3.7. 2008 – den D. Dle pokynu kvičícího budíku vstáváme ve čtyři hodiny ráno. Z Velorexu vyhazujeme do stanu poslední věci, které by nám při stoupání sloužily jako nepotřebná zátěž. Bez motorů tlačíme Velorexy k závoře za domem. Šroubovákem otevíráme a již poháněni vlastní Velorexí silou vyrážíme vstříc napínavému dobrodružství. Značení cesty je super. Nedá se zabloudit. Projíždíme obcí Fusch. Není žádný provoz silnice je jenom naše. Za obcí Ferleiten zastavujeme u mýtné brány. Platíme mýto jako za motocykl, tedy 18 Euro a přesně v pět hodin deset minut ráno zahajujeme výstup po Grossglockner Hochalpenstrasse. Tato vysokohorská silnice byla uvedena do provozu v roce 1935. Její stavba trvala pět let. Délka silnice je 48 km, má 36 zatáček s úhlem otáčení 360 stupňů. Tak jen doufáme, že to Velorexy vydrží… Robert se rozjíždí řadí za dvě a jeho „mechanická“ třistapadesátka ho tlačí nezadržitelně vpřed. Já naopak podřazuji za jedna a modlím se, aby převodová kola „hydrauliky“ vydržela a olej dobře mazal stěny válců… Pomalu stoupáme. Robert už je daleko před námi. Ve výšce 1620 m zastavujeme na focení. Velorex si trochu odpočinul a snad v tom studeném horském povětří trochu vychladl. Převody bohužel neumožňují zařadit dvojku. Vytočená jednička si o ni sice říká, ale dvojka je moc dlouhá a prosí zpátky o jedničku. Míjíme Muzeum alpské přírody ve výšce 2260 m a máme pocit, že to Velorex zvládne. Konečně parkujeme u chaty Fuschertörl v nadmořské výšce 2407 m. Odtud je pěkný výhled na celé pohoří národního parku Vysoké Taury. Při pohledu na horskou chatu si nemohu nevzpomenout na rok 1977, kdy mne sem s rodiči vyvezl Wartburg 353. Větu „ Nevypnul jsem volnoběžku“, kterou pronesl táta při sjezdu dolů si budu pamatovat hodně dlouho…. Silnice ale vede dál. Podle mapy se klikatí do průsmyku Hochtör, klesá do nějakých 1900 m aby posléze znovu šplhala na Výšinu císaře Františka Josefa do 2369 m. Tam ale dnes namířeno nemáme. Robert na nás mává z Edelweis –Spitze. Nejvyššího místa, kam se zde lze dostat. Tedy z výšky 2571 m. Čeká nás nejhorší úsek cesty. Převýšení nějakých 170 m není nejhorší, ale silnice stoupá mnohem příkřeji než dosud. Šest zatáček je tak ostrých, že Velorex plným rejdem sotva stíhá. Povrch tvoří původní kočičí hlavy. Rozjíždíme se na plný plyn no hned v první zatáčce je tam zpátky jednička. Každá zatáčka stroj zbrzdí a ubere mu již tak nadmořskou výškou pomřelé koníky. Čtvrtá zatáčka je naší poslední. Ani na jedničku a plný plyn Velorex nešplhá. Těsně před pátou zatáčkou se zastavuje. Ranní slunce protahuje stíny, a než k nám seběhne Robert s Kačkou a motorkář z Pirny, umožňuje nám udělat alespoň pár pěkných fotek. Zpytuji svědomí a přemýšlím, kdy naposledy jsem dekarbonoval motor a měnil vzduchový filtr… Další pokus o rozjezd vede jen k ohnutí napínáku a spadnutí řetězu z rozety. Nezbývá než tlačit a tak poslední dvě zatáčky má Velorex ekologický pohon. Máme pocit že vyplivneme plíce a to doslova. Vše se nakonec ale daří a tak oba Velorexy stojí na nejvyšším místě Edelweis –Spitze. Na parkovišti zatím nikdo není a tak se pouštím do opravy. Měním napínák a nasazuji řetěz. Teď už jen fotky a hlavně snídaně, na kterou čekáme už od pěti. Zahříváme se čajem a kávou. Motorkář z Pirny zde je třetí den za sebou. Nikdy nevyšlo počasí. Pokaždé bylo zataženo a pro mlhu nebylo vůbec vidět. Vyšlo to až teď s Velorexy. Je úplně jasno a krásný výhled dokola. Před osmou přijíždějí holubáři ze Salzburgu a úderem osmé vypouštějí holuby. Oni domů pojedou autem. Holuby přiletí po svých. Trénují na nějakou soutěž prý první cena je milion Euro tak přemýšlíme, jestli by nebylo dobré pořídit si poštovní holuby… Vychutnáváme si vysokohorské vítězství. Ještě krátká procházka, pozorování syslů a objev autobusu Karosa, šplhajícího k Fuschertörl. Nahoru na parkoviště přijíždí nový prototyp BMW sedmé řady. Pořádně zamaskovaný aby ho nikdo nepoznal. No nám je to jasný fotíme jak o život. Musíme už ale dolů zpět do kempu. Máme tam ještě postavené stany plné věcí, které jsme nebrali s sebou a pobyt je zaplacen jen do dvanácti hodin. Ve třičtvrtě na deset jedeme dolů. Zastavujeme ale zase u chaty Fuschertörl i Muzea alpské přírody, kde nás zaujala obří sněhová fréza. Při zastávce u vodopádu dole v 1210 metrech má problém zase Robert. Sjezd dal na trojku a používal více brzdy a teď se mu od rozpálených brzdových bubnů kouří jako mě z výfuků. Chvíli chladíme a pokračujeme do kempu. Stíháme ještě vše zabalit a včas kemp opustit. V Mitterstillu najíždíme na vedlejší silnice 165 a jedeme poměrně rovným údolím Salzach. Za obcí Krimmel přijíždíme k další přírodní pozoruhodnosti. Před námi hučí Krimmlerské vodopády. Poprvé platíme také za parkovné. V zahraničí jde o ojedinělý jev, který sem pronikl zřejmě od nás. Přeci jen v České republice je naprosto běžné, aby lidé, kteří se o vznik přírodních či historických památek nijak nezasloužili vybírali do své vlastní kapsy tučné poplatky jen za to, že u nich motoristé zastaví. Pěší tůru zakončujeme u spodního vodopádu. Je úžasný. Nedbáme směšné cedule Pozor peřeje a necháme na sebe dopadat osvěžující vodní tříšť. Vysoko nad vodopády v protější stěně vidím betonové pilíře do skály zakousnuté silnice. Robert mne ale ujišťuje, že žádné velké šplhání dnes už nebude. Já ho zase ujišťuji o tom, že to by můj přetížený stroj s karbonem zanešenými plícemi už opravdu nezvládl… Leč byla to jen lež z milosti. Vysokohorská silnice Gerlos Alpenstrasse nejde nikudy objet. Opět tedy za jedna a trpělivost. Na vrcholu je hezký výhled na vodopády pod námi a z dřevěné věže též na důchodce, kteří vystoupili ze svého BMW aby nám do kasičky pro sponzory naházeli nějaké drobné od cesty. Dál už cesta jenom klesá. Jedeme po úpatí sypané hráze přehrady Speicher Durlassboden a přes obec Gerlos nás cesta vyplivuje v Zell am Ziller. Začíná poprchávat a tak nepohrdneme kempem Hoffer a stavíme rychle stany. Snahu posádky č. 1 hatí debilní Belgičan, který se rozhodl zaparkovat svou Astru právě tam, kde jsme postavili stan. Posádky č. 2 pak nešťastná náhoda, díky které v jejich stanu zeje dobře dvaceticentimetrová díra. Nakonec ale vše zvládáme a dochází i na pivo v místní restauraci. Dnešní den byl hodně náročný ujeli jsme 166 km průměrnou rychlostí 39,5 km/h. Ve strojích to představovalo necelé čtyři a čtvrt hodiny. Maximálku jsme nenechali z kopců rozjet na víc než 78 km/h.