Expedice Velorex 2000 VI. Setkání s českým motocyklistou a bloudědí v ledovcových skalách - Velorex 16/350 - rex68 - Velorexy.CZ - vše o třikolkach Velorex
Probouzíme se v půl desáté. Zpočátku si myslíme, že se nám to jen zdá, ale je to realita - skutečně ležíme v opravdových postelích. Zjišťujeme, že prší, a psychicky se připravujeme na jízdu v dešti, která nás zřejmě nemine. Naši hostitelé jsou již v práci a tak si ze zásob, které jsou k dispozici, vaříme snídani a sbíráme vyprané prádlo. Přestože nejsme příliš zruční v domácích pracích, pokoušíme se ho i vyžehlit. Snídáme pomalu a snažíme se tak oddálit okamžik, kdy budeme nuceni v dešti vyrazit na další cestu. Na stole hostitelům zanecháváme polovinu zásob našich tatranek a láhev tvrdého alkoholu.
Ve třičtvrtě na dvanáct se náš čas naplnil a Velorexy ožily pravidelným bubláním. Prší a my jedeme skrze Helsingborg opět na silnici E 6. Ve městě ještě doplňujeme pohonné hmoty. Benzin je opět dražší, litr bezolovnatého benzinu stojí 9,97 Švédských korun. No, když to přepočítáváme na Kč je to hrůza, ale bude určitě ještě hůře.
Z hlediska pohody jízdy nastává nejhorší úsek cesty, neboť jedeme po dálnici, kterou nejde objet. Žádná rovnoběžná silnice tudy nevede. Naše rychlost se ustálila na hranici 65 km za hodinu. Míjíme město Ängelholm a silnice E 6 začíná prudce stoupat přes hřeben Hallandsås do výše 180 m nad mořem. Zastavujeme a radíme se nad mapou. Hanibal nám dal dobrý tip a tak po prudkém sjezdu odbočujeme, projíždíme pohledným městečkem Båstad a podél pobřeží, kolem všudypřítomného opevnění stoupáme klikatými úzkými silničkami švédského venkova až na vyhlídku Hovs hallar. Parkoviště je placené a tak Velorexy necháváme na soukromém pozemku za restaurací. Všímáme si kuchaře za oknem, který nás zpozoroval a někam telefonuje. Přemýšlíme, za jak dlouho sem může dorazit policie a zda je schopna tříkolky odtáhnout, případně kolik to bude stát. Rozhodujeme se riskovat a turniketem z parkoviště se dostáváme pěšky k přírodní zajímavosti a vyhlídce výše uvedeného názvu. Je odtud pěkný výhled na záliv Laholmsbukten 154 metrů pod námi. Nechceme však nechat Velorexy dlouho samotné a tak se brzy vracíme. Kuchař policii nevolal, ale osmělil se a zajímá ho, odkud jsme, kam jedeme a hlavně proboha čím to jedeme. Jako tradičně jeho úžas násobíme poodhalením zadního oblečku jednoho ze strojů. „Motor Jawa !“ volá ohromeně „very good“. Jako v předchozích letech i nyní slyšíme z úst dalšího švéda o fantastických motocyklech Jawa sloužících dříve ve švédské armádě. Když to slyšíme, máme až slzy v očích, protože krátce před naším odjezdem poslední stroje a zařízení bývalého národního podniku Jawa v Praze ve Strašnicích zmizely v díře polistopadového vývoje.
Stejnou cestou se vracíme na silnici E 6 . Po dálnici míjíme města Halmstad a Falkenberg. Jízda po dálnici je monotónní a pro Velorex nevhodná. Odbočujeme raději na vedlejší silnici a přes Morup přijíždíme do Varbergu. Město je plné lidí a jízdních kol. Projíždíme pěší zónou a na předměstí zastavujeme. Přemýšlíme, kudy po vedlejších silnicích pojedeme dál, když u nás zastavuje motorkář na chopperu. Opět poodhalujeme cíp oblečku Velorexu a opět slyšíme úžasné a pochvalné – „Motor Jawa !!!“. „Kožený“ člověk nám, v „kožených autech“ pak ochotně vysvětluje cestu podle mapy. Pravdou však je , že místo vedlejší cesty jsme po deseti kilometrech opět na silnici E 6 - rada o odbočení doleva se mi zdála divná a teď sklízíme trpké ovoce mé nedůvěry. Musíme opět po dálnici.
V 18 hodin zastavujeme na odpočívadle. Štěpán odstraňuje pecku na svíčce a já napínám řetěz, vše za obdivného pokukování švédských občanů. Zjišťujeme, že doporučení Roberta o zbytečnosti benzinu v kanystru nám asi způsobí velké komplikace. Vždy jsem na výpravy vozil desetilitrový kanystr, nyní nemáme žádné zásoby. Benzinové pumpy však u silnic nejsou, je třeba sjet do měst a obcí pro benzin a pak se vrátit zpět. To ještě netušíme, že situace v Norsku i Velké Britanii bude obdobná a způsobí nám mnohé horké chvilky. Pokračujeme po silnici E 6 s tím, že na prvním sjezdu musíme hledat čerpací stanici. Plán se stává skutečností, zanedlouho zastavujeme u benzinové pumpy ve Fjärås. Pumpa je doslova obležena motorkáři z celé Evropy. Nejde však o žádné mladíky, ale o pány a dámy v nejlepších letech. Kromě krásně renovovaného BMW z padesátých let nás zaujal též Horex stejného stáří. Všechny zajímá náš způsob takzvaného hromadného tankování za chodu. Vedle nás se pokouší natankovat benzin ze stojanu určeného pro plátce kartou motorkář na černém customu Honda. Palivo nenatéká a anonymní tvář zakuklená v přilbě volá „ Jak je to jenom možné“! „Proč to nejde ?!“ Vrháme se k zádi stroje obaleného různými vaky a po spatření SPZ okresu Ústí nad Orlicí jsme v obraze. Motorkář Petr vyrazil se svou manželkou na dalekou cestu na sever. Má jen ofocený list mapy velkého měřítka a přemýšlí, kde budou nocovat. Je totiž už sedm hodin večer, i když slunce je ještě poměrně vysoko. Domlouváme se na místě, kde se sejdeme -Honda jede přece jen trochu rychleji než naše stroje. Po dálnici E 6 projíždíme Göteborgem a s manžely na Hondě se setkáváme u výjezdu z dálnice na obec Jorlanda.
Po silnici 160 přijíždíme po fantastické mostní konstrukci na ostrov Tjörn a napříč jím až do rybářské osady Kyrkesund. Zde poblíž pláže nalézáme místo na přespání. Vedle nás stojí již stan Dánů, kteří jedou na BMW - jednom ze šedesátých, druhém ze sedmdesátých let. Prohlížejí si naše stroje a na oplátku startují své BMW. Zvuk motorů je neuvěřitelně tichý. Chápeme již , proč si Sovětský svaz vybral koncem třicátých let tyto koncepčně zajímavé stroje za vzor a získal licenci k výrobě motocyklů Molotov, které dodnes pod názvem Dněpr produkuje Ukrajina. V půl desáté stavíme takzvaný přístřešek z vozové hradby. Petr staví stan. Výfuky jeho motocyklu připálily oblečení v brašnách, půjčujeme mu nářadí a pilu a také nabíječku telefonu, kterou zapomněl doma. Vaříme vydatnou večeři. Všímáme si však toho, že Petrova manželka se věnuje toliko spálenému oblečení - Petr šel pravděpodobně spát o hladu. Štěpán uléhá ke spánku, mně a Emilovi se však spát ještě nechce. Vzhledem k tomu, že je poměrně hodně světla, rozhodujeme se pro průzkum okolí.
Na protilehlém svahu vidíme tři vysoké stožáry, hodláme zjistit jejich původ a funkci. Nejprve jdeme po cestě vytesané do skály, pak šplháme po skalním svahu a dále postupujeme po skále, zbrázděné působením ledovce. V prohlubních je mech a vřes, občas ale i strom, z něhož vyčuhuje pouze koruna. Hloubku prohlubní tak někde odhadujeme i na několik metrů. Cestou ke stožárům nás zaujala planina a blízký maják. Od něj hodláme pokračovat do Kyrkesundu, který máme odsud jako na dlani. Planina je však velkým močálem a skála se ze všech stran svažuje tak, že ji nelze slézt. Nakonec nám nezbývá, nežli se vrátit. Za další hodinu jsme opět u majáku a přemýšlíme , kudy stejnou cestou zpátky ke Štěpánovi. Připadáme si jako v bludišti. Po třech neúspěšných pokusech je už velká tma. Začínáme uvažovat o přespání na nějakém kameni. Emil nakonec nachází správnou cestu a po dalším půlhodinovém hopsání po kamenech se ocitáme ve svých spacích pytlích.
Usínáme u svých Velorexů po druhé hodině ranní. Od Prahy nás dělí 1147 km.