V devět hodin se probouzíme do nového dne. Fouká vítr a občas vykoukne slunce. Za velkého zájmu posádek projíždějících aut i členů rybářského klubu, kteří parkují vedle nás, balíme plachtu a snídáme chléb s pomerančovou zavařeninou, kterou jsme koupili v Lerwicku na Shetlandech. Teprve nyní zjišťujeme, že je určena pro diabetiky. V půl jedenácté přejíždíme most přes Cromarty Firth a stoupáme zalesněnou krajinou poloostrova Black Isle do obce Tore. Zde se rozhodujeme pro odklon z plánované trasy, abychom viděli proslulé jezero Loch Ness.
Za obcí Newton na nás nalétává britská stíhačka Tornado a Emil hlásí, že mu cosi z Velorexu vypadlo a zastavuje. Z tlumiče výfuku se povolil šroubek zajišťující vložku tlumiče a ta byla vystřelena za ohlušujícího rachotu za Velorex. Jinou vložku nemáme a tak Emil absolvuje kilometrovou pěší túru zpět a hledá vložku. Jako správný stopař se po čtvrthodině úspěšně vrací i s vložkou, která může být namontována zpět. Projíždíme městečkem Beauly a po silnici A 833 se pustou krajinou a posléze příkrým klesáním plným zatáček dostáváme do obce Drumnadrochit.
Odtud jedeme podél jezera Loch Ness až k místům, kde je umístěn kamenný pomník s pamětní deskou připomínající, že zde v roce 1952 John Cobb dosáhl se svým člunem rychlostního rekordu 206 mil za hodinu.
Otáčíme se a na zpáteční cestě navštěvujeme zříceninu hradu Urquhart a zastavujeme též v Drumnadrochitu.
Zde objevujeme další nebezpečí, které vyplývá z levostranného provozu. Jdete-li totiž po chodníku po levé straně vozovky, jste zvyklí, že auta jedou proti Vám. Zde je to však naopak a pokud uděláte úkrok do vozovky, může Vás zezadu přejet auto jedoucí ve svém směru jízdy. Tímto způsobem jsem bundou vyleštil levý bok projíždějícího karavanu. Po prohlídce obce žijící z turistického ruchu spojeného s mýtem Lochnesské příšery, pokračujeme podél břehu jezera po silnici A 82. Přes Lochend a Dochgarroch se dostáváme na okraj města Inverness, známého konáním dudáckých festivalů. Zde zastavujeme ve frontě vozidel čekajících před železničním přejezdem. Jaké je však naše překvapení, nečeká se na přejezd vlaku, ale lodí. Stojíme před otočným mostem, který se nesklápí, ale pomalu otáčí na obrovském čepu umístěném u bližšího břehu. Projelo několik plachetnic kanálem širokým několik metrů a most se za hlasitého cinkání a neustálého poblikávání otočil do polohy volno pro suchozemské dopravní prostředky. Projíždíme městem a vracíme se na silnici A 9. Projíždíme osadou Daviot . Silnice zvolna, ale vytrvale stoupá. Za Slochdem čekáme asi hodinu ve frontě způsobené opravami a rozšiřováním silnice. Za námi zastavuje Skot na sovětském motocyklu Dněpr. Připraveni jsme byli na ledacos, ale toto jsme opravdu v těchto končinách nečekali. Konečně se kolona rozjíždí a my také. Cesta vede údolím řeky Sprey, míjíme Aviemore a město Kingussie. Po silnici A 9 podél železniční tratě vedoucí do Perthu projíždíme průsmykem Drumochter v pohoří Grampian Mountains, před kterým míjíme ošklivou dopravní nehodu, kdy autobus čelně narazil do boku osobního vozu. Je to jediná dopravní nehoda, kterou jsme za celou cestu viděli. Přibližujeme se k jezeru Loch Ericht a zastavujeme na odpočívadle poblíž hory Sgainereach Mhor vysoké 991 metrů nad mořem. Původním naším záměrem je uvařit něco teplého do žaludku, avšak je tak citelná zima umocněná větrem, že pouze kontrolujeme stav paliva a pokračujeme dále v cestě.
Již dávno jsem přepnul palivový kohout na rezervu a začínám se obávat, abych ve zdejších horách nezůstal stát bez jediné kapky benzinu. U silnice pumpa nikde není a osídlení je velmi řídké. To co jsem spatřil na odpočívadle v nádrži mi vystačí tak na dvacet kilometrů. Při prvé příležitosti sjíždíme z dálnice a v prvé vesnici zastavujeme u benzinové pumpy. Tu tvoří tři stojany, připomínající nám ty naše ze šedesátých let. Kolem se popelí slepice.
Mladík, který vyběhl ze dveří obchodu – stodoly lituje, ale má jenom naftu, benzin došel. Ukazuje však, že nejbližší pumpa je asi pět mil na východ. Po vedlejší silnici se tedy vydáváme tím směrem a přijíždíme do obce Blair. Zde je moderní malá benzinová stanice. V nádrži mi zbylo pouhých půl litru benzinu. Při placení asistuje kočka, sedící přímo na pultu. Všimli jsme si, že cestou k pumpě jsme minuli odbočku na hrad, a proto se vracíme zpět. Historickou bránou vjíždíme na asfaltovou cestu vedoucí parkem a dostáváme se až na parkoviště u hradu Blair plné pávů, kterým říkáme angličtí bažanti. Prohlížíme si hrad, který s ohledem na pokročilé odpoledne je již pro veřejnost na rozdíl od parku zavřený. Přijíždíme s Velorexy alespoň ke vchodu a hrad si fotíme. Při zpáteční cestě nás zaujal motocykl na louce po pravé straně a tak zastavujeme. Stanuje zde skupina příznivců historických motocyklů. Dostává se nám srdečného přijetí. Všichni pokukují po našich strojích a všichni se chtějí dostat Velorexu pod „ sukni“. Jsou moc zvědaví na motor JAWA. My zase pokukujeme po jejich skvostech, motocyklech BSA, Triumph, Norton a také po jedné výstavní MZ z bývalé NDR. Jak se dovídáme od jejího hrdého majitele, shání náhradní díly hlavně v Německu a potvrzuje, že závod MZ v Zchoppau, kde se motocykly MZ vyráběly, tvoří jen prázdné haly, cenné stroje a zařízení již někdo odvezl.
Osud značky MZ je nám nějak povědomý, no alespoň víme, že je to asi všude stejné. Veteránisté zde mají zítra sraz a pořádají poměrně dlouhou soutěžní jízdu. Přemlouvají nás, abychom zůstali, avšak my musíme dnes najet ještě minimálně sto dalších kilometrů. Ač neradi, loučíme se. Na památku dostáváme vlaječku města Edinburgh, kterou za pomoci Emila připevňuji na anténu vysílačky. Průsmykem Killiecrankie projíždíme do malebného městečka Pitlochry . Za ním musíme opět na silnici A 9 , která je nyní čtyřproudá. Cesta nyní ubíhá poměrně rychle a dostáváme se do nižších nadmořských výšek. Přes Dunkeld se blížíme k městu Perth. Rozhodujeme se, že pojedeme do centra města a dále budeme pokračovat po vedlejších cestách, abychom se vyhnuli dálnici M 90, na níž bychom museli jinak najet.
Perth, někdejší hlavní město Skotska, má kolem 45 000 obyvatel a orientace v něm není díky řádnému značení a množství kruhových objezdů vůbec těžká. K velkým zajímavostem patří Skotský korunovační kámen Stone of Scone, který se kdysi nacházel v blízkém klášteře Scone Abbey. Po porážce Skotů Eduardem I. byl kámen odvezen do Westminsterského opatství a odtud v roce 1950 zmizel. Nalezen byl až po dlouhé době opět ve Skotsku. V 21 hodin zastavujeme v centru na nábřeží města u kostela. Pomalu se šeří a tak krátkou prohlídku okolí střídá opět jízda ve vrčících a vibrujících tříkolových strojích. Z Perthu se po silnici A 912 dostáváme ke hradu Balvarid, u jehož polorozpadlé vnější brány vaříme večeři. Jsou těstoviny s gulášem.
Slunce, které se již skrylo za obzor, barví do červena všudypřítomné mraky. Opět se rozhodujeme jet tak dlouho, dokud někdo z nás nepadne únavou. Z Balvaridu se dostáváme do obce Gateside, odkud jsem naplánoval cestu po silnicích menších, nežli jsou zdejší silnice typu B, protože disponujeme poměrně podrobnou mapou. To jsem ovšem nevěděl, že po B silnicích mají Britové jen stezky a polní cesty. Nic zlého netuše vedu naši výpravu po jedné takové vedlejší cestě. Prvým varováním je označení silnice jako stezky pro cyklisty. Jedeme však dále, silnice se zužuje na šířku Velorexu, posléze se její povrch mění z asfaltu v udusanou hlínu a když se již úplně setmělo, stojíme před brodem. Zastavujeme a jdeme prozkoumat situaci. Brod není hluboký a snadno jej překonáváme. Emil se Štěpánem však mají pochybnosti ve správnost zvolené cesty. Věřím mapě a pro jistotu směr kontroluji za pomoci starého československého dělostřeleckého kompasu. Údaje sedí a tak pokračujeme. Za brodem projíždíme skrze jakousi zemědělskou usedlost a po dalších třech kilometrech dle předpokladu odbočujeme vlevo na silnici A 912 – mapa nelhala.
Provoz je minimální a tak jedeme celkem svižně. Projíždíme městečko Lochgelly a Cowdenbeath. U Inverkeithingu najíždíme na dálnici a na několikakilometrový obrovský most, klenoucí se nad zálivem Firth of Forth. Rychlostí 40 km/h hrdě míjíme tabuli na začátku mostu upozorňující řidiče pomalujedoucích a těžkých vozidel, že je jejich povinností přivolat telefonem pro přejezd mostu asistenční službu. Po dálničním obchvatu objíždíme město Edinburgh a litujeme toho, že je tma. Jízdu do centra města s ohledem na jeho velikost zavrhujeme, ale víme, že Edinburgh má půl milionu obyvatel a je hlavním městem Skotska. Díky historickým stavbám je považován za jedno z nejkrásněji položených měst světa. Nejvýznamnější stavbou je hrad a 65 metrů dlouhá katedrála. Ty však známe pouze z obrázků, protože po několikaproudé dálnici nás naše stroje silou dvou malých válců unášejí k odbočce na Dalkeith.
Zanedlouho se také objevuje správná odbočka a již jsme na silnici A 68. Do Dalkeithu přijíždíme v půl jedné v noci. Pravděpodobně zde končí nějaká diskotéka a zavírají se hospody. Centrum je plné desítek mladých lidí, kteří jsou aktéry velké bitky s policií. Bez úhony a jakékoli nucené zastávky se nám podařilo město opustit. Krátce stavíme v Lauderu a protahujeme se. Zkoumáme, zda jsou vidět hvězdy, abychom mohli předpovědět budoucí procenta vlhkosti v našich strojích, spacácích a oblečení. Za těžké únavy projíždíme město Jedburgh, jehož historickou krásu tušíme podle stínů budov a stromů v parcích. Ve čtyři hodiny ráno usínáme naprosto vyčerpáni vedle svých strojů na parkovišti těsně před pohořím Cheviot Hills tvořícím jižní hranici Skotska asi půl míle za obcí Huntford. Ujeli jsme 442,91 km průměrnou rychlostí 51,66 km/h. Čas jízdy činil 8 hod., 34 min. 21 vt. a maximální dosažená rychlost byla 80,7 km/h.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Velorex 16/350)
)
)
)
)
)
)
)
)
?
Jaroslav