Konec na sebe dal bohužel čekat poněkud déle neb jsme hned po Vrškách zahájili přípravu na prezentaci Velorex clubu v AČR na velké brněnské akci Classic Show o níž se také bude možno na těchto stránkách dočíst. A tak jako víno, musela uzrát i myšlenka na to, jak pojmout závěr krušnohorské trilogie. Koneckonců počátek kauzy „věnečky“ patří ještě do soboty. Po přečtení vzkazu pod posedem nimrodově o tom, že jsme šmejdi uslintaný s upřímným přáním hezkého žraní jsme se jako slušní velorexáři řídíli písemnými pokyny a díky tomu zůstala zachována poměrně velká část věnečků, kterou Blesk plánoval ponechat na nedělní snídani. Leč Štíťo byl jsi to právě Ty kdož nevydržel naše škemrání a ještě večer jsi tuto ranní krmi servíroval vedle Bagrových stejků. Shodou okolností Blesk mezi nás dorazil právě ve chvíli, kdy se věnečky ocitly na stole a tak byly narychlo přikryty papírem aby náš ďábelský plán zůstal utajen. Luďkovi nakonec nezbylo nežli nassávat chuť vanilkového krému více než čtvrthodiny a byl v duchu výše citovaného vzkazu téměř uslintaný. Naše chvíle ale přišla vzápětí. Sotva Blesk odešel, došlo na věnečky a tak jsme my šmejdi uslintaný všechno sežrali. Aniž by to Blesk jakkoli tušil v neděli smeč vrátil při rozdávání cen. Vědom si Aleniné poznámky z pátku při pohledu na krásný karlovarský porcelán „Opovaž se !“, který jsem pochopil jako pokyn nevyhrát tuto báječnou cenu, přesunul porcelánové dary na konec výsledkové listiny, kam jsme se s Robertem cíleně uchýlili neboť porcelánu máme doma též na rozdávání. A tak vedení Velorex clubu v AČR odváželo zvesela ze západočeských lázní hned dvě sady nádherných značkových sad hrnečků, ze kterých se na nejbližší schůzi rádi napijeme a zavzpomínáme na báječný víkend strávený mezi partou bezva kamarádů. No a na závěr jedno velké moudro. O místě na bedně nerozhoduje ani věk ani obsah motoru na důkaz čeho výsledková listina budiž někým přiložena….Tak velké díky pořadatelům. Blaťák je totiž místo, kam se těším už ve chvíli, kdy mám Krušné hory ve zpětném zrcátku.
P.S. Taká máte pocit, že ti Rusové před Varskou poštou jsou rok od roku drzejší ? Jedno malé ruse sedělo bohužel nikoli bose i v Bagrově stroji a vyndáno až na moji poznámku, že i na sibiři se neválejí u nich doma na gauči v zahnojených válenkách nezvaní hosté. Nakonec pozůstatky nechtěného průzkumu byly patrny i na dalších strojích. Robert měl zapnutý klíček zapalování a na mě se vesele rozkýval stěrač hnedle jsem jen klíček do zapalovací skříňky vsunul. A tak jsem si vybavil zážitky Míly Urbana z jeho cesty předválečnou Tatrou 12 po té zemi tam, kde jsou ty velké roviny, kde se posunují hodiny. Nakonec rozhodlo slovo klasika „Rychle jedem, dokud máme čím….“