Emila a Štěpána ráno v osm budí déšť, mě až řev Emila, abych vstával, že prší. Než rozlepím oči a nasoukám nafouklou matraci se spacákem do Velorexu, je již pozdě, mám co sušit. V devět hodin stále prší. Místo snídaně Emil kontroluje a doplňuje olej do převodovky. Hladoví, mokří a rozespalí vyrážíme na další cestu. Stoupáme na 418 metrů vysoký vrchol Carter Bar, který tvoří hranici mezi Skotskem a Anglií. Zastavujeme na parkovišti zahaleném mraky a prohlížíme si informační tabuli a velké hraniční kameny.
Po chvíli přijíždí malý Seat Arosa a z něj vystupuje dvoumetrový Skot oblečen v typický kroj, nepostrádající sukni z látky s kostkovaným vzorem. Vytahuje dudy a nedbaje hrozné zimy a mraků snižujících viditelnost na pár metrů se staví k hraničnímu kameni čelem do Anglie a dlouze hraje. Vzhledem k tomu, že kolem kromě nás není ani živáčka, přisuzujeme jeho počínání prvek určité vnitřní vzdorovitosti, kterou dává najevo, že zde začíná jeho skotská zem. Vedle sebe však má malý otevřený dřevěný kufr na mince, kam pokládáme českou pětikorunu. Poté rychle parkoviště opouštíme v obavě, že zjistí, jaký je kurs naší měny vůči libře. Po jižní straně hory Carter Bar se dostáváme z pohoří Cheviot Hills. Krajinou, kde se střídají stoupání s prudkými sjezdy, pokračujeme po silnici A 68 směrem na jih. Déšť již ustal a rýsuje se tak naděje, že usušíme mokré spacáky a Velorexy. Po levé straně míjíme vojenský výcvikový prostor britské armády. Na kopci vlaje červená vlajka. Přemýšlíme, zda je toto území pod kontrolou Rusů nebo zda vojáci cvičí nějaké „mírové operace“. Jsme tak zaujati pozorováním tohoto území, že míjíme křižovatku a musíme se asi kilometr vracet zpět na A 68. Stoupání a klesání nabírá dost extremní intenzity, a to i přesto, že krajina jako celek se zdá jen mírně zvlněná.
Po průjezdu Great Swinburnem přepínám na rezervu, což je signál pro hledání nějakého benzinového čerpadla. U silnice pochopitelně žádné není. Nezbývá, než-li sjet z hlavní silnice a hledat. Zaměstnáni hledáním benzinové pumpy míjíme známý Hadriánův Val, opevnění sloužící Římanům proti vpádům ze severu, a přijíždíme do Stocksfieldu, po jehož průjezdu nalézáme benzinové čerpadlo. Otevírám nádrž. Není v ní vůbec nic !!! Poslední metry jsem musel jet jen na benzinové výpary. Ostatní jsou na tom lépe, mají nižší spotřebu a tak jim ještě něco zbylo. Po doplnění benzínu se vracíme několik kilometrů zpět na silnici A 68. Projíždíme městem Tow Law a za West Aucklandem odbočujeme na vedlejší silnici. Po průjezdu městečka Piercebridge a ujetí dalších asi pěti mil se napojujeme na dálnici A1. Zvláštností dálnic ve Velké Británii je to, že zde neexistují mimoúrovňové křižovatky a k odbočení slouží kruhové objezdy. To sice cestování poněkud zpomaluje, avšak je to snad jediná nevýhoda. Vše je přehledně značeno a to nejen na svislých dopravních značkách, ale i přímo na vozovce v každém jízdním pruhu zvlášť. Čáry zde najdete nejen rovné, ale i klikaté, přerušované, souvislé, šrafované a vše v různých barvách od bílé přes žlutou a modrou až po červenou. Značení odboček je nejen v dostatečné vzdálenosti od kruhového objezdu, ale také bezprostředně za příslušnou odbočkou tak, aby cestovatel mohl jet, kam potřebuje, i když mezitím zapomněl, kam která odbočka z kruhového objezdu vede. Takto míjíme gigantické kruhové objezdy u Scotch Corneru , Cattericku, Leeming Baru a Burnestonu. Na následujícím kruhovém objezdu opouštíme dálnici a pokračujeme po A 61 do města Ripon jednoho z nejstarších měst hrabství North Yorkshire obývaného cca 13000 obyvateli. Město měl založit již v roce 886 král Alfréd Veliký. Dominantou města je katedrála St. Peter and Wilfrid a třicet metrů vysoký obelisk ze třináctého století.
Dále přijíždíme do lázní Harrogate. Vyvěrá zde přes osmdesát pramenů sirnaté a železité minerální vody. Minerální voda pro nás není zase tak aktuální jako spíše voda obyčejná. Sprchy jsme viděli naposledy v kempu u Norského Bergenu a sám Emil, kterého jen tak něco nerozhází, přiznává, že má pocit, jako by měl blechy. Moc proto vítáme odbočku do místního kempu. Ten tvoří obrovská louka lemovaná po obvodu obytnými přívěsy . Uprostřed stojí teskobuňky se sociálním zařízením. Objíždíme louku dvakrát dokola a zastavujeme u buňek na straně označené panáčkem. Vytahujeme oblečení a výstroj poznamenanou ranním deštěm a sušíme. V umyvadle teče pouze studená voda, ale to nevadí. Sprchy jsou placené, ale voda stejně neteče. Nevzdáváme se však a Štěpán přivádí místního opraváře, který během čtvrt hodiny závadu opravuje. Můžeme se tak nejen oholit, ale i osprchovat. Je to báječný pocit být čistý a v čistém oblečení. Zápasím s matračkou čínské výroby, na které se sice dobře spí, avšak vyfukování trvá vždy půl hodiny. Aby ji bylo možno složit do úhledného balíčku, musí být všechen vzduch pryč. Každá ze šesti komor je však vybavena pojistným ventilem. Přicházíme také na to, že zbylý chléb, který vezeme ještě z domova, byl nedostatečně chráněn proti dešti a zplesnivěl. Z posledního bochníku kus vykrajujeme, abychom neměli tak velký hlad. Štěpán ještě využívá blízkosti tekoucí vody na špinavé ruce a mění svíčky a plovák karburátoru. Práci mu ztěžují místní lidé. Velmi je zajímá, co že to pohání naše stroje, a když Štěpán odepíná plachty okolo motoru, přicházejí se podívat. Také paní z recepce se zajímá, odkud jsme, kam jedeme a zda zůstaneme přes noc. Vysvětlujeme, že jsme dnes ještě moc neujeli a že na jejím kempu je pro nás zajímavá ta voda.
Z města pak pokračujeme dále po A 661 a u Wetherby se na chvíli opět napojujeme na dálnici A1 . Po silnici A 656 se pak dostáváme do města Castleford, kde v půl sedmé večer doplňujeme benzín. Zde také nakupujeme čerstvý chléb, pokud se tak ovšem dá nazvat hmota velikosti našeho dvoukilového bochníku, která se však dá slisovat do koule, jež se vejde do kapsy. Emil naštěstí koupil ještě jeden chleba, neboť si nevšiml, že totéž jsem učinil já se Štěpánem.
Vedle pumpy je místní autodílna, kde se opravují i nákladní vozy a zemědělská technika. Před vjezdem je záhonek, kde místní zaměstnanci vystavují vše, co se jim podařilo vytvořit z odpadu. Oči nám jen přecházejí z jejich šikovnosti. Nacházíme zde rádio, kovového psa i letadlo s vrtulí ze stranových klíčů a další úžasné předměty. Rovinatou krajinou pokračujeme do Pontefractu. Za městem odbočujeme na vedlejší B silnici. Projíždíme vesničky Thorpe Audlin, Upton a South Elmsall. Dále přijíždíme do obce Hooton Pagnell. Ves je něčím zvláštní. Všímáme si, že zde nejsou žádné novější stavby. Všechny domy jsou kamenné se šindelovými střechami a vše působí dojmem, že jsme se vrátili o dvě stě let zpátky.
Nikde není vidět žádné lidi . Zastavujeme v mírném kopečku před kostelem, který tvoří klasická loď s renesančními okny a nezvyklou čtvercovou věží s cimbuřím. Použitý materiál umocňuje stáří objektu. Vchod do parku u kostela tvoří malý přístřešek s brankou. Jsme ohromeni atmosférou vesnice. Emil prorokuje, že k dokonalosti chybí jen nějaká postava v černém s černým psem. Nikdo z nás si nevšiml, odkud přišla, ale znenadání u nás stojí velmi vitální stařenka. Nemá sice černý plášť, zato ji doprovází mohutný černý labrador. Ptá se, odkud jsme a kam jedeme. Vysvětlujeme, co už jsme ujeli a kam míříme. Nechce tomu věřit. Ptá se také na naše křestní jména a říká, že se za nás bude modlit, abychom šťastně dojeli a měli hezké počasí. Loučíme se. Jaké je naše překvapení. Na konci obce míjíme hradby s cimbuřím pod kostelem. Stařenka stojí nahoře a mává nám na pozdrav. Musíme přiznat, že od té doby na nás nepadla ani kapka deště. U Brodsworthu objevujeme pole s hrachem. Potřebujeme vitamíny a tak se uvědoměle nacpáváme a bereme si zásoby také do Velorexů. Rozhodujeme se v rámci urychlení cesty použít hlavní silnici i když jsme původně předpokládali pohyb po vedlejších. Zkušenosti z brodem nechceme opakovat. Najíždíme opět na dálnici A1 a objíždíme města Doncaster, Tickhill a Worksop. Dále velmi svižným tempem postupujeme na jih po A 614 a A 46, kterou tvoří z větší části dálnice. V těchto chvílích mně začíná být dost špatně po snědeném hrachu a můj stav mi připomíná, že krást se nemá. Abychom se vyhnuli městu Leicester, projíždíme města Asfordby a Melton Mowbray. Zde už je mi tak špatně, že pouštím dopředu Emila, aby vedl výpravu do nalezení místa pro nocleh. Po vedlejší silnici B 6047 se v jednu hodinu po půlnoci dostáváme před křižovatku silnic A6 a B 6047 za East Langtonem. Je zde poměrně široký pruh udusané hlíny. Než jsem nafoukl matraci, projelo kolem nás bez povšimnutí snad šest policejních vozů. Chápeme to jako souhlas s nocováním u kruhového objezdu. Usínáme vedle Velorexů po ujetí 432,92 km průměrnou rychlostí 50,68 km/h. Čas jízdy 8 hod. 32 min. 24 vt. Maximální dosažená rychlost byla 96,7 km/h.
Zaregistrovat
Přehled garáží
stroj: Velorex 16/350)
)
)
)
?
Velká rodina an...