Probouzí nás sluneční paprsky. Otevírám oči a mám krásný romantický výhled na přístav. Je sice nákladní, ale je to přístav. Rychle vstáváme, abychom byli včas v kanceláři lodní společnosti. Oblékáme slušný oděv a protože chceme pouť za lodními lístky spojit se snídaní, vybíráme i naši pověstnou kasičku pro sponzory. Takovou štědrost jsme nečekali, bude i na nášup. Klopýtáme okolo zálivu Vagen do budovy mezi Bryggen a královským hradem. Tentokrát jsou dveře otevřeny. Vestibul má atmosféru 19. století, současný je pouze výtah. Vyjíždíme do pátého patra a vcházíme do kanceláře společnosti Smyril line.
Chceme lodní lístky na zítřek pro tři osoby a tři motocykly - cílová stanice Shetlandské ostrovy. Slečna je poměrně ochotná a asi patnáct minut něco hledá v paměti počítače. Máme štěstí, nějaká volná místa ještě jsou, i když loď je již téměř obsazena. Na dotaz ujišťujeme, že nemáme žádné přívěsné vozíky k motorkám, jinak bychom se prý již nevešli. Slečna vybírá pasy a opisuje si údaje do počítače. Náhle se zaráží : „ Potřebujete víza“ !! Díváme se na sebe dost nechápavě s otázkou, jak je to možné. Že by byla Velká Británie již zahlcena počty našich tmavých spoluobčanů, kteří neustále hledají práci ale nechtějí pracovat ? Že by v době, kdy jsme již na cestě, byla zavedena vízová povinnost ? Slečna si trvá na svém a komolí název poloviny naší vlasti Č, Čech, Ček, Čečna. Vše pramení z nápisu na našich pasech Česká republika. Třímá v ruce papír, kde jsou uvedeny země s bezvízovým stykem podle abecedy a ukazuje na písmeno, které vyslovuje jako Č. Česká republika tam není. Radíme jí , aby se ještě podívala pod C. Vše konzultuje ještě s vedoucí kanceláře a pak se omlouvá.
Problémy vcelku chápeme. Naši občané zřejmě běžně odtud na Shetlandy nejezdí a v cizině stále přežívá Czechoslovakia. Opět se nám potvrdilo, že název Česko přináší řadu komplikací. Touto příhodou jen utvrzujeme naše přesvědčení, že Česko je umělý název vymyšlený mimo republiku novináři a emigranty. My s tím problémy nemáme. Všichni tři jsme se totiž narodili v Československu. Lodní lístky si vyzvedáváme do patnácti minut. Vzhledem k tomu, že naše loď jede jednou týdně, máme za sebou další malé vítězství. Cestou zpět se zastavujeme na proslulém rybím trhu a kupujeme půl kila uzeného lososa.
Procházíme také krámky se suvenýry, kupujme pohledy a nějaké drobnosti. Z polárního kruhu mnou dovezená sobí kožešina mi doma vypelichala a tak se poohlížím po nové. Trh je jich plný, včetně kožešin vlčích a tuleních. U tuleních ale zjišťuji, že mají na rubu velké kulaté razítko se státním znakem. Tuším komplikace a vybírám kůži sobí. Starý pán za pultem poskytuje ještě slevu. Loď jede až zítra ve tři hodiny odpoledne a tak se rozhodujeme strávit noc za městem. U parku z odpadkového koše lovím dnešní noviny. To je počtení, prohlížíme si obrázky. Z názorné kresby na zadní straně novin připomínajících bulvár Blesk dovozujeme, jaké bude počasí. Mraky , déšť i slunce jsou zde nakresleny v očekávaném poměru ke každému dni zvlášť na celý týden. Dny jsou však označeny pouze norsky názvem, nikoli datem . Není nám proto jasné, zda uvedené počasí bude, nebo už bylo. Při výjezdu je komplikací dříve zmíněné značení silnic - všechny jsou E 16 a E 39. Napočtvrté se trefujeme a přes městečko Nesttun se dostáváme do kempu Grimen. Zde plně využíváme všech vymožeností civilizace. Myjeme se , holíme. Pereme všechno špinavé oblečení a využíváme i automatickou sušičku. Způsob našeho zápasu s pračkou a sušičkou, které fungují na zvláštní žetony popisovat nebudu, neboť by to bylo na samostatné povídání. Nakonec jsme však zvítězili jak nad vyspělou technologií, tak nad poněkud přerostlým správcem kempu a okolo půlnoci jsme si hrdě odnášeli vyprané a usušené věci. Emil se Štěpánem mezi jednotlivými kroky pracího a sušicího programu zkoušejí štěstí při chytání ryb na pytlačku. Zdejším rybám ale český chléb nechutná. Usínáme kolem druhé hodiny ranní pod „vozovou hradbou.“