Probouzíme se v deset hodin zápachem ze stoky, kterou jsme v noci považovali za obyčejný příkop u silnice. Snídáme a já se rozhoduji k namontování náhradního regulátoru napětí. V půl dvanácté vyjíždíme. S ohledem na ukazatele mechanických počitadel v mé přídavné přístrojové desce hledáme benzinovou pumpu. Po několika kilometrech sjíždíme mimo hlavní silnici k benzinovému čerpadlu. Opět jsem jel snad jenom na benzinové výpary. V nádrži zbyl sotva půllitr pohonných hmot. Chtěli jsme doplnit vodu, avšak pumpa nemá žádné zázemí, pouze stojany a budku kolem které se projíždí a kde se platí. Mladý Francouz v budce má zájem o naše stroje. Vyptává se, avšak francouzsky nikdo z nás neumí. On zase neumí jinou řeč.
Emil nyní vede statečně celou výpravu po dálnici kolem města Lille. Dálnice je tvořena panelovými bloky, které na sebe výškově zcela nenavazují. Celek je zalit vrstvou asfaltu. Výsledkem je hopsání, které z nás může vyklepat duši. Při komunikaci vysílačkami se shodujeme na tom, že hydropneumatické pérování vozů Citroën nebylo nějakým výrazným pokrokem či revoluční myšlenkou, ale holou nutností, aby bylo možno vůbec ve zdejších krajích kulturně cestovat.
Zastavujeme krátce u benzinové pumpy. Chceme doplnit zásobu vody. Na WC jsou sice umyvadla, ale celá věc má háček. Chybějí kohoutky. Když považuji situaci již za bezvýchodnou, všímám si pedálu na zemi pod každým umyvadlem. Po sešlápnutí teče voda. Můžeme tak doplnit všechny prázdné nádoby. Voda je sice teplá, ale v tu chvíli tomu nevěnujeme velkou pozornost.
Složitou dopravní situaci musíme řešit na dálnici u města Valenciennes. Dálnici tvoří sedm souběžných jízdních pruhů a my se způsobně držíme v pravém krajním. Z řídkého dopravního značení je na poslední chvíli zřejmé, že musíme odbočit krajním levým pruhem. Přesun do levého pruhu uskutečňujeme za hustého provozu asi na sto metrech délky. Musíme přiznat, že Francouzi se projevili jako velmi ohleduplní řidiči. Emil manévr nestihl a zastavuje na krajnici. Daří se mu však zastavit provoz ve všech pruzích dálnice a s úspěchem nás následuje. Sjíždíme na normální silnici a jedeme poměrně svižně. Chceme přejet francouzsko belgické hranice ještě dnes. Asi po třiceti kilometrech vjíždíme do městečka Maubeuge. Výjezd po vedlejší silnici směrem na Belgickou hranici však nemůžeme nalézt. Středem města kolem zamračené hlídky francouzských policistů projíždíme asi čtyřikrát. Nakonec se rozhodujeme vyjet z města za každou cenu jedno kudy. U vesnice Bettigmies zastavujeme a zjišťujeme, že jedeme špatně. Odpočíváme a snažíme se nabrat trochu psychických sil.
Díky otřesnému dopravnímu značení vzpomínáme na historický plakát Národního souručenství s názvem „Naši bratři?“, který si pro tuto chvíli s ohledem na novou orientaci České republiky poněkud upravujeme. Místo negramotného ruského mužika dosazujeme francouzského vesničana.
Na dlouhých vlnách se mi na radiu daří naladit Český rozhlas 1 Radiožurnál a posloucháme zprávy. To nám dodává novou odvahu se do Maubeuge vrátit a hledat správnou cestu. Tentokrát vjíždíme do města ze severu a směr hledáme podle kompasu. Tento systém jsme do té doby považovali za poněkud legrační, ale s ohledem na jeho úspěšné použití v nočním Berlíně v roce 1992, se k této metodě uchylujeme i nyní. Věc se daří a po dalších třiceti kilometrech vjíždíme do Belgie.
Změna je znát na barvě dopravního značení – směrníky jsou modré a jsou všude tam, kde mají být. Hranice sama není vůbec patrná, neboť obě země jsou členy Evropské unie a Shengenské dohody. Francie sama o sobě je jistě krásná země , omývaná Atlantským oceánem a Středozemním mořem se spoustou přírodních krás a historických památek, avšak pro motorizovaného turistu má připravenu spoustu nástrah. Po průjezdu severovýchodem Francie chápeme, jak asi bylo sovětským vojákům v roce 1968 v okupované Praze, když Pražané přepisovali názvy ulic a celých čtvrtí, aby je zcela dezorientovali.
Belgický venkov na první pohled působí lépe a je vidět i vyšší životní úroveň obyvatelstva. Všechna pole jsou intenzivně obdělávána. Zastavujeme asi po dvaceti kilometrech a hodláme vařit nějaké jídlo. Teplá voda , kterou jsme načerpali ve Francii však po převaření mění barvu na oranžovou a nevábně páchne. Všechnu vyléváme. Zdá se nám, že po okolních polích běhají volně v ohradách obrovská prasata. Při bližším ohledání zjišťujeme, že se jedná o masná plemena krav. Zvířata mají těla s mohutnými svaly tvarem připomínající prase, krátké prasečí nohy a obrovské kýty. Podle hlav však jde jasně o krávy. Máme pocit, že i samotným dýcháním vylučují růstové hormony. Napadá nás, jaké asi hovězí maso se prodává u nás doma v obchodech. V obci Phillippeville zastavujeme u benzinové pumpy a prosíme o vodu. Majitel nás ochotně vede do dílny a ukazuje na kohoutek z vodou. Nabíráme vodu do všeho, co máme, a pečlivě vyplachujeme oranžové splašky. V dílně stojí torzo jakéhosi vozidla odhadem ze třicátých let. Pochvalujeme je majiteli a on s nadšením chválí naše stroje. Mezitím k pumpě přichází mnoho obyvatel vesnice. Komunikace je složitá, všichni mluví belgicky . Z posunků je patrno, že je zajímá, kde bereme peníze na tak velkou cestu. Názorně poklepávám na žlutou kasičku na zádi mého stroje. Chceme již odjet, avšak vesničané vždy ukazují nějakou minci před mým předním sklem a pak slyším, jak s cinkotem dopadá do kasičky. To se opakuje snad desetkrát. Nasbírali jsme do kasičky tolik Belgických franků, kolik stačí asi na jeden litr bezolovnatého benzinu. U městečka Dinant se napojujeme na naši původní trasu podle itineráře. Mírně zvlněnou krajinu střídají nekonečná stoupání a prudké sjezdy ardenského pohoří. Na lesních mýtinách vidíme stáda vysoké zvěře. Po průjezdu obcí Tros-ponts a Stavelot zjišťuji, že nově namontované relé přestalo dobíjet. Demontuji trucující součástku a montuji opět osvědčený starý regulátor napětí, který jsem ráno vymontoval. Opravu končím krátce před desátou hodinou večerní za svitu baterky a za přihlížení zvědavých obyvatel z okolních statků. Projíždíme město Malmedy a přes Waimes a Bullingen se dostáváme na území Německa. Poohlížíme se po benzinovém čerpadle, neboť obsah nádrží je již skoro spotřebován. Pohonné hmoty jsme brali naposledy ve Francii. Bojujeme statečně s únavou. Podle mapy je v blízkosti několik kempů. Otevřenou pumpu ani kemp jsme však neviděli a tak krátce po půlnoci usínáme vedle svých strojů pod mostem v blízkosti obce Lissendorf.
Je pět stupňů celsia a hustá mlha. Máme za sebou 392,17 km průměrnou rychlostí 48,56 km/h za 8 hodin čtyři minuty a 29 vteřin. Maximální dosažená rychlost dnes 75 km/h. To vše za 16 litrů benzinu, tedy při spotřebě čtyř litrů na sto kilometrů.