V červenci 2002 jsme se Štěpánem nalezli společný volný víkend a tak jsme v pátek vyrazili na motocyklový výlet. Já na předválečné ČZ 250, Štěpán na dvourychlostním Ogaru 250. Cesta nám rychle ubíhala. V Mělníku jsme natankovali a Štěpán zaznamenal první komplikaci – Ogar nešel nastartovat. Na roztlačení ale motocykl reagoval a tak jsme zamířili Kokořínským údolím k Máchovu jezeru. Pozdě odpoledne jsme dorazili do Doks. Zaparkovali jsme u chodníku. Štěpán na stojánku, já jsem opřel stupačku o obrubník – stojánek mi nedržel a tak jsem ho měl zajištěný ve sklopené poloze gumou ze staré duše.
Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat dál a pojedeme směrem na Mimoň. Našlápl jsem Zetku a pozoroval Štěpána, jak se snaží nastartovat Ogara, no moc mu to nešlo. Rozhodl se, že ho roztlačí. Po chvíli se z ogařích výfuků zakouřilo a bylo jasné, že štěpán byl úspěšný, motor naskočil. Dvěpade z roku 1934 má ale jen dvě rychlosti a jednička je fakt hodně rychlá. Viděl jsem, jak se Štěpán snaží, aby mu motocykl neujel a pokoušel se dosáhnout na páčku spojky. Při tomto marném boji se ale náhle dostal do levé poloviny vozovky zrovna ve chvíli, kdy ho předjížděl vínový Opel Vectra s blanenskou SPZ. Řidič na poslední chvíli strhl volant vlevo ale bylo pozdě. Viděl jsem jen ve vzduchu ruce pak nohy, přední a pak zadní kolo motocyklu. Opel se zastavil o levý obrubník, motorka ležela před ním a Štěpán byl pod autem. Doběhl jsem na místo nehody. Spolu s řidičem jsme Štěpána vytáhli ven. Chvíli chodil po chodníku sem a tam a říkal že je to dobrý. Auto ho trefilo nárazníkem akorát pod batoh, co měl na zádech. Zato řidič auta – starší pán byl téměř na infarkt. Po opakovaném ujištění Štěpána, že mu nic není jsme řekli, že se vlastně nic nestalo a nikoho jsme nevolali. Auto odjelo a my jsme začali ohledávat motorku. Ogy padl na bok tak šikovně, že náraz pohltila obludně velká SPZ, které jsme do té doby nemohli přijít na jméno. Střepy na silnici nepocházely z motorky. Výfuk jsme narovnali a to bylo všechno. Štěpána ale naražená záda dost bolela, do nemocnice ale nechtěl. Rozhodli jsme se pokračovat v cestě podle plánu.
Na svůj nosič jsem umístil svůj batoh, Štěpánův jsem si vzal na záda a pokusil se opětovně roztlačit Ogyho. To se podařilo, Štěpán se rozkročil, já pod něj zasunul nastartovaný motocykl a mohlo se jet. Pomalu jsme dojeli do obce Hradčany, už se stmívalo. Zastavili jsme u salonu Modrá Hvězda. Já zaparkoval Zetku a pak i Ogara. Štěpán po desetiminutovém šourání ke stolu ( 15 m) a dvou pivech prohlásil, že už je mu líp. Opět jsem pod něj nasunul nastartovaný motocykl a nasměroval ho na vojenské letiště. Na Zetce jsem ho dojel právě u tajného vjezdu, kde jsme spodky nízkých předválečných strojů zůstali viset na takovém hrbu. Dostrkali jsme se na pojezdovou dráhu a svou dnešní jízdu zakončili v hangáru č. 33. Pomohl jsem Štěpánovi z bot a nasoukal ho do spacího pytle. Přicházející spánek nám po mém ujištění – jestli se ráno vzbudíš nemáš žádná vnitřní zranění, přerušila hlídka Policie, která nám reflektorem hledáčku svítila do hangáru. Štěpán to komentoval slovy: „ Už se nehnu, seru na ně „
Ráno jsme se sice vzbudili oba , ale Štěpán se fakt nemohl ani hnout. Rozhodli jsme se, že pojedeme domů. Osvědčeným způsobem se mi podařilo vypravit Štěpána na cestu, našlápl jsem Zetku a jeli jsme. Ke včerejším komplikacím se přidalo to, že Štěpánův Ogy občas na křižovatkách na červenou chcípnul. To jsem pak musel bleskově Ogyho roztlačit a hlavně si rozmyslet, o co opřu Zetku, kterou jsem musel pochopitelně chcípnout. Na kruhovém objezdu v Mělníku mne opustil batoh z nosiče no naštěstí jsem si toho všimnul a vrátil se pro něj. Nejhorší to bylo v Kralupech. Ogy opět chcípnul na červenou. Opřel jsem Zetku o obrubník cyklistické stezky a natočil Ogara. Když jsem našlápl Zetku Ogy zase chcípnul. Tak jsem chcípnul Zetku a šel ho roztlačit, Když běžel nešla mi zase nastartovat Zetka. Tak jsme si k nelibosti cyklistů dali půlhodinovou pauzičku a pak celý rituál zopákli s kladným výsledkem. Domů jsme však bez ztráty kytičky stejně nedojeli. Ogy definitivně usnul za Turskem. Odešlo gufero na klice. To by u normální motorky nebylo tak hrozné, ale u Ogarů je všechno opačně a výjimečně a tak dvourychlostní dvěstěpadesátka maže směsí oleje s benzinem i převodová kola a komprese je tedy i dole. No a bez komprese se Ogar změnil ve statický exponát. Těch pár kilometrů do Prahy se vezl v dodávce s kamarádem Emilem. A tak skončil opravdu nejkurioznější výlet na motocyklu, během něhož jsme zažili hodně strachu ale i hodně legrace…. P.S. Když byl Štěpán v srpnu celkem fit a už se dokázal i mírně předklonit, spláchla mu karlínskou dílnu povodeň…