"Poslední přijel, první skončil..."
tak tenhle "slogan se hodí jak na začátek, tak na konec těchto vzpomínek, které si "lepím ze střípků paměti" do tohoto mého veřejného blogu. A to, co se vloží mezi, se vlastně událo dlouho před tím.... Když mi kamarádi v zimě dávali Rudolfa dokupy, kdo by tušil, že přijde nenápadný, zato velmi úporný virus, který postupně zaplaví celý svět a změní rázem život doslova všem lidem, aniž by je třeba nutně třeba připravil o práci, bydlení,..... . Že se nám změnil životní rytmus, návyky, možnosti vyžití, a možná i existence, je celkem asi zbytečné déle rozepisovat. A tak nedošlo ani na Jarní spřátelené setkání, ani kolegy a mnou pořádaný velký Jarní sraz v Boskovicích a kdo by čekal, že prvním ze srazů bude ten "spodkový" u "Pernštejnských"..... a že všichni zájemci o sraz v tradičních "Orličkách" budou taky téměř do posledních chvil čekat, zda bude či nebude... .
Divoké počasí poznamenalo navíc jeho začátek, takže jsem se kvůli pozdnímu příjezdu z práce a mohutnému pásmu bouřek rozhodl vyrazit na sraz až v sobotních ranních hodinách. A tak se stalo, že jsem se na koupaliště v Bystrém na svůj první sraz po generálce a letos vůbec dostavil až s desátou hodinou a to už ti nedočkaví vyjížděli na soutěžní trasu. Parta kamarádů na mne trpělivě čekala, tak jsem se jen otočil, pozdravil se s těmi co tam ještě byli, zaregistroval v rychlosti a už jsme se také vydali na soutěžní putování malebnou krajinou "Orliček". Jako vždy nás čekaly zajímavé a vypečené soutěže připravené kolegy a kamarády z tamního pořadatelského týmu a příjemné putování v koloně prchajících stanů. Večerní potlach se již obešel bez průtrží, které tábořiště bičovaly v pátek a tak jsme příjemně poseděli, poklábosili a zazpívali si při hudbě Brkotů.
Nedělní rána jsou vždy tak trochu melancholicky smutná... všichni vědí, že sraz končí, musíme si sbalit fidlátka a rozjet se do svých domovů a tak si ještě zpestříme rozloučení při vyhlášení výsledků, které bývá jak vtipné, tak přející a tak nějak si všichni v tom týmovém či mezitýmovém hecování nakonec zatleskáme těm nejlepším a třebas i smolařům, k jejich podpoře pro další srazy.
Když se tak blíží stupně vítězů, každý, kdo nebyl do té doby vyvoláván, mírně nervózní a to se stupňuje. Já jsem nabyl přesvědčení, že na mne zapomněli, nebo sem byl diskvalifikován. To se však nestalo a k mému nechápajícímu údivu jsem zůstal jako ten poslední jemnovaný, čili první. Krve by se ve mě nedořezalo a nevěděl jsem co si s tím počít. Nebyla to vůbec moje zásluha, ale zásluha těch, co mi pomohli.
Největší výhrou tedy pro mne, s gumou na krku, zlatým heverem v ruce a s slzama v očích, byla a je ta parta kamarádů, co mi pomohla, rukama, radou, svým časem a i těm co mi to přáli.... Všem díky a na viděnou , nejen v Orličkách!!!
Jo, PS:
cestou domů jsem se připojil k partě, která jela navštívit pamětníka výroby tříkolek, pana Slezáka. Bylo to příjemné setkání s tímto pánem, doufám že mu to zdraví ještě dlouho vydrží.... a snad se ještě společně setkáme.