Jak tak koukám na své příspěvky v garáži, tak u „Staré mechaniky“ je poslední příspěvek z 24.5. 2011. To stála kostra na kolech, brzdila a měla podlahu. Pokud se domníváte, že se od té doby nic nedělo, tak takový úsudek není správný. To jen čas letí a jsou jen malé chvíle na to, aby člověk sdílel radost s ostatními. Je pravdou, že při renovacích, restaurování a znovuoživování strojů je snaha každého, aby jeho stroj byl co nedříve hotov, aby co nejdříve každý renovátor splnil svou představu a dospěl s menšími či většími obtížemi k vysněnému cíli. Přiznám se, že u „Staré mechaniky“ tomu tak nebylo ani na počátku. Shodou okolností se tak „Stará mechanika“ stala součástí širších událostí spjatých s Velorexy a prožila mnohé zajížďky, které její obnovu do stavu hotového stroje hodně oddálily.
Časová rekapitulace byla zhruba taková:
V devadesátých letech minulého století jsem „Starou mechaniku“ přivezl z Kladna nejprve do Prahy a po rozebrání šla na půdu ke kamarádovi. Před deseti lety jsem kostru přivezl z deponie. V roce 2010 proběhlo komplet vyvaření, pískování, nátěr základem i hnědou. V červenci se práce trochu zadrhly, to jsem ležel po nehodě s polámaným ramenem v nemocnici. Rehabilitační sestra v ÚVN v Praze mě hodně chválila, jak z pilnosti doma cvičím a jaké dělám pokroky, ale ve skutečnosti jsem se rozhýbával montáží vidlice, předních ramen a podlahy. Následovalo řízení. Na jaře 2011 jsem byl ještě v lázních v Jáchymově. Odtud se mi podařilo vyřídit zapletení kol a tak v dubnu už byla kostra pojízdná byť jen lidskou silou. Shodou okolností jsem v té době sháněl přívěs za auto, takový speciál na tahání tříkolek a byla možnost nechat si jej vyrobit přímo u nástupce v.d. Velorex ve „Velorexportu“ v Žamberku. Aby rozměry byly akorát, přesunul jsem v květnu 2011 kostru do „Velorexportu“ jako vzor. Zde ale finišovali se zakázkami sidecarů na Kubu, protože se zdálo, že tamější politický režim a tedy i poptávka po sidecarech stojí a padá s Fidelem Castrem a ten už byl skoro v cíli, bylo třeba všechny síly napnout k dodávkám na Kubu. No a tak se zakázka na přívěs trochu protáhla. V září 2012 při příležitosti otevření expozice bratrů Stránských v Českotřebovském muzeu jsme mimo jiné také navštívili družstvo „Velorexport“. Kostra na kolech tam stále odpočívala ve skladu mezi bednami se sidecary a nic se nedělo. Až v dubnu následujícího roku bylo hotovo a vezl jsem ze Žamberku fungl nový přívěs SN 700 pro přepravu Velorexů i se vzorovou kostrou. Pak se ale zase dlouho nic nedělo, nicméně jsem provedl alespoň generálku motoru a složil ventilátor. No pak vyvstala otázka, co vystavíme na výstavě Classic Show v Brně v březnu 2015. Volba padla na kostru „Staré mechaniky“ i s přívěsem z „Velorexportu“. To práci trochu urychlilo a tak se kostra konečně potkala s motorem. V březnu byla skutečně „Stará mechanika“ v Brně na výstavě „Classic Show“. Nahá bez potahu byla hvězdou výstavy v kategorii automobilového porno průmyslu . Po návratu byla zase trochu pauza a v říjnu 2015 proběhlo u Roberta natažení kompletní, nové elektroinstalace. To už se ale začala rýsovat možnost výstavy Velorexů v Národním technickém muzeu v Praze, kde kompletní Velorex bez plachet nemohl chybět. A tak celý podzim 2015 až do jara 2016 probíhal stran „Staré mechaniky“ velmi horečný a intenzivní shon. Bylo třeba celý stroj dokompletovat a dodělat do stavu, kdy by byl důstojným exponátem výstavy. V lednu proběhlo focení pro publikaci „Reburber“, která vyšla krátce po vernisáži. Pak se dělali ještě drobnosti. Nakonec chyběly pouze přední blatníky, přední okno s gumou a stěrač a pochopitelně sedačka a plachty a střecha. V březnu 2016 Jsem starou mechaniku odvezl do Národního technického muzea. Po vernisáži výstavy v dubnu zde v dopravní hale vydržela až do října. Zažila návštěvu pamětníka výroby Miroslava Slezáka, jednu svatbu a ještě vánoční focení. Zpět mi ji pracovníci NTM přivezli poslední listopadový den 2016. Mechanika pak zase nějakou dobu odpočívala, ale vybavena ručním řízením a zcela mechanicky funkční sloužila jako výborná edukační pomůcka. V červnu 2019 se účastnila muzejní noci v Leteckém muzeu v Praze ve Kbelích. No a v říjnu 2019 došlo na potahování u Tomáše. Vše urychlila sériová konfekce v podobě plachet ještě od Červinků i když sedačku jsem raději vyměnil za tu od Láďi Kostíka. V listopadu jsem montoval přední okno a osvětlení, v prosinci se pasovaly přední blatníky.
Zbývá už jen velmi málo a Velorex bude zase žít. Když si zvyknete mít doma roky kostru byť ve stálé rozpracovanosti, ani vám nepřijde, že máte doma nějakou bytost. Teprve od té chvíle kdy stroj je potažen, získává jedinečnou osobnost a zhmotní se do plnohodnotného dopravního prostředku.
Jen pro pobavení čtenářů - Za dobu, která je předmětem této rekapitulace jsem vystřídal čtyři auta, dvakrát jsem změnil osobní stav a třikrát jsem se stěhoval. Stará mechanika vystřídala tři sady předních pneumatik a dle tachometru ujela 1 km.
( První pneumatiky byly nové, ale v roce 2013 těsně před expedicí do Norska se mi gumy na expedičním stroji nějak nezdály a tak jsem je prohodil s těmi na mechanice. Pak po focení do výstavní publikace „Reburber“ mi přišlo hloupé, aby na renovovaném stroji vystaveném v NTM byly sjeté gumy a tak jsem namontoval zase nové, kilometr se najel pouhým postrkováním …. )
Velké díky: Robertu Němcovi. Oldovi Karasovi, manželům Červinkovým, Láďovi Kostíkovi, Vaškovi Radimskému Tomáši Jaroňovi a Líbě Buriánové.