Expedice Morocco 2004. Boskovice - Sahara a zpět.
Celkem ujeto 8320km. Cesta trvala 26 dní.
Palubní deník podle Joudy
Termín : 28.8. – 22.9.2004
Účastníci :
Libuna – Libor Kronek + Venca
Vedoucí – Roman Kříž + Bartoška
Jouda – Tomáš Kostík + Bohouš
28.8. sobota Den první ujeto 171km
Ráno máme sraz na růži, přišíváme na dveře našeho jediného a tím pádem generálního sponzora a to Libunu Křížovou – strojní vyšívání Kříž Letovice. Připravil nám speciální pouštní kolekci oblečení – jsme fakt k nakousnutí. Nastává chvíle loučení s rodinami, dětmi, přáteli,… vyrážíme směr Česká Třebová.
Po ujetí cca 12km hlásí Vedoucí problém – pálí jen jeden válec. Je rozhodnuto vztáhnout svíčky a odstranit pecku. Bohužel svíčky jsme vytáhli i s vložkami v závitech. Pecka nikde. Nasazujeme náš jediný pár náhradních hlav a vyměňujeme špatnou fajku a pokračujeme, pěkně nám ten zájezd začíná. Cestou ještě asi dvakrát opravujeme doprovodný stroj Klokče.
Z České Třebové vyrážíme směr Kamenice u Humpolce k Laďovi Zápařkovi, duchovnímu otci naší výpravy. Pijeme, hodujeme, nocujeme.Pozn. autora : děkujeme za příspěvky do naší kasičky, v místní restauraci jsme je vyměnili za potřebné věci.
29.8. neděle Den druhý ujeto 480km
Večerní myšlenka na brzký ranní odjezd mizí, vyrážíme kolem poledne. Odjíždíme směr Šumava – Německo, chceme ujet co nejvíce km. Cesta probíhá kupodivu bez problémů dokud jsme nenajeli na německou dálnici. Systém německých zúžení na jeden jízdní pruh je pro nás velmi depresivní, zvláště Libuna propadá téměř panice, protože jeho stroj Venca se začíná podezřele přikusovat. Není se co divit, jeden pruh je vymezen velkými betonovými mantinely, není kde zastavit a opravovat, jede se v koloně, která nikde nezačíná a asi ani nekončí. Když už je situace vážná sjíždíme u Ansbachu a hledáme místečko na spaní a opravu.
Pístní kroužky na pravým válci jsou úplně natvrdo v pístu. Musíme je sundat a vybrousit drážky v pístu. Příčina byla špatná bohatost směsi, která se při „courání“ po republice neprojevila, ale při našem zatížení a tempu to mohlo dopadnout i hůř. Spinkáme na celtě mezi lesem a kukuřičným polem, nádhera, pijeme český škopky a slivovici.
30.8. pondělí Den třetí ujeto 580km
Po doskládání Venci vyrážíme zpět na dálnici a jedeme směr Francie. Vše je v pořádku jen Venca není spokojen s nastavením zapalování a začíná se objevovat olej na jednom kladívku. Večer začíná zlobit dobíjení u Bartošky, situace se vyhrotila kolem půlnoci, kdy je Bartoška úplně bez voltů. Jsme na čtyřproudové silnici a po chvilce tlačení jedeme z kopce. Na prvním místě kde se dá trochu zastavit ( široká krajnice ) parkujeme a už nemáme sílu nic opravovat. Čeká nás první noc ve Velorexech, dáváme si svoji denní porci zdraví a jdeme se strachem spinkat. Provoz je docela slabý, ale pocit to je hnusný.
31.8. úterý Den čtvrtý ujeto 216km
Po šílené noci spouštíme stroje z kopce a za první zatáčkou je parkoviště. Celý problém dobíjení u Bartošky byl ten, že se zasekly uhlíky ( nově dávané před odjezdem ). Ještě než odjedeme zastavuje v protisměru Čech, který vozí auta z Francie a vypráví nám o tom, že nás viděl v neděli ve zprávách na Nově. Radí nám kudy je nejlepší jet dál. Od teď už téměř nevyužíváme dálnice, protože jsou za peníze. Jedeme směr Lyon, cesta je super a hlavně klidnější než na dálnici. Po ujetí asi sta kilometrů vše naruší Libunův hlas ve vysílačce : „Chlapi nejde mi čtyřka, asi budeme půlit“. Nekecal.
Parkujeme u nějakého místního zoo na ptáky a jdeme na to. Je to koncert ve třech, frantíci jsou z toho úplně mimo a žasnou, ale do kasičky stále nic nedávají, už nevíme jak jim napovědět J. Celá operace trvala asi čtyři hodiny, vyměnili jsme kolečko, vidličku, libuntyčku a píst, který Jouda zničil ( byl to ten načnutej, tak nikdo nebrečel ).
Vyrážíme zpět na trať, asi po sto kilometrech jsme našli super „kemp“ na břehu řeky Rhony kousek za Lyonem. Bomba spaní a ta příroda, pampalini Vedoucí žasne – bobři, vydry a další zvířátka.
1.9. středa Den pátý ujeto 355km
Vyspinkaní do růžova vzácně vedle strojů chceme k moři. Během cesty si Libuna několikrát vzpomněl na svoji drahou manželku, která mu dala před odjezdem balík vlhčených kapesníčků. Využíval je totiž k čistění neustále zaolejovaného kladívka, už se z toho stává pomale rituál. Jsme u moře, trošku to zde smrdí , ale jdeme večer na koupačku. Venca si opět vynutil seřízení zapalka , asi mu to dělá dobře. Máme krásně připravené spaní mezi stroji, plachtu pod sebou a i nad sebou ( nikdo neměl stan, protože se nevešel ), dáváme si svoji denní porci zdraví a jdeme chrupkat. Začíná bouřka, je to čím dál horší, plachty se připravují odstartovat i se stroji, dáváme se na ústup a pakujeme se do strojů. Bouřka byla pořádná, koženka měla co dělat.
2.9. čtvrtek Den šestý ujeto 215km
Dnešní cíl cesty je Španělsko, městečko L´estartit ( základna Holadských velorexářů, Jouda zde byl v roce 1999 Bohoušem, je mu dopřáno zavzpomínat ). Cesta ubíhá pomaleji, protože překonáváme Pireneje. Kousek před hranicí hlásí Jouda, že mu nepracuje spojka. Vymačkal se pindilík na ovládání, takže ho měníme a pokračujeme, protože už se všichni těšíme na Cervesa. Zhruba v osm hodin večer jsme v L´estartit, Jouda žasne a je dojat. Vzpomínáme na Marušku Timmermans, se kterou nás toto krásné místo spojuje ( pozn. autora : Často a rádi sem jezdí holandští velorexáři). Parkujeme přímo na pláži a vyrážíme na špacír městečkem a do hospody. Chvíli nám trvá než vysvětlíme jakou velikost Cervesa máme rádi. Obsluhuje nás španěl co zná ČR lépe jak my, měl totiž češku a zimu trávil u nás. Nejsilnější zážitky od nás má z Chánova a podobných míst. Je sním sranda. Po vydatném požití něco pojíme a přesouváme do klidnějšího koutu pláže. Odevzdaně uleháme do strojů. V noci nás už jen obdivuje policie, ale má pochopení a nebudí nás.
3.9. pátek Den sedmý ujeto 453km
Vstáváme do oblačného rána, chceme se dostat co nejdále na jih. Před Barcelonou začíná docela solidně pršet. V rámci úspor za dálniční poplatky se vrháme přímo do Barcelony, netušíc co nás čeká. Za vydatného deště a vysoké rychlosti okolních aut místy až v osmi proudech podjíždíme a zase nadjíždíme a zase podjíždíme Barcelonu asi 3 hodiny. Až zázračně jsme zvládli tento adrenalinový sport a nalézáme správný výjezd ven z města. Musíme zastavit a rozdýchat to, nic takového jsme ještě nezažili. Asi kolem deváté večer už nemůžeme a sjíždíme na pláž do městečka Torrenostra. Na konci pláže u rozestavěného hotelu nalézáme náš dnešní camp. Opět vyrážíme na Cervesa. Při objednávce prvního hodnotíme obsluhu a vedeme ty naše kecy. Jestli si dáme ještě jedno se nás překvapivě slečna zeptala česky, žasneme a stydíme se za ty naše řeči – asi se dobře bavila. Pijeme dál a baštíme malý chcíplý ryby. Jakožto správní hrdinové se necháme po pěti kouscích vyhecovat k předváděcí jízdě. Naburácíme na hlavní plážovou ulici, všichni jásají a hulákají, dáváme další kolo. Vedoucí se zahleděl na jásající slečny na balkoně a nevšiml si, že Libuna brzdí ….ťuk a jeto. Naštěstí jen vymáčklé světlo a načnutý držák. Raději se pakujeme spinkat a to nás navíc vojeli při placení o 4 eura, ale Vedoucí jim to vrátil, ukradl půllitr. V noci zase bouřka, takže spinkáme ve strojích.
4. 9. sobota Den osmý ujeto 350km
Ráno si slibujeme, že už budeme hodní. Navíc zdejší Cervesa Mahou je snad v licenci Starobrna
( sereme a sereme). Začíná zase běžný den – jedeme, jedeme, jedeme a pro změnu dnes jedeme
i přes poledne. V podvečer když už provoz docela houstne zastavujeme na odpočívadle vedle silnice. Je to strašná sranda sledovat ty vyvalený španěláky jak okamžitě brzdí a sledují naše stroje. Vytahují kamery, telefony, fotoaparáty a točí, fotí co můžou. Docela působíme dopravní kolaps, protože musí zastavit i ten co nechtěl, protože ten před ním má zájem o snímeček. Doslova se s Libunou kocháme, Vedoucí nemá čas se kochat, protože zrovna honí nějakého gekona. Raději pokračujeme v cestě. Mezi Valencií a Alacante se pevnina láme směrem k Africe, přejedeme přes kopec a najednou je tak o deset stupňů více jak na nás fouká vítr z Afriky, je to zvláštní když večer v deset hodin je 31°C. Začíná mi potmě docela kolabovat moje baterie, když čekám na křižovatce tak přepínám na parkovačky a aktivní policie mě na to samozřejmě musí upozorňovat. Alacante je asi nekonečné, jen co nalézáme trošku vhodné místo na parkování, tak stavíme náš „dadlaval“
( hadráky do trojúhelníku dveřmi do středu) a jdeme spát dobrovolně ve strojích. Kousek od nás se zrovna stala malá nehoda, tak to máme i s divadlem.
5. 9. neděle Den devátý ujeto 350km
Je rozhodnuto, musím koupit baterii. Jedeme celé dopoledne, zastavujeme na odpolední klid v okolí Cartageny na malém parkovišti přímo u moře. Probíhá koupačka, darování Neptunovi a mamka Libuna vaří naši oblíbenou šlichtu. Vedoucí loví roztomilá vodní zvířátka tak intenzivně až si kvalitně spálí záda, no prostě pohoda a lenošení. Poklidné odpoledne naruší pouze aktivní domorodci co mají tolik odvahy, že klidně otevřou Bartošku a fotí se v ní. Vedoucí překonává světový rekord v plavání na 100 metrů a vysvětluje čistou španělštinou, že se to nedělá a že musí zaplatit za autorská práva do mé kasičky „for sponsors“. Španěl se kroutí, ale Vedoucí je nekompromisní a vynutí závratnou sumu 1 eura.. Jakmile se slunce trochu uklidní vyrážíme zase na cestu. Mám rád takové teplé podvečery, když projíždíme malými městečky podél moře, jejich úzkými uličkami, kde se super ozývá zvuk našich strojů a turisté i domorodci šílí při pohledu na naši kolonu. Projíždíme Almerií a začínáme hledat místečko na spaní, sjíždíme k moři do městečka Almerimar a parkujeme na pláži pod rozsáhlými hotelovými komplexy. Libuna jede dobrovolně sehnat nějaké pivo, moc se mu nedaří, protože pumpa je asi 12km daleko, ale nakonec vítězí. V noci když nastal odliv, tak nás budí neuvěřitelně brutální smrad. Honosné hotely nad námi vypouštějí splašky do moře, je nám nevolno a trpíme statečně až do rána.
6. 9. Pondělí Den desátý ujeto363km
Dnes máme velký cíl, musíme dojet až do Algeciras na trajekt a ještě cestou koupit baterku. Krajina je stále více vyprahlá, míjíme opuštěná hospodářství a potkáváme rozlehlé fóliovníky
a skleníky na pěstování zeleniny. Kolem poledne stavíme na pláži u baru. Je čas oběda, tak ve stínu kontejneru pořádáme gurmánský zážitek pouze pro zvané. Dnes byla mamka Libuna velkorysá
a ušetřila nás teplé kvalitní stravy, fasujeme milovaného tuňáka a pečivo. Po jídle jdeme do baru
na kávu a něco studeného k pití. Posedíme, pokouříme a podobně – cíl je jasný, vydržet ve stínu
co nejdéle za rozumný peníze. Při cestě přes město Málaga konečně jsme našli obchod, kde mají autobaterie. Asi čtvrt hodiny marně hledáme komu zaplatit, jsme hloupí a neutíkáme. Nakonec vyleze úplně tupej španěl a kecá něco o záruce a já platím 40 euro a jako dárek mu nechávám starou milovanou baterku. Přesně o půlnoci díky kvalitnímu dopravnímu značení nalézáme přístav
a dokonce přesné místo kde máme čekat na ranní odjezd. Ujímá se nás jeden příjemný černý španěl a nabízí jízdenky na trajekt. Vysvětlujeme mu, že to jsou motorky a jdeme kousek dál do města, kde má kancelář jeho ck. Kupujeme i zpáteční jízdenku se slevou a díky tomu, že souhlasí s motorkami ušetříme pořádnej balík. Platíme jen 65 euro za jednoho místo původních cca 200 euro. Navíc nám vysvětluje co nás bude čekat na hranici s Marokem a dává nám průvodky na stroj a na osobu co budeme muset odevzdat celníkům (později to oceníme). Spokojeni s tím jak se nám to povedlo vše pěkně zařídit kupujeme nějaký pivo a relaxujeme. Ráno v šest bychom měli odplouvat se společností EuroFerrys.
7. 9. Úterý den jedenáctý ujeto60km
Kolem páté začíná ožívat přístav, za námi už je fronta dalších cestujících. Začíná odbavování, personál je příjemný a zvědavý. Vše musíme vysvětlit a tomu, že je to motorka se smějí. Vše O.K., jsme odbaveni a jedeme k lodi. Naloděno, zabrzdit, vyfotit a nahoru na palubu. Provádíme zběžný průzkum lodi a končíme na zádi venku. Vedle nás stojí velkej kluk a Libuna žadoní ať je spolu vyfotím, aby měl důkaz, že jsou ještě větší bříška. Během hodinové plavby stihneme i kávu
( musíme ukořistit cukry, budou se hodit na srazu v Lipnici) a už to parkuje v přístavu ve městě Ceuta. Je to malé španěské město na africkém kontinentu. Jdeme ke strojům a chystáme se vyjet do Afriky. Parkujeme na kraji Ceuty, vychází slunce a Libuna je rychlejší než já, jako první pokálí ten nově objevený kontinent. Máme bojový úkol, musíme velmi dobře zamaskovat vysílačky, protože do Maroka je nesmíme vézt, tam jsou zakázány. Sborově volíme jako ideální úkryt špinavé prádlo
( pozn.: i nám to dělá špatně). Následuje návštěva Super marcanto, kupujeme pečivo, víno a jiné nezbytné věci. Lehké mrazení u žaludku nás doprovází na hranice. Vše vypadá jako v nějakém filmu z blízkého východu, všude vysoké ploty, spousta mačkajících se lidí, křik, chaos. Hranice jsou trochu jiného typu než u nás, jsme odstaveni bokem k ostatním autům. V celé strážní budově je několik okének u kterých se mačká neuvěřitelné množství lidí a mávají pasy. Ujímá se nás dobrovolně placený pomocník celníků a vysvětluje. Naštěstí jsme vybaveni už z přístavu průvodkami, takže mu dáváme drobné eura a on nám ukazuje okénko vyvolené. Jdeme taky mávat pasem. Jeden hlídkuje u okýnka a ostatní hlídají stroje a vyřizují dotazy. Vypadá to dobře celník začíná rozdávat pasy, vždy kontroluje osobu a fotku v pase a přemýšlí jestli je to on. Máme pasy, ale to nic neznamená, teď ta horší část – odbavení stroje. Jdeme na to, hrabou všude, všechno kontrolují a je zle já mám problém, nesundal jsem anténu od CB. Naštěstí mám telefon na nabíječce a vysvětluji, že je to k telefonu, prošlo to. Vedle nás stojí kluci z Holandska a mají větší problém, už čekají na odbavení dva dny. Nechtějí je pustit, protože jejich VW veterán má prý vojenské barvy a to se nesmí. Po několika hodinách na slunci konečně odjíždíme, cestu lemují žebráci, prodejci všeho možného a jiná podivná verbež. Ujíždíme co to dá pryč, zastavujeme po dvaceti kilometrech na parkovišti, musíme ten zážitek trošku strávit. Je nám jasné, že cestou zpět zaplatíme raději více na hranici pomocníkovi, protože systém je jednoduchý : celník je státní úředník a nesmí brát úplatky, ale pomocník je dobrovolník a ten může a pak větší část předá celníkovi. Vždy to pěkně vloží do pasu a jeto. Podle toho se potom odvíjí celá prohlídka. Blíží se k nám policista, ptá se jestli něco nepotřebujeme. Využíváme jeho služby a necháme se navigovat směr kemp. Jedeme do malého městečka u středozemního moře jménem Martil. Máme kemp Al Boustane, ceny jsou super, zapisujeme se a nejsme schopni vysvětlit obsluze, že opravdu nemáme žádný stan a že spíme v motorce. Nevěří a píší stan, neřešíme a bereme. Chceme zůstat dva dny, musíme poladit stroje a trochu si odpočnout od řízení. Kemp je docela dobrý, jsou zde toalety a sprchy se studenou vodou.
Mě by moc zajímalo jak v tom tropickým vedru fungovalo chlazení motoru a taky jestli nedělal jemnej písek problémy v sání vzduchu do karbece nebo jestli jste tlumič sání nějak jinak upravili atd. , díky moc za odpověď
S chlazením motoru nebyl žádný problém - technický, pouze jsme dělali s ohledem na teplotu přestávky( standartně cca 100km, velké vedro cca 40km). Sání nebylo nijak upravené, pouze před odjezdem přesně spasované a ve spojích jsme ho zamázli kvalitním silikonem. Písek dělal větší pakárnu pouze v ložiskách a posádkám.Já jsem měl třeba v zadním kole po návratu tolik písku, že to jedno ložisko nerozchodilo.
Posláno 29.10.2004 v 18:55
Obevi se dalsi fotky a nejaka obsahlejsi reportaz?
Pripojuju se ke Katcine prani shlednout co nejvic fotek... to co je tady je uzasny, je to tak fantasticky ze clovek vaha, nejde-li o fotomontaz a taky bych si rad neco vic precetl nez jsem nasel na strankach velblorex trophy, nebo nekde jinde neco je o cem nevim?
Diky!
Docela chápu, že jste to nevyměnili. To by vám asi cesta do Čech trvala o něco déle a blbě by se s velbloudama jezdilo na srazy, hůř sháněl se náhradní "motor" a šteloval předstih a odtrh Jinak je to super a doufám, že ještě nějaké fotky přibudou, protože jsem moc zvědavá.