V devět hodin se probouzíme a po sbalení všech věcí a vydatné snídani bez chleba vyjíždíme do jedné z posledních etap naší výpravy. Za Grebenheimem u obce Hauswurz jsme navedeni na několikakilometrovou objížďku. V Kalbachu kupujeme nový chléb, jablko a jogurty. Všímáme si toho, že všechny mosty východně od řeky Rýn jsou opatřeny žlutou kruhovou značkou s maximální nosností mostní konstrukce. Horní polovina kruhu obsahuje označení nosnosti pro nákladní vozy, spodní polovina pak maximální nosnost pro tanky. Přemýšlíme, co vede k takovému značení jedenáct let po pádu železné opony. Publikovatelné řešení nás však nenapadá. Jedeme svižně hnáni vidinou blízkosti domova. Přes Gersfeld a Bad Konigshofen se dostáváme do blízkosti Coburgu a Kronachu. Cesta začíná mírně stoupat. U Bad Bernecku bereme každý po pěti litrech benzinu s tím, že plné nádrže doplníme snad již doma. Za hustého provozu šplháme do pohraničních hor. Míjíme Marktredwitz a Arzberg. Přesně v sedm hodin večer zastavujeme u budky na hraničním přechodu Pomezí. Jsme doma. Odbavení probíhá ryze formálně. K proclení nic nemáme, celníci však nemohou uvěřit, kde až jsme s Velorexy byli.
Hned za hranicí zastavujeme u benzinové pumpy a plníme nádrže našich strojů. Součástí benzinového čerpadla je i samoobslužná restaurace v tuto dobu téměř prázdná. Rozhodujeme se po dlouhé době požít nějaké pořádné teplé jídlo. Vše funguje tak, že si vezmete tác a příbor, obsluze řeknete, jaké jídlo si dáte podle seznamu na tabuli, dostanete ho a u pokladny zaplatíte. Vše se zdá jednoduché, ovšem z boku k pultu přistupuje jakýsi němec, vytahuje několikacentimetrový svazek německých marek a chce je proměnit za české koruny. Žena za pultem ochotně souhlasí a nám oznamuje, že jídla bude vydávat za čtvrt hodiny. S ohledem na to, že u pultu jinak nikdo není, nechápeme, proč by nás nemohl obsloužit někdo jiný z personálu, když ona se zjevně chystá k tomu, co není předmětem činnosti této restaurace . Příbor i tácy házíme zpět a za pronášení jadrných poznámek na adresu lidí, kteří jsou schopni za cizí měnu prodat i svou vlast, odjíždíme.
V Pomezí nad Ohří odbočujeme na starou silnici a míříme k Chebu. Hodláme přespat v kempu u přehrady Jesenice za odbočkou na Mariánské lázně. Po několika kilometrech vjíždíme do Chebu. Centrum města se za posledních dvanáct let moc nezměnilo. Mezi ponurými domy postávají šlapky a skupinky místních cikánů. Bojíme se i zastavit. Vcelku chápeme neochotu majitelů zdejších nemovitostí investovat do oprav cokoli více, než je nutno, neboť nemají žádnou jistotu, že o svůj majetek díky servilnosti našich politiků jednou rychle nepřijdou. Kolem světoznámé továrny na jízdní kola Eska, ze které zbyly jen prázdné haly, vyjíždíme z města směrem na Karlovy Vary. Zastavujeme u motorestu v Dolních Dvorech. Prohlížíme si památník sovětských vojáků na místním hřbitově a přemýšlíme, jak se sem za demarkační čáru mohli dostat. Usedáme v motorestu a objednáváme si konečně české jídlo a pivo. Každý z nás konzumuje dvě porce hlavního jídla a obsluhující číšník nevěří vlastním očím. Kdyby věděl, co máme za sebou asi by rychle pochopil. Po zkušenostech z města se rozhodujeme žádný kemp nehledat a dojet až na chalupu mých rodičů.
V devět hodin večer se vydáváme na cestu. Projíždíme kolem Sokolova přes Karlovy Vary. Míjíme zříceninu hradu Andělská hora a přes Bochov a Lubenec přijíždíme ve 23 hodin do cíle. Dlouho do noci líčíme mému tátovi zážitky z cesty. Collinovo víno z Orkneyí je výborné. Dnešní etapa měřila 430 kilometrů, průměrná rychlost 50,95 km/h, celkový čas 8 hodin 52 minut a 45 vteřin. Maximální dosažená rychlost 81,5 km/h