Probouzíme se v 9,00 hodin. Zdá se nám, že vítr odnese plachtu, pod kterou spíme. Je zima a ze spacáků se nám příliš nechce. Ale musíme balit. Složení plachty je velkým problémem, protože díky větru se chová jako křídlo, pod kterým vzniká vztlak. Jeden z posledních stanových kolíků se při balení plachty vytrhl ze země a trefil mě přímo do čela . Díky vlněné čepici se událost obešla bez následků. V takovém větru se nedá ani zapálit vařič.
Jsme středem zájmu místních obyvatel, kteří na pláž chodí venčit psy. Po chvíli se objevuje redaktor místních novin, píše článek a fotí si naše stroje. Zpočátku jsme se domnívali, že když budeme stanovat jen tak nadivoko a ještě na pláži na posekané trávě, vyvolá to nelibost lidí a možná přijede i policie. Skutečnost však byla naprosto jiná. Lidé jsou srdeční a projevují opravdový zájem a obdiv. V deset hodin přijíždíme zpět do Kirkwallu, hlavního města souostroví. Zde chceme zaparkovat a podívat se po okolí, ale místní dopravní značení nám to neumožňuje. Až napodruhé zastavujeme přímo u vchodu do hotelu. Procházíme úzkými středověkými uličkami, které připomínají spíše norská města. Po Albert street a Broad street se dostáváme k turistickému informačnímu centru a St. Magnuské katedrále patřící k nejvýznamnějším stavbám města. Zaujme již svým impozantním vzhledem. Vcházíme dovnitř a prohlížíme si interiér této 800 let staré památky. Na první pohled nás zaujala gotická okna a celková zvláštní atmosféra uvnitř. Podél zdí se nacházejí náhrobky významných lidí, kteří se zasloužili jak o rozvoj křesťanství na ostrovech, tak i o rozvoj zdejší kultury a politiky. Všímáme si, že okno v západní části katedrály má stejný tvar, ale moderní motivy vitráže. Skla sem byla instalována v roce 1987. Malá mosazná tabulka na dřevěné desce spolu se zvonem a dvěma vlajkami připomínají smrt více než 800 námořníků z křižníku Royal Oak, který byl ve zdejší základně Britského námořnictva v zátoce Scapa Flow torpedován německou ponorkou v roce 1939.
Na zpáteční cestě ke strojům fotíme typickou anglickou červenou telefonní budku stojící vedle stejně nezaměnitelné charakteristické červené poštovní schránky ve tvaru válce. Po stejné silnici, po které jsme přijeli, také z města vyjíždíme a zakrátko jsme opět ve Finstownu.
V autodílně nacházíme našeho známého ze včerejšího dne Colina, jak pln zaujetí přivařuje nový práh na Ford Escort pick up. Vypíná svářecí soupravu a opět obdivuje Velorexy. Potřebuji dobít baterii, protože mám namontováno nepůvodní relé 200 Wattů, které velkou baterii nedokáže přes 150 Wattový dynamostarter pořádně dobít a pokud pustím světla, mám po několika hodinách problémy s proudem. (Ve skutečnosti však proud polyká neustále nahlas puštěné rádio). Colin přináší prodlužovací kabel na 220 Voltů a zapíná jej do sítě. Na druhém konci šňůry však není klasická zástrčka, ale cosi, co připomíná placatý kámen se třemi zvláštními otvory. Vzpomněl jsem si na adapter, který s sebou celou cestu vezu, a nacházím jej v přední části Velorexu u náhradní klikové hřídele. Pasuje přesně. Zapojujeme nabíječku, která je též součástí naší výbavy. Emil ještě dostává od Colina dvouvláknovou žárovku do zadní svítilny, která mu nesvítí. Výměna se však trochu protáhla, protože u Velorexu, ve kterém jede, je instalován Robertův zlepšovací systém. Dráty jsou přímo naletovány na žárovku a patice žárovky tvoří ukostření. Systém byl vymyšlen jako reakce na problémy s kontakty dvouvláknové žárovky, avšak při výměně je třeba znovu kabely naletovat na novou žárovku. Vše se nakonec daří a Colin nás zve na kávu.
Dostáváme také koláče a bavíme se o všem možném, na co stačí naše nevelká slovní zásoba. Z ryze technických věcí okolo aut a tříkolek zvláště jsme se dostali přes pobyt Sovětských vojsk na našem území až k současné politické situaci v České republice. Colin si plete Slovensko a Slovinsko a musíme pracně vysvětlovat, že obě země vznikly určitým dělením, avšak každá zásadně jiným způsobem. Také jsme přišli na to, že dnes je asi na našem území více osob z bývalého Sovětského svazu, nežli tehdy sovětských vojáků. Asi po dvou hodinách jdeme zkontrolovat baterii. Mezitím se u dílny shromáždili další zvědavci. Kromě tváří známých ze včerejšího večera se objevuje i starší muž, o kterém se dovídáme, že v minulosti jezdil světová rallye s vozem Mini Moris. Z Velorexů je unešen.
Čas bohužel utíká velice rychle a tak se musíme rozloučit. V půl druhé odpoledne již stojíme v přístavu ve frontě na trajekt. V patnáct hodin již s Velorexy v podpalubí, stojíme na zádi lodi Ola, sestry Sunnivy, která nás sem dopravila ze severu. Pozorujeme vzdalující se pobřeží ostrovů, které v nás zanechaly silný dojem. Litujeme, že jsme se nemohli zdržet déle, neboť historické i přírodní bohatství je zde tak rozsáhlé, že bychom potřebovali nejméně týden na shlédnutí všeho. Vzpomínáme, co vše jsme neviděli. Skara Brae- 5000 let starou neolitickou vesnici, Italskou kapli, postavenou italskými zajatci během druhé světové války, námořní základnu a hřbitov na ostrově Hoy v zálivu Scapa flow, místo potopení křižníku Royal Oak, přírodní rezervaci na útesech ostrova Hoy a další.
V osmnáct hodin loď přiráží ke břehům severního Skotska v přístavu Scrabster. Po silnici A 9 vyjíždíme do městečka Thurso, které leží na útesech nad přístavem. V dáli je vidět silueta ostrova Hoy. Po silnici A9 míříme na jih. Krajina je zde jiná nežli na ostrovech. Již se občas vyskytují stromy a keře, většina území je však pokryta pastvinami a rozsáhlými vřesovišti. Všechny pozemky jsou oploceny a všude jsou ovce, krávy a kozy v nepředstavitelném množství.
Krajina je mírně zvlněná, avšak v dálce jsou vidět vrcholy Ben Alisky, Morven a Scaraben, dosahující výšky 700 metrů nad mořem. Počasí je nestálé, občas svítí slunce, občas prší. Stavíme na parkovišti v pusté krajině u rašeliniště mezi obcemi Roadside a Spital.
Štěpán seřizuje zapalování a po několikátém odstraňování pecek na svíčkách připouští, že hodnota vzdálenosti kontaktů 0,7 mm předepsaná výrobcem může být klidně větší. Účel světí prostředky a tak jeho proslulá pečlivost v tomto případě bere za své, hlavně že to pořád jede. Já sám jsem vzdálenost kontaktů upravoval před jízdou na větší hodnoty, protože benziny zde na severu, zejména pak ve skandinávských zemích, mají složení, které způsobuje častější tvorbu usazenin. Po silnici A9 pokračujeme stále na jih. Projíždíme osadou Achavanich a v Latheronu se stáčíme k jihozápadu podél pobřeží Severního moře. Na jeho obzoru jsou vidět těžní věže. Pobřeží zde tvoří příkré útesy , které od silnice oddělují pastviny plné skotských ovcí.
Projíždíme městečkem Dunbeath a vlevo míjíme stejnojmenný hrad. Po pravé straně můžeme pozorovat vřesem pokrytý vrchol hory Scaraben. Prudce klesáme serpentinami k ústí řeky Helmsdale. Odtud opět šplháme k vesnici Portgower. Začínáme pociťovat akutní nedostatek benzinu a zjišťujeme, že benzinové pumpy jsou pouze ve městech a větších obcích, kde se však okolo osmé hodiny večerní zavírají. Podél železniční trati vedoucí z Wicku se dostáváme do Brory, kde je ještě pumpa otevřená. V půl deváté večer plníme naše prázdné nádrže. Předtím jsme tankovali ještě v Norsku!!
Je ještě světlo. Rozhodujeme se, že pojedeme tak dlouho, jak jen to bude možné. Podmínky pro divoké spaní jsou nepříznivé a chceme-li ušetřit jeden den čistě jen na prohlídku Londýna, musíme postupovat poněkud hbitě. To nám však nebrání v návštěvě hradu Dunrobin postaveného kolem roku 1300. Jeho poměrně kompaktní vzhled nedává tušit, že se skládá ze 189 místností. Obdivujeme krásný park pod hradem a všímáme si, že v každé mezi žije mnoho divokých králíků. Máme podezření, že jednou z okrasných rostlin v parku je bolševník. U našich strojů se mezitím fotí Indové. Dalším parkem nad hradem se dostáváme zpět na hlavní silnici a projíždíme obcí Golspie. Míjíme město Dornoch. Po mostě vedoucím přes Dornoch Firth se dostáváme k městu Tain. Zastavujeme a na odbočce vedoucí na pole vaříme večeři.
Uvažujeme o tom, zda by se zde nedalo přespat. Dešťová přeháňka měnící toto místo v louži ale rozhoduje o pokračování etapy. Začíná se stmívat a tak musíme jet s rozsvícenými světly. Díky přídavnému osvětlení umístěnému na bedně žhne na zádi mého stroje pět červených světel. Dost výrazné osvětlení tak z hlediska bezpečnosti zabraňuje tomu, abychom následovali Mílu Urbana, když jeho Tatru 12 na dálnici v USA smetl kamion. Projíždíme Kildary Tomich a Dalmore a za tmy obdivujeme osvětlené těžní věže v zátoce Cromarty Firth připomínající stabilní odpalovací rampy balistických raket. Těsně za obcí Evanton okolo půlnoci u křižovatky silnic A9 a A 862 stavíme Vozovou hradbu a usínáme. Dnes jsme ujeli 162,88 km průměrnou rychlostí 51,43 km/h. Čistá doba jízdy činila 3 hodiny deset minut a dvě vteřiny. Maximální dosažená rychlost dne je 72,2 km/h.