Když jsme v roce 1996 absolvovali cestu třemi tříkolkami VELOREX na Severní polární kruh do finského Rovaniemi, zmínili jsme se před novináři také o tom, že tuto cestu nepovažujeme za poslední. Už tehdy - bezprostředně po příjezdu, jsme dostávali různé, více či méně absurdní nápady, kam jet s bezmála třicetiletými VELOREXY. Jediným kriteriem byl požadavek, aby v dané oblasti VELOREX ještě nikdy nebyl a případná cesta tak byla novým přínosem - důkazem, kam až může dojet letitý výrobek, který nebyl vyprodukován za účelem tvorby zisku, ale pro uspokojení potřeb našich invalidních spoluobčanů.
Velkou výzvou pro nás bylo například dosažení Nordkappu - Severního mysu, od něhož nás z Rovaniemi dělilo pouze 600 km. Nepodlehli jsme však tehdy pokušení a drželi se disciplinovaně itineráře.
Tak se stalo, že v roce 1998 mě ostatní účastníci výpravy na Severní polární kruh přemluvili, abych začal chystat výpravu novou. Původně jsme uvažovali o tom, že bychom projeli Německem na sever, z Travemünde lodí do Helsinek a odtud dále na sever do Norska až na Nordkapp a zpět Norskem po silnici E 6 do Švédska a Německem zpět domů. Nápad to jistě z našeho pohledu nebyl špatný a vůbec ne nesmělý, měl však tu chybu, že cesta Německem i Finskem by se téměř kryla s cestou, kterou jsme již jednou absolvovali a to mi přišlo jako zbytečné plýtvání silami.
Jednoho blíže neurčitelného dne mě však nad mapou Evropy napadl naprosto absurdní nápad: „ Ještě jsme nebyli na Britských ostrovech !!!“ Jak ale dosáhnout toho, abychom projeli i Skotsko a nemuseli se vracet téměř stejnou cestou ? Tedy abychom viděli co nejvíce ? Řešení se nabízelo ve spojení obou nápadů s tím, že do Skotska bychom se dostali z Norska lodí. Pokud jsme však chtěli vidět i sever Skotska, nešlo použít lodní spoj přímo, ale přes Shetlandské a Orkneyské ostrovy. Tam asi VELOREX skutečně ještě nebyl ! Bylo rozhodnuto ! To je správná cesta pro naše malé stroje ! Počítali jsme s tím , že tentokrát pojedeme čtyři: Já, Robert Němec, Pepa Cibulka a Štěpán Kubíček.