Z Boží milosti Velorex II - Velorex a já IV | |
 autor:  1. 2. 2005přečteno: 14160 xfoto: 0známka: 1 |
Neblahý souboj s Volhou ukončil existenci mého prvního Velorexu. Jeho odchodem
na věčnost však skončila také jedna éra. Díky tomuto prvnímu Velorexu jsem se
totiž zařadil mezi pitoreskní človíčky města Pražského. A stejně tak, jako ta
paní, která chodí po Novém Městě a prodává gumičky již léta Páně, i já jsem se
dostal na určitou dobu do podvědomí Pražanů, alespoň Pražanů v mé blízkosti, se
svýma věčně umaštěnýma rukama až po lokty a má postava ležící pod Velorexem v
nejrůznějších možných i nemožných končinách Prahy oblečená například do svátečního
saka a kalhot vstoupila do místních kronik.
Po exitu prvního Velorexu jsem se opět vrhl na inzerci a začal hledat vhodného
Velorexa pro své další automobilistické záměry. I našel jsem ho. Tentokrát to
byl ovšem skoro superstroj. Alespoň ve srovnání s tím mým prvním. Měl jsem již
motor třistapadesátku, dvouválcový, s dynamostartérem, který umožňoval, abyste
nahodili motor jediným lehkým pohybem páčky a ne jako jsem byl zvyklý předtím.
Z toho prvního Velorexu, který neměl dynamostartér, byl taky problém nahodit zpátečku.
Totiž Velorex nemá obyčejnou zpátečku, jako mají jiná auta, udělanou přímo v převodovce.
Aby se Velorex mohl rozjet pozpátku, přehodí se prostě celý chod motoru. Motor
začne jít obráceně. Má to nesporně jednu výhodu, že můžete pozpátku jet na čtyři
rychlosti až skoro stokilometrovou rychlostí.
Jistě by byl zajímavý závod Velorexů pozpátku do kopce, kdyby ho chtěl někdy někdo
uspořádat. Ovšem u starého Velorexu, který neměl dynamostartér, se musel přehodit
předstih z jedněch kladívek na druhé. Přepínací páčkou se nejprve motor vypnul,
nechal se skoro doběhnout a pak v poslední chvíli, muselo to být ve správný okamžik,
se přehodil na druhá kladívka. Když to všechno dobře dopadlo, motor zabafal a
naskočil pozpátku. Že motor běží pozpátku, se poznalo podle rozsvícené červené
dobíjecí kontrolky, protože na zpětný chod dynamo nedobíjelo. Teoreticky to zní
jednoduše. V praxi ale například při otáčení na ulici nebo v jiných prekérních
situacích, kdy na vás zezadu troubí, přehodit motor na zadní chod nebyla v žádném
případě legrace. Tak se mnohdy ukázalo jako účelnější si Velorex svléknout a jednoduše
nadzvednout zadek a otočit ho do příslušného směru, protože Velorex má malý rejd
a na otáčení potřebuje zhruba tolik místa jako "Vejtřaska". U tohoto
druhého Velorexu za předpokladu, že všechno fungovalo jako mělo, to byla otázka
jenom dvou prstíků, které přehodily přepínač dynamostartéru a dynamostartér prostě
nastartoval motor obráceně.
Pro ty, co nevědí, co to je dynamostartér, nutno říci, že je to taková věc, která
při jízdě vyrábí elektřinu a tudíž je to dynamo a naopak, když se motor nehýbe
a dodáme mu elektřinu z baterie, tak ten motor roztočí, tudíž startér.
I ošacení měl tento Velorex lepší. Nebylo tak děravé a záplatované a ani se mu
nikdo nehonil po střeše a proto ani na jezdce nepršelo. I špičku měl docela slušně
utěsněnou, takže nebylo nutné jako u toho prvního, vždy po svléknutí si kolena
nechat nahřát. Skok v kultuře jezdění to byl vskutku kvantový. Volantem šlo otáčet
i jednou rukou a ne přes zašprajcovaný půlmetrový sochor jako u prvního a tento
Velorex dokonce i brzdil na všechna tři kola. I když tedy samozřejmě na každé
kolo jinak, neboť jednotlivá kola byla s pedálem spojena samostatnými bowdenovými
lanky. A jak jsem se jednou dozvěděl, máme prý u nás v Československu třetí nejvyspělejší
výzkum v oblasti metalurgie, leč údajně nedokážeme vyrobit dva stejné kousky jakéhokoliv
železného výrobku, který by měl identické pevnostní a mechanické vlastnosti. Každé
lanko se proto natahovalo jinak, což znamenalo, že i kdybyste nastavovali brzdy
třikrát denně, jakmile na ně jednou šlápnete, každé lanko se trošičku vytáhne
o jinou hodnotu a pak už se jenom jedná o to, aby řidič včas odhadl, na kterou
stranu se Velorex rozhodne udělat piruetu. Bude-li dělat levotočivou nebo pravotočivou.
Ale to nic. To se naučíte spolu i s překonáváním takových záludností jako jsou
třeba koleje.
Ono vůbec jezdit s třístopým vozidlem na pražských kočičích hlavách není jednoduché.
Je nutno se naučit spoustu různých triků. Tak například když máte před sebou nějakou
překážku, takový rigol, koleje, případně padlého chodce, snažíte se to nebo ho
samozřejmě nějak minout, abyste si moc nezašpinili karoserii. Jenomže u Velorexu
s třetím zadním kolem, které je akorát přesně veprostřed, je to těžší než u dvoustopého
vozu. Na to se člověk musí naučit osmičkový manévr. To znamená, že když vám překážka
zmizí před čumákem vozu, zakvedláte volantem nalevo a napravo a tím začne zadní
kolo kličkovat. Toto zvýší pravděpodobnost, že se zadní kolo překážce vyhne. Ovšem
říkám, že se pouze zvýší pravděpodobnost, neboť jistota není žádná. S těmi kolejemi
je to obzvlášť špatné. Na nich vám to strašně klouže. Když takový Velorex začne
klouzat, je elegantní jako baletka.
Jednou se u Karlova námeští stalo, že zezhora Ječnou si to řídil Velorex. Zprava
z Karláku vyjížděla šestsettrojka. Bývaly by se tam vešly. Velorex byl na kolejích,
jenomže on na nich v kritické chvíli uklouzl a vlétl té ubohé šestsettrojce pod
kola. Ta do něj šťouchla, Velorex udělal boční přemet a zůstal ležet na boku.
Obecenstvo ztichlo, upřeně se dívalo, co se bude dít. Řidič šestsettrojky celý
bledý běží k Velorexu, který ještě ležel na boku, honem otvírá dvířka a volá dovnitř:
"Člověče, nestalo se vám nic?". Osoba ven se soukající jenom odpověděla:
"Vůbec nic". Přitom ale jak vylézal ven, všichni kolem stojící viděli,
že má takovou divnou cukaturu hlavy. Dav temně zaryčel a začal se připravovat
lynčovat řidiče šestsettrojky. Kdo ví, jak by to bývalo dopadlo, kdyby se zmíněný
řídič Velorexu neprokázal platným průkazem Svazu invalidů, který ho opravňoval
získat tento vynikající dopravní prostředek se slevou.
S novým Velorexem jsem začal i nový život. Mým přátelům na mně sice dlouho něco
chybělo. Nemohli si na mě jaksi zvyknout. Ve vlasech a ve vousech mi totiž chyběl
prach a kolomaz a mé ruce každodenním mytím postupně ztrácely svou černou barvu,
kterou měly před tím již permanentně. Opatřil jsem si dokonce i nové sáčko a kabát,
které už nebyly tak ušmudlané a začal jsem se opět trochu podobat homo sapiens.
I když jsem podle názoru některých svých přátel nikdy rysy Jožina z bažin neztratil.
S tímto novým Velorexem stoupaly i mé řídičské ambice. Byl jsem tak opojen spolehlivostí
svého nového hadrového oře, že jsem se rozhodl podniknout s ním cestu století.
Pojedu s ním do Bulharska. V tu chvíli jsem ani netušil, jak heroickou se to stane
odysseou. |
Oznámkujte článek jako ve škole: Hlasů: 1, Známka: 1
Související články:
| |
Provozovatel serveru nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů. K tomuto článku nebyly vloženy žádné komentáře. Komentáře mohou psát pouze a uživatelé.
|
Zaregistrovat
Verze pro tisk
Odeslat na e-mail
Velorex a já I
