Po předchozích dvou ročnících jarních strazů Velorexů, které se konaly v rekreačním středisku Koliba – Hrádek, patřící JZD Zálší bylo jasné, že vícedenní srazy v pěkném prostředí jsou krokem správným směrem. Předně nejsou účastníci uondaní jízdou na sraz uvrženi takříkajíc zchodu rovnou do náročné soutěžní jízdy plné záludných disciplín. Na trase si pak mohou sami rozhodnout, kde zastaví, kde si dají oběd a na co v okolí se půjdou podívat a nakonec večer mohou při sklence vína či půllitru piva posedět a poklábosit bez obav z postihu za jízdu pod vlivem látek, rozveselujících řidičovu mysl.
V roce 1993 Jirka Šára zajistil objekt rekreační chaty HEDVA ve Zdobnické Seči v Orlických horách. Přípravy na tuto akci byly trochu náročnější. K chatě bylo možné se dostat jen zákazem vjezdu po dvou kilometrech jízdy lesem, který tehdy tři roky po změně režimu patřil jakési vrchnosti. Pamatuji si, že jsme žádali o povolení k průjezdu lesem dopisem, který začínal oslovením – „ Vážený pane hrabě „ a protože jsme již žili v úplně jiném státě, který měl úplně jiné hranice a kde všichni hleděli s nadějí na západ slunce, byl pan hrabě tak milostiv, že nám povolil oblažit zdravé smrky svého lesa zplodinami z dvoutaktních motorů. U chaty nebylo žádné velké parkoviště, zato v okolních hustých lesích bylo místa habaděj. Stroje jsme tak měli zaparkovány přímo v přírodě.
Z pátečního popíjení a líčení zážitků s Velorexy nás vytrhla informace, že Pepa Kormaník uvízl kdesi v brodu cestou z Kamence. Popadli jsme baterky a šli jsme mu naproti. Nadával, co jsme si to vymysleli za akci, ovšem když jsme mu vysvětlili, že existuje také jiná příjezdová cesta nežli červená turistická stezka trochu se uklidnil a poté, co v chatě zasedl ke stolu, a poklopil do sebe několik odlívek tvrdého alkoholu začal se i usmívat a těšil se s námi na sobotní soutěžní jízdu.
Teprve když ranní slunce rozehnalo tmu mezi mohutnými smrky, mohli jsme vidět, kolik se nás vlastně sešlo. Zpaměti už to nedám a písemné materiály neexistují, ale kromě mě a Jirky Šáry přijeli Ondra Franěk, Robert Němec, Pepa Kormaník, Vláďa Mńuk, pardubičáci, Vláďa Bogapov, Zdeňek Hein, Pepa Cibulka, Víťa Kodym, Pepa Mácha, Ulrichovi a další. Trasa závodu byla náročná. Jirka vždy udělal šipkový itinerář a měl spočítané odbočky na desítky metrů. Výhodou bylo, že nikdo nepotřeboval mapu, ale jak jednu křižovatku projel špatně většinou již nebylo návratu na správnou cestu. K tomu bylo třeba dávat pozor na všechny nápisy a značky na trase, protože jejich obsah mohl být předmětem záludných poznávacích úkolů. Kromě trasy samotné bylo třeba absolvovat neméně náročné disciplíny. Vzpomínám na střelbu ze vzduchovky a také na soutěž v pití piva na čas. Vzhledem k tomu, že ještě dnes dokážu dát pivo za 4vteřiny, nebyl problém přepít Nováka a postoupit do finále. Druhý finalista však pivo nepil a tak polykal limonádu. Když jsme dali čtvrtou rozplavbu ve stejném čase nebylo mi už z množství vypitého piva nejlíp a tak jsem se při pátém pokusu zakuckal a skončil na druhém místě. Stejně se nám ale s Ondrou Fraňkem podařilo uhájit celkové prvenství.
V neděli jsme se loučili s pocitem úžasně stráveného víkendu a domů se nám vůbec nechtělo. Spolu s Robertem a Pepou Cibulkou jsme proto zatočili na opačnou stranu a s vědomím, že nejlepší zážitky jsou tzv. z dočesné, jsme zakrátko seděli v bufetu poblíž tvrze Hanička u bunkru R-S 74 „ Na holém“ Vymýšleli jsme jak s načatou nedělí, když nám paní z bufetu dala tip na prohlídku vojenské tvrze Bouda. „ Musíte do Bartošovic a přes Petrovice do Mladkova, tam u nádraží přejedete koleje a dál musíte pěšky po žluté turistické značce. No už je odpoledne tak snad to stihnete než zavřou. „ Natočili jsme Velorexy a rychle jsme jeli do Mladkova. Našli jsme nádraží, přejeli koleje a…. - a vy byste nechali zaparkovaný Velorex na opuštěném místě jen tak ? My ne a tak jsme plavně minuli značku zákaz vjezdu a pokračovali po úzké asfaltce. Minuli jsme radioaktivní pramen knížete Rastislava a ponořili se do hlubokých lesů. Cesta nás vedla po hřebeni vrcholu Vysoký kámen v přírodním parku Suchý vrch a Buková hora. Byli jsme lehce nervózní z toho, že nás tady na turistické značce někdo chytí . Bylo jasné, že pokud to nastane, nenechají nám ani rodné listy, natož řidičské průkazy…. Cesta se změnila z asfaltové na pravou lesní. Bylo sucho a hodně to prášilo, špinaví jsme byli pořádně. Když už jsme mysleli, že jsme někde úplně mimo, les se náhle rozestoupil a než jsme stačili zabrzdit a někam se schovat, stáli jsme na mýtině u vchodového objektu tvrze Bouda. Z ní se k nám začali sbíhat odpovědní funkcionáři klubu vojenské historie, brigádníci a další zaměstnanci. Dle mých instrukcí jsme bezradně koukali do map a začali si stěžovat, že vůbec nevíme kde jsme a že jsme zabloudili. A protože jsme byli dobrými herci, připravili pro nás nadšenci z tvrze Bouda individuální prohlídku celé tvrze. Nakonec jsme mohli s Velorexem zajet až do tvrze. Tato fotka s Velorexem visí od té doby v tvrzi a zahraniční návštěvníci rádi věří vtipnému výkladu o tom, že se jedná o speciálně vyvinuté vozidlo pro pohyb v chodbách tvrze, jehož výhodou je, že případné průstřely lze snadno opravit zalátáním….
Jaké však bylo naše překvapení, když náš průvodce povídá: „ A nevíte o nějakém Velorex clubu ? Já mám čtyřkolku a dávám ji dohromady.„ Rádi jsme ho přijali do svých řad a protože byla neděle odpoledne a on byl z Prahy, naložil ho Pepa Cibulka k sobě do stroje a vyrazili jsme k domovu. Cesta rychle bez závad uběhla ovšem v Praze na jedné křižovatce se Pepovi uvolnila matice jednoho šroubu, držícího tělo filtru sání a při prudším přidání plynu podlétla zvednuté šoupátko a hup do válce… Myslím, že následky zde nemusím rozepisovat, každopádně se nám potvrdilo, že ať je sraz sebelepší, neděle na adrenalinové zážitky nebývá také skoupá.