V šest hodin ráno nás budí budík. Vstáváme do typické husté anglické mlhy, která by se dala jistě krájet. V půl osmé jsme již v přístavu a sháníme terminál. Jediná kancelář široko daleko patří společnosti Hoverspeed provozující spojení s kontinentální Evropou vznášedly Hovercraft. Slečna za klávesnicí počítače je velmi ochotná. Vznášedlo letí nebo pluje ? za dvě hodiny. Ptáme se na cenu. Jedna osoba a motocykl 89 liber. Cena se nám zdá příliš vysoká. Spoj z Newhavenu do Dieppe jsem vybral zcela záměrně proto, že cesta je delší a jde o větší zážitek. Cena ještě v roce devadesát osm však byla stejná jako spoj Dover Calais a to 100 DM. Vysokou cenu si spojujeme se vznášedlem a s díky odmítáme, ať se slečna za takové peníze nechá vznášet sama. Rozhodujeme se dojet podél pobřeží až do Doveru a použít klasický lodní spoj.
Z Newhavenu postupujeme hustou mlhou do vnitrozemí. U některých křižovatek se tvoří docela slušná zácpa, za kterou by se nemusela stydět ani Praha. U obce Beddingham odbočujeme na západ a po silnici A 27 se dostáváme na okraj města Eastbourne. Dále jedeme podél pobřeží přes Bexhill do Hastingsu, přímořských lázní. Dominantou města je zřícenina hradu z 11. století. Hrad postavil Vilém Dobyvatel po bitvě u Hastingsu. Projíždíme přímo po pobřeží až na kraj města a prudkým stoupáním se dostáváme opět do vnitrozemí. Po hlavní silnici za slunečného počasí projíždíme Rye a New Romney. Za celou cestu po Velké Británii jsme nejeli ani přes jeden železniční přejezd: Zato zde u jižního pobřeží Anglie snad desetkrát míjíme železniční trať. Za New Romney objevujeme pláž za níž je mohutný ochranný betonový val proti přílivu. Na pláž vedou betonová vrata, která mají gumová těsnění. Pokud přijde bouře, asi to zde nebude žádná legrace. Parkujeme na vyhrazené ploše pod pláží u sociálního zařízení a tváříme se, že parkovací automat považujeme za automat na pití.
Emil opravuje u svého stroje přeplavování benzinu na karburátoru, já zkouším teplotu zdejšího moře. Zjevně je teplejší, nežli ve Švédsku, ale do koupání se mi moc nechce. Proto pouze vyhrnuji nohavice u kombinézy a nechávám si nohy omývat vlnami. Odpočíváme na betonovém valu a pozorujeme Angličany, jak u vody využívají výhody slunného dne. Je příliv a za krátkou dobu voda pohlcuje celou písčitou pláž. Je zde hezky, ale musíme dál, chtěli bychom být ještě dnes ve Francii. Na záchodě doplňujeme zásoby vody a vyrážíme na další cestu. Míjíme vojenský prostor u městečka Hythe a projíždíme Folkestone. Město za druhé světové války bylo zcela zničeno a tak zde nejsou žádné historické památky. Kousek odtud jezdí do Francie vlak podzemním tunelem, avšak takovou alternativu jsme zavrhli již dopředu – nejsme krtci. V půl druhé odpoledne přijíždíme do Doveru. Zastavujeme v přístavu na místech vyhrazených pro policii a v terminálu se sháníme po lodních lístcích. Paní za přepážkou nám říká, že za jednu osobu a motocykl zaplatíme 92 Liber! To je více než za vznášedlo z Newhavenu !? V duchu přemýšlíme o tom, že se asi domů nikdy nedostaneme. Zjišťujeme však, že od půl osmé večer jezdí loď za cenu pouhých 66 Liber. Kupujeme lístky na půl osmou.
Již z dálky je vidět, že Velorexy vzbudily v přístavu velkou pozornost. Obáváme se však, že ne samy sebou, ale spíše tím, kde stojí. Můj stroj si právě prohlíží anglický policista, tzv. „Bobík“ v košili s krátkým rukávem a typickou černou helmou. Všímáme si, že ruce má úplně potetované. Čekáme pokutu, nebo nějaké horší věci, ale on se směje, vyptává se, co to je a kam jedeme. Když mu sdělujeme, že jedeme z Norska přes Shetlandy a Orkneye, uznale pokyvuje hlavou. Máme poměrně hodně času a rozhodujeme se prohlédnout si okolí. S Velorexy šplháme serpentinami k doverskému hradu postavenému na místě římského majáku. Na konci stoupání však stojí závora a výběrčí vstupného, otáčíme se a pokračujeme po jiné cestě. Dostáváme se na vrchol známých Doverských bílých útesů. Zastavujeme nejprve na malém parkovišti s vyhlídkou na hrad v blízkosti vojenské posádky a památníku letce Blériota. Vaříme pozdní oběd a poté se přesunujeme o kilometr dále k památníku regimentu obránců Doveru a protiletadlových dělostřelců, kteří město chránili před vzdušnými útoky německých fašistů za druhé světové války. Památník zde byl odhalen v srpnu 1986.
Všímáme si, že celý kopec nad útesy je velkým vojenským prostorem. V jeho středu jsou obrovské věže s radary a nějakými „naslouchadly“. To nám však nebrání v tom, abychom zde neusnuli. Občas nás budí lidé, přicházející si k památníku zavzpomínat. Mezi ně však nepatří Slováci v nové zelené Škodě Fabii, kterým dělá velký problém jízda vlevo. Je zřejmé, že přijeli teprve dnes. Je jasno, téměř bez mráčku , pozorujeme lodě plující z Francie do Anglie a naopak. Čas našeho pobytu na ostrovech se však krátí a musíme do přístavu. Procházíme kontrolou dokladů. Poprvé za celou dobu cesty po nás také chtějí technické průkazy od Velorexů.
Krátce po půl osmé najíždíme do obrovské lodi Posl Calais. Tento trajekt byl postaven v roce 1987 v Německu, široký je 28,3 metru a dlouhý 169,6 metrů. Pojme 2280 cestujících a 120 členů posádky. Z horní paluby je pohled na moře a pevninu jako ze střechy mnohaposchoďového domu. Obdivujeme bílé útesy a pozorujeme dva remorkéry, které k molu tlačí rozbitou loď, která svým tvarem velikostí a uspořádáním připomíná naši bývalou loď Lidice, pýchu zaniklé flotily Československa. V 19,45 vyplouváme. Fotíme racky nalétávající na palubu, kteří čekají něco k jídlu. Pozorujeme jeřáby v přístavu. Ten největší má na zádi závaží, z něhož vystupuje nápis „Gottwald“. Jsme hrdi, nepochybně jde o výrobek naší vlasti.
Plavba rychle ubíhá, pozorujeme západ slunce. Večeříme hamburger v lodní restauraci zařízené v kýčovitém americkém stylu šedesátých let a měníme zbytek liber na Francouzské franky. Za 75 minut přistáváme v Calais. Je sice teprve devět hodin, ale už je pořádná tma. Loučíme se se sousedem z podpalubí, majitelem vozu Ferrari 365. Byl dost rozpačitý. Manželka jeho čtyřmístný vůz s dvanáctiválcovým motorem o obsahu 4.390 cm3 a maximální rychlosti 300 km/h považovala za běžný vůz, ale na Velorexech mohla oči nechat.
Vyjíždíme na širokou několikaproudou silnici vedoucí z přístavu a zastavujeme na krajnici. Jsme si vědomi toho, že ve Francii jsou úseky dálnic často placené, a promýšlíme taktiku, jak se jim vyhnout a jet jen po vedlejších silnicích. Původně jsme totiž měli přijet dopoledne do Dieppe a tomu též odpovídá náš itinerář a cesta vyznačená v mapě. Nyní musíme improvizovat. Vjíždíme do města a hledáme cestu na Dunkerque. Na prvé křižovatce se to daří, na další však směrníky zcela chybí a u následující křižovatky jsou pouze ukazatele na lékárnu, kadeřnictví a nějaký obchod. Barva a velikost ukazatelů je shodná se značením měst a silnic. Několikrát se vracíme, abychom následně pochopili, že Francouzi zásadně neoznačují silnice čísly, která jsou na mapách, a křižovatky značí ukazateli pouze občas. Vím, že regulátor napětí v mém stroji není zcela správně seřízen a při takovém bloudění za tmy, kdy musíme svítit, nedojedeme daleko. Předávám velení a mapu Emilovi, který je mezi námi považován za největšího kliďase. Daří se mu prokličkovat městem a podél pobřeží nabíráme správný směr. Projíždíme vesnicemi Marck a Oye plage s otlučenými domy, Emil místy kontroluje správný směr . Občas se navzdory pokročilé době ze tmy vynořují opilí cyklisté a hloučky dětí. Po okraji města Dunkerque, které se proslavilo za druhé světové války, pokračujeme až k Casselu. Světla mi už moc nesvítí a tak se rozhodujeme najít místo na spaní. Nakonec uléháme krátce po půlnoci vedle Velorexů na krajnici. Napadá nás myšlenka, že by nebylo špatné všechny nezaměstnané Francouze vybavit kbelíky s barvou a donutit je k malování dopravního značení. Dnes jsme ujeli 221,61 km průměrnou rychlostí 43,28 km/h. Maximální rychlost činila 76,4 km/h. Dnes a včerejšího dne dohromady jsme za volantem strávili 7 hod,35 min,28 vteřin.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Velorex 16/350)
)
)
)
)
)
)
)
)
?
Jaroslav