pouze občas. Veškerý poud z akumulátoru
musí být využit na jiskry ve spalovacích prostorech motoru, ostatní spotřebiče
nejsou nutné k jízdě. Přední skla vozů jsme ošetřili přípravkem Flash - off,
ovšem sklon skel Velorexu není takový, aby proud vzduchu odvál veškeré kapky.
I já a Emil jsme omezili spotřebu elektrického proudu, vědomi si toho, že musíme
akumulovat proud pro Roberta. Sice svítíme, jak nám ukládají místní předpisy,
avšak radiostanice máme zapnuty na příjem a komunikujeme pouze v nejnutnějších
případech, rádia a přehrávače nepoužíváme za jízdy vůbec. Voda nezadržitelně
proniká i do vnitřku našich strojů. U mne voda proniká rohem gumy předního skla
vpravo. Chytám ji do ešusu. Emil má ten samý problém avšak vlevo. Nezbývá mu
tedy nic jiné, než si kolena zabalit do igelitových tašek, protože jinak by
mu voda tekla přímo na nohy. Takto postupujeme stále vpřed na sever. Míjíme
město Umea. Zastavujeme po 130 km k výměně akumulátorů. Při běžné kontrole zjišťuji,
že mám povolenou osu zadního kola. Dotahuji matici a jedeme dál, avšak po 200
metrech se zezadu mého stroje ozývají ostré kovové zvuky. Okamžitě zastavujeme.
Zvedáme Velorex na hever, točíme zadním kolem. Nejhorší předpověď je závada
v převodovce. Demontuji hydraulické ovládání spojky, rozpojujeme řetěz, točím
výstupní hřídelí v převodovce, je v pořádku. Nakonec zjišťujeme, že ložisko
v rozetě zadního kola se s námi rozloučilo. Náhradní ložiska máme, ale pouze
do ventilátoru kol, do rozety nikoli. Montujeme vše zpět, ložisko mažeme vazelínou,
osu necháváme povolenou. Zkusíme dojet kam to až půjde. Po 30 km vjíždíme do
města Skelleftea, je všek již 22 hodina, všude je zavřeno. Bereme benzín a ončíme
v kempu na okraji města. V recepci potřebují naše data do počítače, domlouváme
se anglicky avšak pro jistotu se natahuji před pult a rukou černou od oleje
a vazelíny potřebné údaje vyťukávám na klávesnici sám. Na oplátku dostáváme
protekční chatku sousedící hned s umývárnou. Usínáme po ujetí 298 km s nadějí,
že snad seženeme nové ložisko.
20.6.1996 čtvrtek
Hned v osm hodin jdeme pěšky do města shánět nové ložisko. Jdeme jen tak naslepo.
Zcela náhodou dvěstě kroků od kempu nacházíme obchod s díly na auta. Ložisko
mají. V takové štěstí jsme ani nedoufali. Utíkáme zpět do kempu a za velkého
zájmu kempujících turistů demontujeme zadní kolo a měníme ložisko. Do 12 hodin
se stíháme ještě i umýt a zabalit věci. V poledne odevzdáváme klíče v recepci
a odjíždíme. Doufáme, že osud si již vybral nutnou daň v podobě různých poruch
od každého z nás. Opět prší, k severnímu polárnímu kruhu zbývá necelých 400
km. Míjíme přístav Pitea a po 150 km zastaujeme u autobusové zastávky a vyměňujeme
si akumulátory. Vedle nás zastavuje kamion. Nevěříme vlastním očím. Je to Liazka
s pražskou spz. Řidiči poskytujeme z naší lékárny co můžeme - za jízdy si na
vařiči vařil polévku a hrnec s orkou vodou si vylil na nohu. Spolujezdec nám
na oplátku dává cigarety. Oba si nás točií na videokameru. O naší výpavě vědí
z novin. Sem na sever nejezdí často. V duchu přemýšlíme, jak by nedobíjející
Robertův Velorex jel za kamionem na laně přes celé Švédsko a Německo domů. Musíme
ale dorazit všichni do cíle, máváme Liazce a jedeme dál. Míjíme největší přístav
Švédska Lulea. Ráz krajiny se mění. Lesy jsou mnohem hustší, zelenější. Větve
stromů sahají až na zem a vše je porostlé lišejníky. Lesy se pak střídají s
vodními plochami. Při každé zastávce si nás někdo fotí a uznale opakují JAWA
JAWA. Jedeme naplno co to dá, cítíme blízkost hranice s Finskem. Krátce zastavujeme
u obchodu s vojenským materuálem švédské armády. Obdivujeme zejména stan s kamny
uprostřed. Nakonec si každý z nás odnáší vojenskou lžíci se třemi královskými
korunkami vyrytými na rukojeti. Je pozdě odpoledne, počasí se lepší a z mraků
vykukuje slunce. Příjíždíme do nejvýchodnějšího města Švédska Haparandy. Bereme
palivo do strojů, kupujeme čerstvý chleba a telefonujeme domů, aby věděli, že
jsme dosud naživu. Vzduzujeme pozornost majitele obrovského černého Cadillacu.
Prohlíží si naše stroje a nemůže pochopit, jak Velorexy s obsahem motoru 350
cm3 mohly ujet takovou vzdálenost, protože on má pětilitrový osmiválec. Ukazujeme
mu motory našich strojů. Jakmile zjistí, že jde o JAWY, ničemu se už nediví,
jen uznale kýve hlavou.
Projíždíme hraničním přechodem do Finska. jedeme plynule, nikdo nás nestaví.
Peníze měníme v automatu, jehož princip fungování jsme nepochopili dodnes. Jsme
ve Finsku, vše je prakticky stejné jako ve Švedsku, pouze nepořádek kolem domů,
divoké skládky a v lesích volně odložené vraky aut prozrazují, že jsme v jiné
zemi. Nedivíme se však - vše je zde po 7 měsíců ukryto pod sněhovou pokrývkou.
Jedeme rychle, tachometry ukazují 80 km/hodinu. Cíl se blíží. Projíždíme Kaakamo
a odbočujeme na severní E 75. Krátce zastavujeme u pumpy. Je zřejmé, že ceny
jsou o něco vyšší než ve Švedsku. Kupujeme pouze telefonní karty. Dbáme na to,
aby české vlajky a znak českého autoklubu na našich bundách a kombinézách byly
dobře vidět. Neradi bychom, aby si nás někdo pletl s občany jiných zemí, historie
je zde až příliš živá a staré rány a křivdy se ještě nezacelily.
Je šero a my jsme odhodláni ještě dnes dosáhnout polárního kruhu za každou cenu.
Projíždíme zimním střediskem Rovaniemi. Zbývá nám posledních 14 kilometrů. Zanedlouho
nás vítá nápis Welcome Arctic circle - dokázali jsme to. Je právě 22,56 místního
času a jsme s tříkolkami Velorex na Severním polárním kruhu. Ujeli jsme dnes
406 km. M8me perfektní pocit. Více než 25 let staré a pečlivě ošetřované stroje
to dokázaly a my jsme byli přitom. Napadá nás jediné:"Kupředu letí česká
krev, motory burácí". Je mokro a všude spousta neodbytných komárů. Rozhodujeme
se pro nocleh v kempu.
Zpočátku to vypadá, že nám v kempu již nikdo nic neposkytne. Recepce je uzavřená,
avšak skleněnými dveřmi vidíme několik opilých finů sledujících televizi a popíjejících
pivo z plechovek. Nakonec jsme je přemluvili a získali ubytování v chatce. Po
příjezdu Velorexů všichni běží k nám. Následuje přehlídka strojů a kolektivní
mazání českých repelentem proti komárům, kterých přibývá.
21.6.1996 pátek
Udělali jsme si den volna, provádíme běžnou údržbu strojů a prohlížíme si
okolí polárního kruhu. Velorexy tlačíme na bílou čáru označující polární kruh.
Omanžitě vzbuzujeme ozornost turistů i místních obyvatel. Oslovuje nás také
paní, která se v roce 1948 provdala do Švédska. Je ráda, že si s někým může
popovídat rodným jazykem. Přichází také místní průvodce laponec Erasmus, který
je tříkolkami nadšen, zve nás na kafe, vypráví nám o zdejším kraji a nakonec
přívádí ochočeného soba. Zvíře to není velké, váží ouhých 70 kg. Vypadá jao
náš jelen s chlupatými paružky, ale velikostí spíše přípomíná srnce. Přes zimu
ho Erasmus pouští do volné přírody a na jaře ho opět chytí. Pozná ho podle červených
tkaniček v uších. Díky Erasmovi získáváme také oficiální potvrzení o překročení
polárního kruhu. Nakupujeme pár suvenýrů a každý domů jednu jednu sobí kožešinu.
Kromě farmy na psy Husky objevujeme 30 metrů vysokou věž. Vylézáme na ni a pozurujeme
přírodu. Po hbhlídce shora následuje obhlídka sdola, vyrážíme do lesa. Je sice
pl dvanácté večer, ale sunce stále svítí, ale s je hustý, podklad se podobá
močálu. Mám hned mokro v botách, ortože mi praskla podrážka. Místo krásné přírody
však zanedlouho nacházíme zavezenou skládku, které dominuje Ford Cargo prostřílený
brokovnicí. A nedaaleko opuštěný pneuservis. Žádná divoká zvířata jsme neviděli.
Slunce svítí stále, je polární den. Za stálého světla uléháme ve 3 hodiny ráno
a přemýslíme, zda je dále na Nord Cap vzdálený pouhých 680 km. Na ujetí této
vzdálenosti a zpět bychom potřebovali 4 dny navíc. Nakonec se shodujeme, že
Nord Cap si necháme jako případný cíl budoucích výprav.
22.6.1996 sobota
Vyrážíme na zpáteční cestu, teď již pojedeme zase na jih. Dojíždíme zpět do
Rovaniemi a odbočujeme na vedlejší cestu vedoucí vidokou přírodou. Příroda je
zde opravdu divoká čistá a nedotčení. V Nuupasu odbočujeme směr Simo podél řeky
plné lososů. V příkopu u silnice míjíme pasoucího se soba, kterému projíždějící
auta vůbec nevadí. Zastavujeme se a fotíme ho. Nedůvěřivě do nás prohlíží a
odbíhá dál, ale jakmile usedáme do Velorexů, vrací se zpět. Míjíme město Simo,
projíždíme Oulu a stále jedeme na jih. Opět prší. Nasazujeme boční okna a jedeme
stále dál. Když se počasí trochu lepší, zastavujeme v jedné osadě na vštším
plácku, kde je telefonní buda a voláme domů. Mezitím příjíždí k našim strojům
staré otlučené Volvo a z něj vystupuje evidentně opilý fin s rozepnutým poklipcem.
Ukazuje na Velorexy, pak na nás rozhazuje rukama a asi čtvrt hodiny na nás mluví.
Nerozumíme ani slovo, jen posloucháme jeho nepřetržitý a nesrozumitelný projev.
Pak se dostáváme ke slovu my, když pochopil že jsme mu vůbec nerozuměli, směje
se a vysvětluje, že je starostou obce a přišel nás přivítat. Vysvětlujeme, čím
to jedeme a musíme pokračovat v cestě. Opět prší. Několikrát míjíme dva motocykly,
Yamahu Virago a černou Moto Guzzi se sajdkárou. Takto projíždíme krásnou jezerní
krajinou středního Finska. K večeru zastavujeme na odpočívadle u cesty, u kterého
jezavřený bufet. Vše se nachází na břehu jezera. U stánku je také zděný gril,
u kterého sedí posádka motocyklů, která nás předjížděli. Jde o rodinu se dvěma
malými dětmi, které vezou v sjdkáře. Jsou z Turku a vračí se ze severu domů,
prtože letošní léto je příliš studené. Muž se ptá na tování značku našich strojů.
Když zjistí, že Velorex podezřele ožívá. Teprve teď si všímáme postranního vozíku
u jeho motocyklu. Sajdkára je naše česká z v.d. Velorex, je pouze o 10 cm rozšířena
a má jiný blatník. Povídáme si u ohně dlouho do noci. Naši společníci pak odjíždějí
- domů to mají už jen kousek. My zůstáváme a rozhodujeme se přespat v přilehlém
altánku. K večeři opákáme kolečka lanšmítu. Padají stále do ohně a trvá dlouho
než zaháníme hlad. Usínáme 473 km od polárního kruhu.
23.6.1996 neděle
Ráno zjišťujeme, že vedle našich strojů stojí velká americká dodávka. Je dlouhá
více než 6 metrů a za sebou má ještě dvounápravový obytný přívěs. Za ním pak
stojí ještě Opel Astra. Dlouho se nic neděje, až v půl desáté kolona ožívá.
Z ameriky vylézá muž, z obytného přívěsu žena, a pak postupně pět dětí. Jsou
ze švédské Kiruny a jedou na jih za teplem. Ameriku s přívěsem mají na bydlení
a opla na prohlídky okolí. Našimi stroji jsou fascinování. Tu z protisměru příjíždí
dvoupatrový autobus plný německých turistů a zastavuje. V domnění, že zastavují
kvůli blízkým toaletám jim nevěnujeme větší pozornost, avšak zastavili kvůli
nám. Okamžitě jsme obklopani davem, každý se vyptává na naše stroje, jedna žena
točí vše na video a říká, že je z hamburské televize, a že záběry půjdou do
programu. Usmíváme se a čistíme zablácenou českou vlajku na blatníku mého Velorexu.
Díky zájmu turistů nemáme čas ani na snídani. Okolo půl jedenácté vyjíždíme.
Je neděle a zjišťujeme, že opět nám dochází místní měna a máme pouze německé
marky. Rozhodujeme se zajet do nejbližšího města na trase a vyměnit peníze v
nějakém hotelu. Zastavujeme v Jyvaskyle na náměstí poblíž vlakového nádraží.
Peníze musíme vyměnit za každou cenu, jinak bychom museli počkat do pondělí,
protože již nemáme benzín. Na nádraží získávám mapku města a podle ní se vydávám
do nejbližšího hotelu. Navštěvuji celkem čtyři, ale všede bohužel nemají směnárnu.
Nakonec dorážím do pátého hotelu. Na jeho dveřích jsou samé hvězdičky, však
také ve špinavé kombinéze a kožené kukle vzbuzuji velkou pozornost. V recepci
vysvětliji, co potřebuji a recepční bez jakékoli poznámku k mému vzhledu požadovanou
částku mění na finské Marky. Přeje šťastnou cestu. Zatímco jsem sháněl peníze,
klici jsou v obležení posádky Wartburga s uříznutou střechou a tlupy místních
cikánů oblečených v křiklavé kroje. Mizíme na poslední chvíli. Podél cesty je
stále více vodních ploch. Finská jezera jsou nezapomenutelná, škoda jen, že
je taková zima. U jednoho jezera poblíž Lahti trávíme celé odpoledne opravou
brzd Emilova Velorexu, jde sice spíše jen o seřízení, avšak závada je nepříjemná
- jedno přední kolo brzdí stále více než druhé. Při prudkém brzdění Velorex
zatáčí do strany. Dá se jet i s takovou závadou, jen je třeba vždy před sešlápnutím
brzdového pedálu zatočit, aby Velorex jel rovně. Nakonec se daaří závadu opravit.
Lidé zastavující u jezera se nás při opravě ptají, zda nepotřebujeme pomoc.
Velorexy nejvíce zajímají misionáře z velkým Fordem. Dvacet let byl v Africe,
patnáct v Korei a nyní je zde na severu, ale kožená auta na třech kolech ještě
neviděl. Při další jízdě nás přepadá šero, hledáme místo na nocleh. V protisměru
dálnice vidíme rozestavěné bistro, jehož veranda je přímo ideálním místem. Spací
pytle rozkládáme na čerstvě ohoblovaná prkna. Klidně může pršet, jsme za větrem.
24.6.1996 pondělí
V sedm hodin nás budí příchod majitele stavby, rychle balíme a odjíždíme.
Cesta je dálničního typu, široká a rovná. Provoz houstne a je vidět, že se pomalu
blížíme k hlavnímu městu Finska Helsinkám. Asi 20 km před městem zastavujeme
u mapy města a hledáme cestu do přístavu. Nacházíme všechny potřebné údaje a
jedeme přímo do centra. Vše je velice dobře značeno, provoz není zase tak hustý
a je velice plynulý. Máme až pocit, že není možné, abychom byli v tak velkém
městě. Odbočujeme z dálnice do města, centrem se dostáváme do přístavu až před
terminál plavebních společností. Zastavujeme na parkovišti a zjišťujeme, jaká
je situace. V provozu je pouze část patřící společnosti Viking Line. Ta však
do Travemunde, kam se chceme dostat nejezdí. Naše loď odjíždí až v úterý v pět
hodin odpoledne. Lodní lístky je možno zakoupit také až tento den. Velorexy
s ohledem na zákazy stání a zastavení v centru, parkujeme u benzinové pumpy
a vydáváme se na prohlídku města. První benzinové čerpadlo bylo trochu z ruky,
a tak jdeme pěšky asi sedm kilometrů podél pobřeží. Chvíli nám trvá, než si
zvykáme na to, že chodníky jsou rozděleny na poloviny. Jedna polovina je pro
pěší, druhá pro cyklisty. Stále si vybavujeme naši známou značku s příkazem
choďte vlevo a pleteme se cyklistům pod kola. prohlížíme si přístav a přílehlé
památky v nejbližším okolí. Do "vnitrozemí" se neodvažujeme. Takto
trávíme celé odpoledne. Při zpáteční cestě při chůzi okolo vysokého panelového
domu, náhle půl metru vedle Roberta dopadá z velké výšky mikrovlná trouba. Při
dopadu se deformuje a otevřenými dvířky vypadává talíř se spáleným jídlem. Hned
se lepíme na zeď. Co kdyby padalo daalší vybavení kuchyně. Inu jiný kraj, jiný
mrav. Nám se také občas nějaké jídlo nepovedlo. Původcem bombardování byla nejspíše
žena, která obhlíží škody z 10 patra. Po příchodu ke strojům se rozhodujeme
přespat za městem a ráno se vrátit pro lodní lístky. Vyjíždíme stejnou cestou
zpět a zastavujeme na odpočívadle. Při vaření večeře příjíždí červené nízké
sportovní auto připomínající Hondu, avšak kliky dveří a přístrojová deska je
ze Škody 120, zadní světla z Mercedesu a motor z VW Golf 1600. Vůž stavěl čtyři
roky, má trubkový rám a laminátovou karoserii. Zpočátku měl problémy s Policií,
teď prý už ne. Když se dovídá, kam chceme jet, jeho tvář dostává starostlivý
výraz. Jsou prázdniny a místa na lodi jsou rezervována dlouho dopředu. Loď bude
asi plná. Telefonuje z auta do kanceláře společnosti Silja Line. Říká, že jsou
volná pouhá dvě místa pro auta. je třeba se postavit do fronty před terminálem
už v 7 hodin ráno. V osm se otvírá a musíme být první. Loučíme se a otáčíme
zpět do města. Velorexy stavíme před terminál na parkoviště a jsme odhodláni
zde i přespat. Vydáváme se znovu do města, všude je klid a velice čisto. Už
je skoro tma, bloudíme ulicemi a kopeme si se žlutým míčem, který jsme našli
v popelnici. Na velkém náměstí se nám daří vykopat míč po více než 200 schodech
pře katedrálu, u které se s Finy dělíme o naše cigarety a jejich pivo. Prohlížíme
si také hlavní nádraží. V hale u hracích automatů js skupinka černochů, procházíme
kolem. Slyšíme zcela zřetelné volání na anši adresu "Skini! Skini!".
Pravda, před cestou jsme se nechali ostříhat, abychom nemuseli brát s sebou
hřebeny, které by zabíraly zbytečně moc místa a zvyšovaly by již tak přetížené
stroje. Naní nám však do smíchu moc není. Utíkáme ven. Zdá se, že nás nepronásledují.
Emil pro jistotu kontroluje, zda černoši nevyslali stopaře. Vše se zdá být v
pořádku, a tak již v klidu pokračujeme k obřeží a k našim strojům. Usínáme po
půlnoci přímo ve Velorexech.
25.6.1996 úterý
Budí nás budík v pět hodin ráno. Jsme zvyklí na fronty z našich dopravních
inspektorátů a jiných úřadů, a tak se v pět hodin ráno stavíe před zavřený terminál,
odhodláni nepustit před sebe ani živou duši. Takto stáním a přešlapováním před
terminálem trávíme čas až do osmi hodin, kdy se otvírá. jsme první u okénka,
ale za námi nikdo není, žádná fronta se nekoná, jsme tu úplně sami!!!
Slečna u okénka by nám ráda prodala lístky, avšak nejdou počítače. S úsměvem
sděluje, že terminál je ve městě ještě jeden, a tam že lístky seženeme. Dělá
se nám špatně a v duchu přemýšlíme, jak instalovat na Velorexy lodní šrouby.
Běžíme přes celý přístav k druhému terminálu. Zde je přímo nabito, lístky pro
auta již nejsou, loď je plná. Velorex je ale přeci motorka!!! Za terminálem
sedí slečna, která Velorex nikdy neviděla, přes informaci, že máme tři kola,
získáváme lístky pro tři osoby a tři motorky. Hlavně, abychom nejeli na loď
poslední, to bychom se už nevešli dovnitř. Zbytek dne procházíme městem pospáváme
na lavičkách, uklízíme ve Velorexích a kupujeme na trhu nějaké ovoce. Ve tři
hodiny odpoledne se stavíme do dlouhé fronty na trajekt, která sahá až do středu
města. Fronta postupuje pomalu. V pět hodin ještě nejsme na lodi, ale nejsme
poslední. Do lodi najíždíme po půl šesté. Obsluha nás navádí do rohu k motorkách,
ale po chvíli chápe, že tak by to nešlo. Couváme a najíždíme do prvního patra.
Toto patro je sníženo a anténa od vysílačky mého stroje vydává kovový zvuk,
jak drhne o armatury na stropu. V podpalubí je v této chvíli okolo 400 vozidel,
včetně autobusů a karavanů. Těšíme se, jak se v klidu najíme a umyjeme. Odcházíme
na palubu, abychom nezmeškali odjezd z přístavu. Všechny věci kromě peněz necháváme
zatím ve strojích. Loď je obrovská, jmenuje se Finnjet a je poháněna dvěmi plynovými
turbínami o celkovém výkonu 55000 kW. Loď couvá a uprostřed přístavu se otáčí.
Fouká silný vítr. Míjíme ostrov s hradem a na břeh vytaženou ponorkou a řadu
menších ostrůvku a bóji. Když jsme již na volném moři odcházíme do podpalubí
pro spací pytle, jídlo a toaletní ptřeby. Snažíme se otevřít dveře do patře
s auty, avšak to je neprodyšně uzavřeno. V podpalubí je přetlak a dle sdělení
obsluhy je možno k vozidlům jít až v Travemunde. To je nepříjemné zjištění,
protože jsme odkázíni na jídlo z lodní kuchyně, které je drahé a nemáme se jak
umýt a oholit. Plavba bude trvat 23 hodin. Nacházíe automat na Coca Colu, ze
kterého padaají plecovky po vhození tří finských marek. Alespoň žízeň jsme zahnali.
V kajutě pod lodním můstkem je obrazovka radaaru alodní mapy. Emil, který má
za sebou plavbu na námořní jachtě a je před kapitánskými zkouškami, kontroluje
naši polohu. Na palubě mne nějací holanďané oslovují v domnění, že patřím k
posádce, a ptají se na parametry lodi. Údaje znám z prospektů lodní společnosti,
atak vysvětluji, jak je loď dlouhá a široká a jaký má motor. Moc mi děkují za
informace. Usínáme v lodních kojích vedle motorkářů.
26.6.1996 středa
Vstáváme v jedenáct hodin dopoledne, kontrolujeme polohu lodi podle radaru
a vydáváme se na prohlídku prostor, které jsme dosud neviděli. Všímáme si toho,
že na lodi se právě mění ložní prádlo a ručníky v kajutách. Kdo je zamčen v
kajutě, nebo není přítomen, ten dostává čisté věci přehozeny přes kliku dvěří.
napadá nás geniální věc. Těsíme se, jak se umyjeme. Ve sprchách je dávkovač
mýdla, ale chybí nám ručníky. Vše je otázkou několika vteřin a hned má každý
z nás čistý ručník schovaný pod bundou. Utíkáme do sprch a myjeme se. Posilněni
žemlí z lodní kuchyně vystupujeme na palubu. Přes nepřízeň počasí nacházíme
na jedné lavičce motorkáře v kožené bundě, který veškerý čas na lodi tráví pitím
piva z plechovek. Má jich vedle sebe celý karton. Fouká sillný vítr a dvě plechovky
mu hnány větrem utíkají po palubě. Hned jsou naše. Ničeho si nevšiml. V dobré
náladě vyhlížíme německé pobřeží. Krátce po šestnácté hodině vyjíždíme na pevnou
zem. Jsme v Německu v Travemunde. Ještě překonáváme dlouhou frontu na odbavení
a obklopeni motorkáři na všech možných i nemožných strojích, vyjíždíme z přístavu.
Nabíráme kurz Schwerin. Cesta není příliš příjemná. je silný provoz a orientaci
nám komplikuje řada objížděk. K veeru bez jakýchkoli poruch míjíme město Pritzwalk
a zastavujeme v Kyritzu v kempu na břehu jezera. Správce nás poklepává pozádech
a uznale pokyvuje hlavou. Vše je způsobeno nejen našimi zvláštními stroji, ale
také tím, že jsme se právě probojovali do finále Mistrovství Evropy ve fotbale.
To byla pro nás velká novina, protože jsme byli prakticky odříznuti od sdělovacích
prostředků. Noviny jsme nečetli a rádio neposlouchali. Za asistence všech dětí
z kempu stavíme opět z našich strojů hradbu a mezi Velorexy napínáme lano c
celtami. Děti jsou jak u vytržení, jedno se nám svěřilo, že jeho otec stavěl
stan dva dny. Také jsou překvapeny tím, že jíme na zemi a díky technologii instantních
polévek Vitana trávíme u vařiče jen pět minut a ne celé dopoledne jak jsou zvyklé
z domova. Po dvou hodinách vyptávání je správce odhání, abyhcom mohli v klidu
spát. Jsme vzdáleni od moře 220 km.
27.6.1996 čtvrtek
Ráno vyjíždíme brzy, domů to již není daleko a je možné, abychom stihli již
dnes být v České republice. Opět projíždíme Postupim, dále pokračujeme stejnou
cestou přes Juterbof, Herzberg, Riesu a Dobeln do Chemnitzu. Cestou vzhledem
k nepřetržitému dešti mažeme řetezy a seřizujeme brzdy. Stavíme také u provozovny
McDonald, protože tam teče na toaletách teplá voda a je tam sucho a teplo. Zanedlouho
však pokračujeme opět dál. Krátce po půlnoci jsme na Hoře Svatého Šebastiána
a sjíždíme dolů do Chomutova. Je taková zima, že i holky, kterých je tu v tuto
dobu plno jsou schované. V chomutově bereme benzín. Majitel pumpy nevěří tomu,
kde jsme byli. Ukazujeme mu plánek cesty a povídáme si dlouho do noci. Pak jedeme
dál. Baterie nyní měníme každých sto kilometrů, protože Robert musí stejně jako
mu ostatní svítit. Cesta ubíhá rychle, za kopcem nad Chomutovem je dlouhá rovina,
která se mírně svažuje a lze zde jet s Velorexem poměrně rychle a na plný plyn.
Před třemi lety jsme v tomto úseku předjeli dokonce i Tatru 613. Poslední výměnu
baterií uskutečňujeme u bistra za Lounami. Naši poslední zastávkou je benzinové
čerpadlo Esso v Praze na Evropské třídě. Přijíždí policejní Nissan Patrol linky
158 a s přítomnými policisty se dělíme o své neobyčejné zážitky.
|
Oznámkujte článek jako ve škole: nehodnoceno
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. |  Nemá chybu | |
| |
| | Teda supr počtení, děkuji mnohokráte. Jeden z nejlepších cestopisů co jsem četl. Určitě to musel být zážitek, smekám klobouk za vaši odvahu smysl pro dobrodružství! Obrázky jsou moc pěkný. Posláno 9.01.2012 v 14:33 |
|
|
|  | | Kresby Karla Helmicha | |
| |
| | Co říkáte na kresby Karla Helmicha. <br />
<br />
Myslím, že jsou naprosto skvělé. Posláno 14.10.2003 v 11:55 |
|
|
|
Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|
|
|
|
| | Celkem článků: | 842 | | Celkem fotografií: | 9451 |
|
|
TOP články |  |
| |
Diskuse u článků | |
| |
|
|
Zaregistrovat
Verze pro tisk
Odeslat na e-mail)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
www.vavru.cz
