autor: 30. 5. 2003přečteno: 9960 xfoto: 0známka: - |
Už jako malý kluk jsem měl jednu velkou touhu - vlastnit dobrý automobil. V tom
jsem se ostatně nelišil od ostatních. Myslím, že ani teď se příliš neliším od
většiny fandů automobilového sportu. Vlastním vozidlo, které ani zdaleka neodpovídá
mým představám. Je to invalidní tříkolka Velorex 16/250, zvaná též "Montgomerák"
nebo "Hadraplán".
K rozhodnutí koupit právě toto vozítko jsem dospěl po zralé úvaze; potřeboval
jsem lepné s polehlivé vozidlo pro celoroční provoz. Jeho koupí jsem málem riskoval
rozvod - ještě žádný z mých nápadů nenarazil na tak tvrdý odpor rodiny. Myslím,
že kdybych se teď, po více než dvouletém vlastnictví rozhodl pro jeho prodej,
aniž bych obstaral aspoň rovnocennou náhradu, riskoval bych totéž. Ukázalo se
totiž, že tříkolka je velmi praktická a poskytně člověku daleko víc, než by kdy
očekával. Předpokladem pro spolehlivou a celkem příjemnou jízdu však je odstranění
různých nedostatků v závad v konstrukci a výrobě tohoto vozíku.
První dojmy z jízdy s Velorexem, který jsem koupil téměř nový od jednoho člena
Svazu invalidů, byl otřesný. Uvnitř byl takový hlik, že mne po dvouhodinové jízdě
bolela hlava. Musil jsem rovněž přivyknout tvrdému pérování, které obstojně plní
svou funkci teprve při celkovém zatížení 180 - 200 kg. Jinak jsem byl příjemně
překvapen nečekaně dobrými jízdními vlastnostmi.
Asi po týdnu práce se mi podařilo všechny vedlejší zvuky omezit na minimum. Zavazadlový
prostor jsem vyložil plstí tloušťky asi 1 cm a tím se podařilo snížit hluk ve
vozíku na přijatelnou mez.
Horší to bylo s ostatními konstrukčními závadami, zejména chlazením, které je
u tohoto typu naprosto nedostatečné. Například žebra hlavy válce jsou kolmo na
směr vzduchu od ventilátoru, příčné přepážky v přední a zadní části válce bránily
přístupu chladícícho vzduchu k levé polovině válce. Aby bylo možno natočit hlavu
válce o devadesát stupňů, vyvrtal jsem do ní jeden nový otvor (včetně zahloubení
mezi žebry), a dva otvory jsem upravil. Přepážky mezi žebry válce jsem prořízl
a začistil pilníkem. Původní řetěz jsem nahradil silnějším, poněvadž běžný druh,
používaný u mtocyklů, jsem musil po každých několika stech ujetých kilometrech
napínat a po třech až pěti tisících kilometrech vyměnit za nový. Údaje tachometru
byly asi o 25 % vyšší než ve skutečnosti a osvětlení pro malý výkon dynama (asi
45 W) rovněž nevyhovující. Poněvadž se mi výkon motoru nezdál dostatečný, zvýšil
jsem jej z 9 na 12 k, což si vyžádalo další úpravu chlazení rozšířením otvorů
v boku vozíku a usměrňovači toku chladícího vzduchu z koženky. Vyšší výkon motoru
umožnil zpřevodování vozíku více do rychla. Dále jsem upravil brzdy pro dosažení
stejnosměrného brzdícího účinku na všechny tři kola, matice výruku jsem upevnil
lanky a pružinami k rámu tak, aby se samočinně utahovaly a jiné části, zejména
šrouby a matice bylo nutno různými způsoby důkladně zajistit proti uvolnění. Velmi
se osvědčilo i samočinné přimazávání řetězu oddychem od převodovky.
S takto upraveným vozíkem už bylo možno na silnicích s normálním provozem dosáhnout
průměrné rychlosti kolem 60 km/h. Maximální rychlost asi 80 km/h.
První těžké zkoušce jsme s manželkou podrobili Velorexa dva měsíce po jeho nabytí
v roce 1965 při dovolené v Jugoslávii, kterou jsme projeli téměř celou, od Puly
až po Kotor. Celkem jsem ujeli za 21 dnů 4600 kilometrů. Byla to pravdu těžká
zkouška jak pro vozík, tak pro nás. Vezli jsme 80 kg zátěže - rezervní kolo, řetěz,
ložiska, různé nářadí, stahováky, tábornické potřeby, potřeby pr potápění atd.
Když jsme pak s tímto nákladem jeli po různých cestách a necestách, které se ještě
tu a tam vyskytly a ke kterým jsem doposud ani u nás nenašel sronání (a to je
co říci) vážně jsem pochyboval, že Velorex obstojí.
Jedinou závadou na této cestě byly utřesené úchyty tlumičů výfuku a vybitý akumulátor
po jedné noční jízdě. Dále jsem asi třikrát napínal řetěz a jednou měnil svíčku.
Jinak jsme s vozíkem neměli nejmenší starost. Zadní pneumatiku jsme za těch necelých
5000 km sjeli asi ze 70 % a předne pneu asi ze 40 %.
Ještě tentýž rok jsme zajeli na tři dny do Berlína, opět bez nejmenší závady a
v zimě, když jsem opatřil pneumatiky hřeby ze slinutého karbidu, jsem pravidelně
jezdili na hory. Drobnými úpravami jsem utěsnil vozík protoi přímému vnikání vzduchu
do vnitřního prostoru, malými benzínovými kamínky jse podařilo vytopit vnitřek
vozu natolik, že cestování bylo celkem příjemné.
Devítidenní dovolenou v toce 1966 jsme strávili v NDR. Ujeli jsme opět bez závady
2800 kilometrů.
Loni jsme s Velorexem během třech týdnů projeli NSR, Holansko, Belgii, Francii
a opět přes NSR jsme se vrátili domů. Ujeli jsme 3800 kilometrů a měli cestou
dvě závady; jednou došlo ke zkratu v indukční cívce, druhou závadou byla prasklá
duše zadního kola. K tomu došlo ři rychlosti 80 km/h na dálnici před Mnichovem.
Převrácení a asi 100 metrů klouzání po boku vozíku zůstalo naštěstí bez následků
jak pro nás, tak pro Velorexa. Po sešití střechy a bočního plátna a výměně zadního
kola za rezervní jsme po kračovali v jízdě.
Po návratu z dovolené jsem všechny důležité části vozíku podrobil důkladné revizi
a připravil jej na zimní provoz. Věřte mi, ale že tu práci dělám rád a že mne
vůbec nemrzí. Když si představím, jaké služby mi Velorex prokazuje za spotřebu
5 litrů benzínu na 100 kilometrů a necelých 500 Kčs, které činí veškeré roční
poplatky včetně havrijní pojistky, nemohu být nespokojen. Pominu-li všechny ty
pěkné dovolené a představím si jen ty ryze praktické služby - jednou je to odvezení
pytlů cementru do chaty, jindy doprava prken, písku, ovoce, případně svazků briket
anebo odvezení menších kusů nábytku na střešní zahrádce, dáel denní jízdy do zaměstnání,
obstarávání nákupů atd. - musím Velorex hodnotit jako vizidlo vysoce rentabilní.
Za těch 35 tisíc kilometrů, které jsme zatíms Velorexem ujeli, jsem spotřeboval
pět pneumatik, několik ložisek, čtyři řetězy, jeden klikový hřídel, jedno relé
a preventivně jsem vyměnil závěsy předních kol. Připočtu-li náklady na výbrus
a drobné výdaje za pístní kroužky, svíčky atd. nepřesahuje celká částka 1500 Kčs.
Další príjemná věc je servisní služba výrobního závodu v Solnici. Kdykoliv něco
potřebuji, stačí napsat a do třech týdnů mi žádané díly dojdou poštou a za velmi
přijatelnou cenu.
Roznodně nebylo mou snahou dělat reklamu vozíku, který je jen velmi nedokonalou
náhradnou za automobil. Dlouhé jízdy při průměrných rychlostech běžných pro osobní
automobil jsou velmi vyčerpávající a di jisté míry i riskantní, poněvadž člověk
jede prakticky stále na hranici možností, které dává konstrukce a jízdní vlastnosti
této tříkolky. V neposlední řadě jsem názoru, že by se takováto vozidla, stejně
jako celá řada jiných vozů, které pro svůj věk, nebo špatný stav nestačí držet
krok s vozidly moderními, neměla na silnicích vůbec objevit. Poněvadž jsem však
doposud nepřišel na způsob jak sehnat v průběhu několika let 40 - 50 tis. Kčs
na dobrý automobil, budu asi ještě dlouho cititelem Velorexa.
Příští dovolenou se chystáme do Řecka. Věříme, že nás Velorex ani tentokrát nezklame. |
Oznámkujte článek jako ve škole: nehodnoceno
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. K tomuto článku nebyly vloženy žádné komentáře. Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|