Probouzíme se v sedm hodin. Emil je již vzhůru a ukazuje nám ohlodanou větev. Zjistil, že od rozednění nás pozoroval bobr žijící v jezírku. Stihl ho také zachytit kamerou. Také nás upozorňuje, že zdejší WC nelze použít, neboť od roku 1996 došlo ke změně - na záchodě je velké sršní hnízdo.
V devět hodin vyjíždíme. Míjíme Herzberg a po 40 kilometrech přijíždíme do Jüterbogu. Zde tankujeme. Systém čerpání paliva je osvědčený již z minulosti, jeden čerpá palivo, druhý posunuje stroje a třetí nalévá olej. Všímáme si také ceny benzinu - litr stojí jednu marku devadesát osm feniků. V Luckenwalde opouštíme hlavní silnici a po vedlejší se dostáváme do Zauchwitzu. Po odbočení v Beelitzu na silnici č. 2 směřujeme na sever na Postupim. Do Postupimi přijíždíme v půl jedné, značení silnic je dobré a tak bez problémů pokračujeme směr Falkensee.
Už si libujeme, jak jsme bez problémů Postupimí projeli a jak jsme se vyhnuli Berlínu, když nás německý policista odkloňuje na parkoviště u bývalých kasáren Sovětské armády. Policistů je zde snad ke třiceti, dodávek VW asi pět. Vypadá to na nějakou hloubkovou kontrolu a z ní plynoucí komplikace. Policisté přísně kontrolují doklady, když zjišťují odkud jsme, kam a čím jedeme, pozvolna roztávají. Scénka kulminuje poté, co se nechávají fotografovat před i za volantem našich strojů. Slibujeme, že pokud se fotografie povedou, tak jim je pošleme. Přejí šťastnou cestu.
Míjíme bývalý výcvikový prostor Sovětské armády a přes Falkensee přijíždíme do Oranienburgu. Zde odbočujeme na sever na silnici č. 96. Po ní pojedeme až k Baltu. Přes Gransee a Fürstenberg přijíždíme do Neustrelitzu a Neubrandenburgu. Po dalších padesáti kilometrech projíždíme Jarmen. Počasí nám přeje, déšť došel už včera v Čechách. V půl páté odpoledne doplňujeme pohonné hmoty. Emil se Štěpánem berou po 12 litrech, mně se do nádrže vejde celých litrů 16. Je to dáno váhou mého stroje a také aerodynamicky nevýhodným umístěním bedny na zavazadla. Projíždíme staré hansovní město Greifswald a přes most ve Stralsundu se dostáváme na ostrov Rügen, který názvy jednotlivých sídel nezapře dřívější slovanské osídlení. V sedm hodin večer přijíždíme do přístavu Sassnitz. Marně zde hledáme malý terminál lodní společnosti, odkud jsme minule jeli do Švédska. Nalézáme pouze zbořeniště. Po delším pátrání zjišťujeme, že veškerá lodní doprava byla přesunuta do nového terminálu v Neu Mukranu, aby samotné město bylo ušetřeno tranzitní dopravy.
Vracíme se zpět asi 6 kilometrů a tentokrát odbočujeme správně. Zastavujeme v jednom z asi dvanácti jízdních pruhů. Od jednoho ze zaměstnanců přístavu zjišťujeme, že trajekt do Švédska jede ještě dnes ve 22,30 hod., stačí se postavit do správného pruhu a počkat.
V 19,45 pořizujeme lodní lístky a procházíme celní kontrolou. Projíždíme terminálem a stavíme se do fronty. Čekání využíváme k vaření kávy. V půl jedenácté se skutečně odsouvají zábrany a my vjíždíme do útrob lodi. Emil to komentuje slovy „Odtud již není návratu“. Čtyř a půl hodinovou plavbu trajektem si krátíme pozorováním pobřeží, majáků a osvětlených lodí dalekohledem. Emil se Štěpánem nemohou být tak dlouhou dobu bez práce a tak se ujímají opuštěného koštěte a zametají palubu. Ve dvě hodiny a šestnáct minut po půlnoci vyjíždíme na Švédské pobřeží. Dostáváme razítka do pasů a vyrážíme na další cestu.
Z Trelleborgu jedeme po silnici E 6 a hledáme nějaký nocleh. Z první výpravy v roce 1992 si vzpomínám na švédské pobřeží poseté betonovými bunkry, kde jsme byli s Robertem. Odbočujeme směrem k moři a zde nacházíme příhodné místo. Padla velká rosa. Velorexy řadíme do tvaru písmene U a z plachty stavíme přístřešek takzvanou „vozovou hradbu“. Uléháme ve 3 hodiny ráno po ujetí 437 kilometrů.