Budík zvoní přesně. Během minuty jsme se všemi svými věcmi seřazeni na chodbě a postupujeme ke schodišti, vedoucímu do podpalubí k autům. Je nám divné, že všichni ještě spí a jsme na chodbě sami. Při obhlídce moře v okolí lodi zjišťujeme, že kolem dokola je jen volné moře bez známek jakékoli pevniny. Personál lodi nám vysvětluje, že díky bouři a velkým vlnám má loď zpoždění dvě hodiny. Vracíme se zpět na své pryčny. Nastavuji buzení a opět usínáme. Za dvě hodiny se situace opakuje. Zvoní telefon, bleskové seřazení na chodbě, kontrola věcí, pochod do podpalubí a co to ? - opět jsme tu sami. Obhlídkou okolí lodi zjišťujeme, že v okolí opět není vidět žádná země. Personál lodi nám ukazuje, že si máme posunout hodinky o hodinu zpět, protože oproti Norsku je na Shetlandech o hodinu méně. V Lerwicku budeme prý za hodinu . Potřetí se uchylujeme na pryčny. V půl páté ráno jsme se konečně dočkali. Okénkem nouzového východu nad kapitánským můstkem pozorujeme výjev jak z konce světa. Plochý ostrov bez jediného stromu či keře je neustále bičován poryvy silného větru. Do toho ještě prší. Tušíme vlezlou zimu. Loď přiráží ke břehu, problém je v tom, že z podpalubí se musí couvat. To nám činí trochu potíže, já například vůbec dozadu přes velkou bednu nevidím a v dešti podle zrcátek nejde jet. Emil otáčí ještě v lodi, já vyjíždím na zpátečku a Štěpán tlačí. Směrové tabule nás navádějí do velké plechové haly. Přesně v pět hodin ráno zdejšího času stojíme před imigračním úředníkem Velké Británie. Má pravomoc nás do země nevpustit. V tom případě by nás čekal týdenní pobyt v přístavu a poté plavba zpět do Bergenu. Když jsem si představil pouť přes rozbouřené moře a opětovnou cestu přes norské hory v době, kdy už bychom měli být dávno doma, dělá se mi špatně od žaludku. Prošedivělý úředník s knírkem se korektně ptá, odkud jsme a kam jedeme. Prohlíží si všechny doklady, dotazuje se, jakou dobu se ve Velké Británii hodláme zdržet , kudy pojedeme a jak hodláme ostrovy opustit. Po půlhodinovém vyptávání razítkuje můj pas a vpouští mě do své země. Ostatních se ptá na podobné věci a zkoumá, zda se odpovědi nebudou lišit navzájem. Konečně jsme zase pohromadě.
Je před šestou hodinou ranní. Kola Velorexů se dotýkají Mainlandu, největšího, 85 km dlouhého ostrova Shetlandských ostrovů, které se nacházejí asi 77 km severovýchodně od pobřeží Skotska . Souostroví tvoří cca 100 ostrovů a ostrůvků, z nichž pouze dvanáct je obydleno. Naše Velorexy jsou první, které zde místní obyvatelé spatřili. Z přístavu vyjíždíme do Lerwicku, správního střediska ostrovů. Město má 7200 obyvatel a je jediným průmyslovým centrem zaměřeným na zpracování ryb a opravy lodí. Jezdí se vlevo. Je ještě šero a silnice jsou prosty jakéhokoli provozu. Můžeme proto nerušeně trénovat levostranný provoz. Zpočátku je to hrůza a bezděčně jezdíme v protisměru. Rychle si však chybu uvědomujeme a vracíme se doleva.
Nejhorší jsou kruhové objezdy, které jsou velmi bezpečné a přehledné, jenže se po nich jezdí také vlevo. Přednosti v jízdě na silnicích, kde nejsou kruhové objezdy, jsou určovány značkou dej přednost v jízdě s nápisem Give way a přerušovanou čárou na hranici křižovatky. Místo stopky je na silnici čára plná. Britové jsou mistři v malování čar a nápisů na silnice. Vše je však velmi přehledné a logické. To, že je na zdejších ostrovech Velorex poprvé, dovozujeme i z pohledů místních koček, které při návratu z nočních potulek po nás pokukují vytřeštěnýma očima. Zastavujeme u továrny na zpracování ovčí vlny.
Již neprší, ale je pořádná zima. Zjišťujeme, že loď na Orkneyské ostrovy jede dnes v poledne, nebo až v pátek. Rozhodujeme se pro dnešek a vydáváme se na prohlídku ostrova. Severním směrem vyjíždíme z Lerwicku a stoupáme po zvlněném kopci po hlavní silnici A 970. Vzhledem ke zdejšímu podnebí zde vůbec nerostou stromy ani keře. Povrch ostrova tvoří pastviny, rozsáhlá vřesoviště a skalní útesy. Všude pobíhají králíci a popásají se ovce v množství, které je pro nás nepochopitelné. Slyšet je jen ovčí pobekávání a hukot větru. Z mraků se vykutálelo slunce, které částečně osušuje mokré Velorexy. Pustou krajinou sjíždíme do obce Scalloway, která byla dříve hlavním městem. Zde obdivujeme trosky hradu postaveného zde v roce 1600 lordem Patrickem Stewartem. Kromě tabulky s historií hradu je zde ještě jedna, která poučuje návštěvníky, že klíče od hradu se nacházejí v hospodě naproti. S ohledem na to, že je sedm hodin ráno, upouštíme od prohlídky vnitřku hradu a vracíme se.
V kopci nad hradem s Emilem zastavujeme a čekáme na Štěpána, kterého vidíme na silnici pod námi, jak kontroluje zapalování svého stroje a odstraňuje pecku na svíčce. Po několika dalších kilometrech zastavujeme u pastviny plné shetlandských poníků. V osm hodin jsme již zpět v terminálu v přístavu a zajišťujeme lodní lístky. Slečna za přepážkou otevírá v půl deváté. Kupujeme lístky pro tři osoby a tři motocykly na dnes ve 12,00 hodin na Orkneyské ostrovy do přístavu Stromness. Když máme za sebou veškerou administrativu, vydáváme se do obchodu doplnit zásoby. Kupujeme tři sendviče, tři jablka a sklenici pomerančové marmelády. V obchodním domě připomínajícím vesnické Jednoty pořizujeme pohledy a zvýrazňovač, kterým hodláme označit další trasu cesty na mapě podle itineráře.
Pokračujeme prohlídkou ostrova. Jedeme po silnici A 970 tentokrát na jih. Míjíme osady Gulberwick, Brindister a Easter Quarff. Poblíž osady Fladdabister zastavujeme na parkovišti a v závětří za odpadkovým košem vaříme kávu a svačíme. Následuje prohlídka ovcí, které po nás zvědavě koukají. Kromě nich nás zvědavě okukují osádky popelářského vozu a policie. Z místa, kde stojíme je pěkný výhled na Severní moře a ostrov Bressay se strmými skalními útesy. Náš čas se naplňuje a tak vyrážíme zpět do Lerwicku.
V jedenáct hodin stojíme v řadě na parkovišti terminálu a za neustálé pozornosti místních obyvatel a našich budoucích spolucestujících čekáme na trajekt. Ve frontě nás zaujal motocykl Honda z roku 1973. Jde o čtyřdobý jednoválec obsahu 175 cm3. Obdivujeme, co všechno jsou ti Japonci schopni obkreslit a vyrobit...
Krátce před polednem najíždíme do lodi Sunniva, patřící společnosti PQ Scottish Ferries. Název lodi je jménem neteře Irského krále z doby vlády Vikingů. Loď má výtlak 6350 tun dlouhá je 104,4 m a široká 18,9 m. Postavena byla v dánském Helsingoru v roce 1972. Dva dvanáctiválcové motory o výkonu 2x 3480 KW udělují lodi rychlost max 18 knotů. Loď pojme 400 cestujících a 199 automobilů. Máme před sebou po moři cestu dlouhou 112 mil. Zaujímáme bezpečné místo na palubě lodi. Ve dvanáct hodin loď odráží od břehu a pluje jižním směrem podél východního pobřeží ostrova Mainland. Míjí nejjižnější část ostrova Sumburgh a vyplouvá na volné moře.
V prvém podlaží pod volnou palubou nacházíme poměrně klidné místo s velkými okny, kterými je vidět Atlantský oceán. Zde na rozměrné lavici podle itineráře zakreslujeme do mapy zvýrazňovačem naši plánovanou trasu skrze Skotsko a Anglii na jih do Newhavenu.
Můj předpoklad, že loď pojede asi čtyři hodiny nevyšel. Máme docela hlad. Emil doluje nějaké drobné mince a v množství, za které by u nás z automatu vypadl celý obsah, je hází do útrob stroje, který dle statistických údajů zabije ročně jednoho Američana. Vypadávají jedny slané brambůrky. K naší hrůze nejsou slané, ale mají příchuť octa - alespoň nás přechází myšlenky na konzumaci čehokoli dalšího.
V pět hodin odpoledne je loď stále ještě na cestě. Vlny nejsou tak hrozné jako minule a mírné houpání paluby zvládáme bez problémů. I když sedíme uvnitř lodi, je hrozná zima, jako by na nás odněkud foukalo. Interiér lodi nám svou zašlostí připomíná rychlíkové vozy ČSD. Už jsme navlečeni v bundách i čepicích, ale je stále zima. V půl šesté se objevuje první pevnina. Oproti autoatlasu Marco Polo z roku z roku 1998 plujeme jinudy, přesně tak, jak je vyznačeno v Colinově atlasu z roku 1997, tedy nikoli přes záliv Scapa Flow.
Míjíme severozápadní pobřeží ostrova Westray, v dáli vidíme ostrov Rousay a konečně plujeme podél Mainlandu. Částečně jej obeplouváme až k západnímu pobřeží ostrova Hoy, který je přírodní rezervací s unikátním společenstvím ptáků papuchalků . Ostrov se tyčí vrcholkem Ward Hillu do výše 479 metrů nad mořem. Přijíždíme až k dominantě ostrova , osamělé skále Old Man of Hoy, která je vysoká 137 m.n.m.
Zde loď otáčí o 180 stupňů a vedena radarem postupuje přesně středem trasy vyznačené reflexními bójkami průlivem Hoy sound až do přístavu Stromness. Přesně v půl sedmé večer vjíždíme na pevninu. Ocitáme se na ostrově Mainland, největším ostrově Orkneyských ostrovů, který má 4600 obyvatel.
Orkneye patřící původně Norsku se skládají z 67 ostrovů, z nichž je trvale obydleno 27. Od pobřeží Skotska je odděluje průliv Petland Firth široký 10 km. Ostrovy jsou většinou pokryty červenou úrodnou půdou a podnebí je mírné díky působení golfského proudu. Tuto informaci však bereme s rezervou, protože je tak 10 stupňů nad nulou, fouká vítr a drobně prší. Naše první zastávka je v přístavu, kde zjišťujeme, kdy nám jede loď do Skotska. Prvá odplouvá zítra v jednu hodinu po obědě. Kupujeme lodní lístky opět pro tři osoby a tři motocykly. Teď nám již nic nebrání prozkoumávání zajímavostí ostrova.
Přímo v přístavu Stromness objevujeme několik stromů - jaká vzácnost. Také nás zaujala zahrada u domku místního obyvatele, který asi z nedostatku a druhové jednotvárnosti zdejší fauny vytvořil ze sádry co se jen dalo. V zahradě vidíme v životní velikosti mývaly, jezevce, veverky, ježky, psy, několik koček, různý hmyz, srnku, zajíce a další živočichy. Jen ptáci chybí - těch je tu všude plno živých. Jedeme po silnici A 967 a hodláme odbočit na A 964. Odbočku však míjíme a nechtěně jedeme jinudy.
Docela se šeří, krajina je pokryta mlhavým oparem. Za neustálého profukování větru drobně prší. Opravdu nehostinný kraj. Odbočujeme vlevo na B 9055 a přijíždíme ke skupině monolitů Stones of Stenness, jedné z významných památek, která dokládá prehistorické osídlení ostrova z doby 3000 let př.n.l. Dále pokračujeme po silnici B 9055 k Ring of Brogar, ležícímu mezi jezery Loch of Stenness a Loch Harray. Zastavujeme na parkovišti u Loch Harray a přes silnici si jdeme prohlédnout Ring of Brogar - kruh z megalitických kamenů. Z původních šedesáti se do současné doby zachovalo dvacet. Je to zvláštní mystický pocit stát uprostřed kruhu. Zdá se nám, jako by se na nás díval někdo z pohanských bohů a kontroloval, zda se k pozůstatkům minulosti chováme s dostatečnou úctou. Po příchodu k Velorexům litujeme, že jsme nenandali boční okna. Drobný déšť hnaný větrem nám promočil sedačky. Chtě nechtě usedáme na potahy nacucané vodou a vyrážíme zpět na hlavní silnici.
Dostáváme se do zálivu Wide Firth a obce Finstown. Zastavujeme na parkovišti, u něhož je WC. Umýt se v umyvadle je prakticky nemožné, protože na celém území Velké Británie platí neměnné pravidlo: Studená voda teče z jednoho kohoutku a horká z druhého. Smíchat by to šlo jen tehdy, pokud by v umyvadle byl špunt. Člověk se tak buď opaří nebo si způsobí omrzliny.
Jedinou užitečnou věcí na WC je sušák na ruce, který fouká teplý vzduch. Hned jej zapínám a strkám do něj vrch mé bundy. Teplý vzduch mi tak fouká na záda pod bundu. Střídáme se. Když jsme dostatečně rozmrzlí, zjišťujeme, že je již půl desáté večer. Startujeme a chystáme se hledat místo na přespání, ale z parkoviště jen tak neodjedeme. Z dílny na svahu u silnice vybíhají postavy v montérkách a mávají na nás. Zhasínáme motory. Jde o místního automechanika Colina a jeho známého. Z našich strojů jsou naprosto unešeni, starší z mechaniků tak křičí, že mě zaléhá v uších. Za chvíli přicházejí další obyvatelé vesnice, přijíždějí děti na kolech. Všichni obdivují třicetileté Velorexy. Další z vesničanů náhle vyráží z dílny s tříkolkou Reliant Robin u nás známou ze seriálu o Mr. Beanovi. Oproti Velorexům, které se jim moc líbí, na adresu své tříkolky moc chvály nepějí, naopak. Přesto se nám daří zjistit, že jde o stroj ze sedmdesátých let. Karoserie je ze skelného laminátu. Tříkolka je čtyřmístná. Pohání ji vpředu uložený čtyřdobý řadový čtyřválec o obsahu 748 cm3, s nímž je tříkolka vážící 450 kg schopna uhánět maximální rychlostí 117 km/h. Robin má jedno kolo vepředu a dvě vzadu. Z převodovky se ozývá divné klepání a stav brzd je dle majitele takový, že se nedá jet víc než 70 km/h. Přesto ji velmi chválíme. Pro nás je tento stroj výjmečný. Odepínám část oblečku Velorexu a všichni poklekají v němém úžasu - motor JAWA !!! Aniž bychom sdělovali parametry motoru, slyším, jak hlasitě říkají: 350 cm3, dva válce, dvoutakt. Vzpomíná se i na Turist trophy na ostrově Man a slavný úspěch motocyklu JAWA. Přijímáme pozvání na snídani a loučíme se. Po hlavní silnici se z Finstownu dostáváme do Kirkwallu, kterým bez zastávky projíždíme. Za městem na břehu zálivu Wide Firth u prvé křižovatky s B silnicí stavíme vozovou hradbu. Za neustálého hvízdání větru usínáme. Dnes jsme po Shetlandech a Orkneyích ujeli celkem 107,85 km, průměrnou rychlostí 39,24 km/h. Doba jízdy činila 3 h,12 min, 27 vt. Maximální dosažená rychlost byla 73,3 km/h.