Už několik dní přemýšlím o tom, že otevřít si "garáž" v prosinci nebyl zrovna asi nejlepší nápad. Žádné vyjížďky, akce, srazy a tím ani žádné " zážitky z natáčení". Motorky přes zimu odpočívají, maximálně si je jdu občas pohladit, popřát jim hezké vánoce. Jenže o tom se moc dlouho a zajímavě psát nedá. A čekat do jara ? Co takhle o první vyjížďce ? Nevypravila jsem se sama. To bych si zatím netroufla. Měla jsem doprovod. I když to není asi ten správný výraz. Doprovod by měl doprovázet, zatímco ten můj doprovod mě vedl. Vyrazil první na kývačce. Nebylo zbytí. Strachy, že ho nedohoním, jsem se rozjela napoprvé. I tak mi hned ve druhé zatáčce zmizel. Nervy jsem ale neztratila, hezky jsem přidávala, řadila a zase brzdila, jen blinkry jsem občas jaksi nestihla. Ale byla neděle, provoz minimální... v táhlém rovném stoupání jsem dokonce svůj doprovod dohonila. Tréma ze mě začala pomalu opadávat, cítila jsem se jistěji. Do chvíle, než jsme vyjeli na kopec. Z hlavní silnice se stala vedlejší a podle upažené přítelovy ruky jsem pochopila, že křižovatku rovně neprojedeme. Ostrá pravá, v kopci... to musím dát. Hlavně mi to nesmí chcípnout ! Zapřela jsem se do stupaček a pořádně otočila pravou rukojetí. Estrellka se ozvala z plných sil. Nechcípla. Ani o pár vteřin později, když jsem s ní doskočila až na tramvajový pás uprostřed hlavní silnice. Těch 45 stupňů bylo přeci jen trochu nad mé síly. Žádná tramvaj naštěstí nejela, měla jsem dostatek času se nejen vzpamatovat a vyrovnat balanc, ale i se zařadit zpět do pruhu, který je pro jízdu na dvou kolech přece jen lépe uzpůsoben. Mezi tím už zastavila i kývačka a můj doprovod nevěřícně pozoroval, co to zase vyvádím. Ale nedala jsem mu šanci k dlouhému rozjímání. Byla jsem tak krásně rozjetá. Zbývající část mé první vyjížďky proběhla už bez větších komplikací nepočítaje v ně červenou na všech křižovatkách a závory na přejezdu....