Dnes máme odjíždět , je ráno 7,00 hodin, 2.7. 2000, zataženo. Přivážím Velorex z garáže před dům, balím ještě nějaké drobnosti, přijíždí Štěpán. Čekání na Emila vyplňujeme nákupem dvanácti bochníků chleba a náhrady za odcizené potraviny. Také nezapomínáme na vodu. Každý má plnou čutoru a ještě plastové láhve k tomu. Ve tři čtvrtě na deset přijíždí Emil, zdržel se výměnou cívky.
V 10,00 hodin startujeme. Začíná pršet. Kolem libockého kostelíku se dostáváme na bývalou Leninovu třídu a kolem ruzyňského letiště směřujeme po silnici č. 7 na Slaný. Prší tak hustě, že před sebe sotva vidíme. Musíme snížit rychlost na minimum. Při pomyšlení, že bude pršet třeba čtrnáct dnů v kuse, se nám dělá špatně od žaludku. Museli jsme překonat nemalé komplikace a rány osudu, abychom dnes mohli vyjet na dalekou cestu, a teď to vypadá, že lijavec nám naznačuje, abychom nikam nejezdili. Nejsme však příliš pověrčiví a tak pokračujeme stále vpřed s nadějí na lepší budoucnost. Město Slaný objíždíme po novém okruhu a po nové silnici pokračujeme dále. Déšť ustává, zastavujeme u obce Sulec, rovnáme si záda a zjišťujeme, kudy nám do strojů proniká voda.
Dále po nově postavené silnici objíždíme Louny, míjíme Postoloprty a v okamžiku, kdy nám za křižovatkou se silnicí č. 250 po levé straně začíná ubíhat ohrada z několik kilometrů dlouhého vlnitého plechu opuštěného letiště, vzpomínáme na rok 1992, kdy při čekání na kamaráda z Plzně při cestě na Veteránský sraz do Německa nás bolelo za krkem od koukání na startující Migy 29. Za několik kilometrů pak přichází klesání do takzvaného „Údolí smrti“, jemuž vévodí město Chomutov. Za novým kruhovým objezdem zastavujeme u benzinové pumpy. Majitel čerpací stanice nás poznává, zde jsme zastavovali při návratu ze Severního polárního kruhu v roce 1996.
Strašíme Štěpána, který má po výbrusu najeto na motoru asi 500 km, že pokud jeho stroj vyjede stoupání za Chomutovem na Horu svatého Šebastiána, tak vydrží všechno. Nakonec nás Štěpán oba předjel a nahoře byl první. V Křimově Emil mění u rákosníků české koruny za marky a u Nové Vsi doplňujeme pohonné hmoty. U hraničního přechodu je poměrně velká fronta, která však pravidelně postupuje, a tak k úžasu pracovníků Pohraniční policie a Celní správy překračujeme ve 13,00 hodin hranici se Spolkovou republikou Německo.
Hned za hranicí jsme ze silnice č. 174 odkloněni objížďkou na Rübenau. Poblíž odbočky na Ansprung zastavujeme a svačíme. Po 30 km navíc se v Marienbergu opět napojujme na silnici 174, míjíme Zchopau, kolébku motocyklů MZ, přijíždíme do města Chemnitz, které pamětníci znají spíše jako Karlmarxstadt. Zde odbočujeme na silnici č. 169. Projíždíme Frankenberg a Döbeln. Za městem Riesa v Lichtensee po vedlejší silnici míříme na Bad Liebenwerdu a po silnici 101 na město Herzberg. Asi 2 km od Herzbergu v 18,50 hodin nalézáme naši známou rybářskou chatku na břehu kanálu Schwarze Elster, kde jsme nocovali již před čtyřmi lety. O nocleh je tedy postaráno. Chatka vypadá nedotčena. Vaříme večeři - těstoviny se směsí do špaget. Rozbalujeme matrace a spací pytle.
Usínáme po 308 km, které jsme ujeli průměrnou rychlostí 48,24 km/h. Čistá doba jízdy činila 6 hodin 28 minut a 19 vteřin. Maximální dnes dosažená rychlost je 87,3 km/h.